DEKOMPRESE

Newsletter a podcast o příšerných (a příšerně krásných) věcech

Author: dekomprese

D.030: Žrádlo pro psy 2

Ahoj, tohle je Dekomprese, newsletter o dobrém stravování.

Fumio Sasaki zmiňuje ke konci knížky o minimalismu Goodbye, Things budhistickou modlitbičku Gokan no Ge, patero rozjímání, která se odříkává před jídlem. Spočívá v pěti bodech: zamyšlení nad tím, kde se to jídlo vzalo; rozjímání nad tím, zda si to jídlo zasloužíš; soustředění jen na ono jídlo; jedení bez ohledu na to, zda ti chutná – pouze s vědomím toho, že když jíst nebudeš, tak zhebneš; jedení tak, abys mohl dosáhnout toho, co hodláš dělat pak.

Těchhle pět bodů mi přijde jako esence toho, jak přistupovat nejen k jídlu.

První bod obsahuje environmentální uvědomělost – nežer jako prase, ty hňupe, přestaň si cpát do chřtánu hamburgry od mekáče a zamysli se nad tím, co jíš.

Druhý bod je etický – kvůli tobě umřelo zvíře, nebo kvůli tobě někdo vyrval záhon; zasloužíš si to vůbec? A jestli ne, hodláš s tím něco udělat, ty mameluku?

Třetí bod v sobě má všechny ty knížky o moci přítomného okamžiku a meditaci v době notifikací – vypni ten telefon, ty nestoudný budižkničemu, a soustřeď se na to, co jíš, protože nic důležitějšího než to, co na tebe čumí z talíře, v tom telefonu nenajdeš. Jak to ostatně říkal Louis C. K. – jestli hledáš smysl života, tak prostě najdi nějaký jídlo a nacpi si ho do držky.

Čtvrtý bod je živá voda pro každého, komu se už obrací žaludek ze všech těch pupkatých televizních a supermarketových celebritních šéfkuchařů; je to jídlo, vy buřti, ne svaté přijímání! Kdybych psal kuchařku já, tak to bude mít prostě jednu stránku a na ní bude napsáno NEŽERTE TO SYROVÝ a tím to taky zhasne. V posledních dnech jsem pro sebe našel ideální dietu, kterou doporučuje několik mých opinion leaderů, a tou dietou je čistě low carb, high protein, jinak také zerocarb, nebo prostě carnivore – je to prostě masožravá dieta, absolutní opak veganství, kdy člověk papá jen a pouze to, co vzešlo ze zvířete: maso, maso, maso, vejce, trochu sejra a tečka. Jedním z prvních nepsaných pravidel zní – jídlo tu není pro zábavu, ty ichtyle. Ono jíst každý den sedm dní v týdnu pět vajíček, dvě stě gramů čedaru a půl kila mletýho hovězího vážně není moc o zábavě. Jenže ta zábava je právě úplně jinde – když člověk jede uniformní styl oblékání, který prosazuje minimalismus, tak má prostě pět stejných triček, dvoje stejný kalhoty a hotovo; a když jede masožravou dietu, tak prostě žere každej den maso a nepálí energii a čas přemejšlením, co bude válet na jazyku. Prostě tady si nakup kejtu, sežer to a kušuj! Teprve do téhle praxe vklouzávám, ale už teď jsem u vytržení z toho, kolik života jsem zlikvidoval úvahama nad tím, co hodím na sebe a co do sebe.

No, a ten pátý bod je celkem sebevysvětlující, že jo – jestli jíš, tak jíš proto, abys nabral nějakou energii, kterou zase spálíš, takže než jí začneš pálit, tak si pořádně rozmysli, čím ji spálíš; ať to stojí za to.

Četl jsem:

Ken Bruen: The Emarald Lie. V pořadí dvanáctá a jedna z nejlepších knížek o galwayském detektivovi Jackovi Taylorovi. Představte si biblického Jóba, který ale neskuhrá, ale pořád to valí dál, a taky trochu chlastá (až ho občas v polovině rozdělaného případu odvezou do léčebny) a mlátí lidi – a máte základní představu o tomhle návodu na život v čtyřiadvacetihodinovym Mordoru.

Carl Gustav Jung: Odpověď na Jóba. Ne, vůbec nejsem na Jóba upjatej…

Viděl jsem:

Důkaz o Bohu: Série rozjímání nad Biblí od adventisty sedmého dne (no a co, zabte mě) Kornelia Novaka. V první kapitole ohledně otázky, zdali je bůh spravedlivý, je rozebraná otázka nad tím, proč Bůh nesejme bleskem všechny hajzly. Novak nabízí protiotázku – no, a u kterého hajzla by měl s tím metáním blesků skončit? Má vykosit jenom diktátory? Nebo taky všechny komouše? A co takhle souseda? Míří se tu k tomu, že máme tendenci se dívat na ty větší parchanty, než jsme my. Ale co se dívat naopak na lepší lidi, než jsme my? Co kdyby oni řekli, hele, bože, sejmi prosimtě všechny ty grázly napravo ode mě, buď tak hodnej. Odkazuje se tu na Pavla z Nového zákona, který se takhle podívá jenom na Ježíše a řekne – do hajzlu, já jsem ten největší hříšník na světě! Protože se dívá jen na toho absolutního dobráka… Myslíme si, že jsme lepší, než kdo jiný, a že bůh s námi nemá problém; ale kdo jsi bez viny, hoď kamenem, a jak začnou lítat blesky, je z tebe topinka.

Cassini’s Grand Finale: Minulý rok se po 13 letech v Saturnově soustavě (a 20 letech ve vesmíru) poroučela sonda Cassini a vzala to šipkou na poslední sešup mezi prstence a plynného obra, aby se tam majestátně rozprskla v oblak vesmírného šrotu. Za interaktivní megapořad, který k tomu NASA spíchla, je teď její Jet Propulsion Laboratory nominovaná na televizní cenu Emmy.

V těchhle dnech je neuvěřitelně krásně vidět Mars. Žhne rudě nad obzorem a v porovnání s ostatními hvězdami působí až osobně, jako by se na nás díval… a říkal, tak kde ste, vy matláci? Včera jsme koukali z okna na ISS, řízla to kolem Měsíce, Jupitera, Saturnu a Marsu přesně v tomhle pořadí – a když si to solila nad rudou planetou, vypadalo to takhle (vlevo dole Mars, vpravo nahoře ISS):

 

Věnujme, prosím, tichou vzpomínku Denčovi, nejudatnějšímu psímu bojovníkovi, kterej mě úplně bez varování naučil mít rád psy. Odpočívej v pelíšku pod šťastnou psí hvězdou, náš nejdražší parťáku.

„Dogs come into our lives to teach us about love, they depart to teach us about loss. A new dog never replaces an old dog; it merely expands the heart. If you have loved many dogs, your heart is very big.“ (Erica Jong)

D.028: Medvěd ve vířivce

Ahoj, tohle je Dekomprese.

Aktuálně: Temné dny, kdy se nedá bdít, a zářivkové noci, kdy se nedá spát. Doháním výpadek z minulého týdne; bude o to o trochu delší.

Viděl jsem: Dave Rubin si do svého pořadu pozval Erica Weinsteina, Bena Shapira a Jordana Petersona – a vysílal to v přímém přenosu na YouTube. O srocení nejzajímavějších veřejně exponovaných borců dneška, označovaném za „Intellectual Dark Web“, už jsem se zmiňoval, a záznam setkání těchhle figur je do něj dokonalým vstupem. Krátce předtím, než se u Rubina potkali výše zmínění, se u něj odehrál masivní dvouhodinový rozhovor pouze Petersona s Weinsteinem – který je ještě zajímavější než následující grupáč se Shapirem; na myšlenky je tu víc času; což je stěžejní pro dnešní masivní oblíbenost IDW, „intelektuálního dark webu“, obecně – televizní pořady, kde na sebe pět minut ječí lidé, co se vzájemně neposlouchají, blednou jak laňka ve světlometech 18kolového náklaďáku před novými platformami jako jsou podcasty a youtubové formáty právě typu Rubin Show, kde je na konfrontaci názorů mnohem víc času.

V povídání Petersona s Weinsteinem zazní spousta věcí: například to, že primárním úkolem liberálního i konzervativního politického křídla by mělo být vyčistit svůj vlastní dvorek od radikálů a extrémistů. Inspirující je i pohled na tradiční média, do nichž (nejen) v USA nalezli lidé, kteří k jejich tradičnosti nemohou mít dál – čtenář se tím dostává do situace, v níž čte něco, co se jmenuje jako něco, co četli i jeho rodiče, ale čte v tom články od lidí, kteří tam tlačí svou politickou agendu; přirovnání „ráčci poustevníci v ulitách, které jsme znávali“, sedí i na to, co se stalo s mnoha českými médii: takové Lidovky měly svého času nějaké renomé; dnes je to společně s Mladou Frontou Dnes smradlavá hromada manipulativního papíru, která se tváří jako noviny, ale prokazatelně chrlí do lidí to, co píská trestně stíhaný estébák a premiér Babiš. Záchrana novinařiny, jak Weinstein v rozhovoru označuje stěžejní úkol dneška, se týká Ameriky stejně jako Česka. Novinařina, která se odvíjí od zoufalého žadonění o čtenářskou pozornost (ergo soutěžení s click baity na sociálních sítích) je tu označena za fenomén, kdy „smrtelné záškuby umírající instituce jsou nejnásilnější“. Se zombifikovanou novinařinou nemá nějaká demokracie ani za mák šance na přežití.

A probírá se tu i mnoho dalších záležitostí: pojem maskulinity coby ochoty stát jeden po boku druhému v boji (oproti současným rozesírajícím reality shows typu Survivor, kde jde o to podrazit všechny ostatní a propodrážet se až k vítězství); význam společenských mechanismů namířených k posílení monogamie (versus skutečnost, že polygamní společnosti jsou násilnější než ty monogamní); či schopnost vést kvalitní diskuzi (jako zlatá rada mi přijde nezajímat se o nejstupidnější, ale nejsofistikovanější verzi protiargumentu).

Tady je rozhovor Rubin, Weinstein, Peterson a tady se k nim připojí Shapiro. Koho to celé zajímá víc, sázky už jsou zase o něco vyšší, Peterson odehrál čtyři velké rozhovory se Samem Harrisem a proběhlo i setkání, kdy se k té bandě připojil Joe Rogan.

Slyšel jsem: Nové album Heaven Punk od Scarlett Taylor. Scarlett je muzikantka z kalifornské Santa Moniky, jejíž projev mi evokuje něco mezi Lanou Del Rey (ovšem pokud by Lana nepůsobila ve většině songů, jako že právě pozřela rohypnolový dort) a hypotetickým hudebním doprovodem něčeho od Davida Lynche, co by Lynch natočil, kdyby mu dneska bylo dvaatřicet. Taylořin hlas ve mě navíc vyvolává meridiánovou odezvu známou z ASMR; když jsem se jí na to ptal, dostalo se mi zdrcujícího poznání, že nic takového její posluchači běžně nezaznamenávají. Sem ňákej divnej asi.

Četl jsem:

Pavel Kysilka o tom, jak se Česko popasuje s globální ekonomickou krizí.

Jak se manipuluje se skutečností v režii magazínu Time. (A ještě něco k poprasku ohledně migrační krize na hranici Mexika s USA.)

Pole dance z pohledu třetí vlny feminismu.

Zpráva roku: medvěd se vykoupal ve vířivce, schrupnul si a zase šel.

Přeložil jsem: Je to osm let, co v Česku vyšel první Kick-Ass: Nářez – a teď, po dvou dalších dílech (včetně spin-offu Hit-Girl: Zabijačka) se příběh uzavírá v dokončení nářezovské trilogie. Bylo mi nesmírnou ctí přežvýkat dílo Marka Millara a Johna Romity Jr. do češtiny a poválet na jazyku edukativní příběh o klukovi v zeleném neoprénu a prepubescentní masové vražedkyni; fakt mi budou chybět.

Plánoval jsem: Mluvená verze překlopená do podcastu nebyla tím, čím bych to chtěl mít, a tak od ní ustupuji a vracím se k původnějšímu podcastovému povídání, které ovšem pojede v delších intervalech, nevázaných přímo na newsletter. Těch málo, co vás tu ještě zbývá, díky za pozornost a stay tuned.

D.027: Pitbull na Viagře

Když člověk bere Viagru, tak vidí modře a může z toho ohluchnout. V ložnicích vůkol postávají muži s gigantickou erekcí, vidící všechno kolem sebe v odstínech šmoulové zmrzliny, hluší jak patrony.

Na prosecké vyhlídce vznikl zušlechtěný kus přírody s výhledem, lavičkami a vysazenými stromky – s vizí zpřístupnění podzemních štol. Prostor od té doby už objevila lůza – a tak tu člověk často najde nové překvápko: stromky do posledního vytrhané ze země i s kořeny; opadkové koše vyrvané z chodníku i s betonem, svržené ze svahu.

Ta logika nefunguje: že vytvoříme něco pro lidi – a pak jim to necháme na pospas. Navíc, tohle je Česko, národ vzniklý z předků příliš líných na to, aby došli až do severských krajin, a příliš pohodlných na to, aby zůstali v Rusku. (Klid, já z dějepisu propadal, tohle je metafora… asi.) Plus z aktuálních zpráv: komouši si diktují ministry, Hrad redefinuje pojmy, aby hladil po srsti fašounky, a prezident si kloktá pytle s estébákama.

Dojem z prosecké vyhlídky: vytvoříme-li něco pro lidi, budeme to muset hlídat před těmi nejhoršími z nich: plotem, budkou s nočním strážným a obřím zmutovaným pitbulem. Narvaným Viagrou. S vštěpenou nenávistí ke Šmoulům. Hluchým a vytrénovaným k likvidačním hate-fuckům, vrcholícím rozsápáním oběti za vytí slova „Bueno“.

Jenže lůza už vládne, takže ten plot a budku a pitbulla tam postaví kdo…? Budu potřebovat další prášky… A zbraň. Pro jistotu v tomhle pořadí.

V autobusu jsem potkal děvče s nápisem na tričku WHAT’S BAD FOR YOUR HEART IS GOOD FOR YOUR ART. Tak to teda, do prdele, doufám.

Viděl jsem: Bryan Callen, Will Sasso a Chris D’Elia, sestava původního Ten Minute Podcast, znovu pospolu v 370. epizodĕ Fighter and the Kid. Pro fanouška, co je poslouchal roky, je to až dojemné – a pořád hlína.

Četl jsem: Jaron Lanier: Ten Arguments for Deleting Your Social Media Right Now. Přehledný rozbor mechanismu, jakým sociální sítě manipulují svými uživateli do morku kostí a dělají z nich poslušné pejsky. Jedinou obranou je chovat se k sociálním médiím jako kočka – a hodit na ně bobek.

D.026: Půl kila halušek

Televize byla od počátku týdne plná zpráv o „extrémním počasí“. Vrcholilo to reportáží z místa, kde v lese spadl strom. Ó, hrůzo! Kráčeli jsme z Malého Kriváně na Velký Kriváň a blesky z černých mraků pod námi šlehaly do Stohu. A nikomu v okolí na tom nepřišlo „extrémního“ pranic.

Tohle je restaurační ústav pro choromyslné Koliba Panoráma u Strečna. Mají tu pštrosa. Mají tu kolotoč. Mají tu otočnou chaloupku na muří nožce, slaměného mamuta, kapli s betlémem v životní velikosti, bicykl obrostlý mechem a stodůlku s dvouapůlmetrovými modely žab, středověkých rytířů a Rubikovy kostky, plus živé králíky, kachny, kůzlata a chlapíka v bagru, který si otevírá vrata radlicí, když jede vyvézt bordel. To vše s ultimátním výhledem na řeku, středověký hrad a jedinou funkční silniční spojnici mezi Žilinou a Martinem – s naplno ohuleným hi-fi s technoverzemi Macejko macejko, Výberové ticho, Műllera, Landy i bratří Nedvědů. A nevymýšlím si z toho ani, kurva, řádku. Navštívili-li jste někdy v Second Lifu perimetr choré mysli, tohle je ono – naživo.

Donald Trump se sešel s Kim Čong-unem a mluvilo se o tom tak strašně moc, že z toho začalo být zřejmé jedno: někde se děje něco důležitějšího.

Kim si na setkání do Singapuru přivezl svůj vlastní mobilní záchod, aby se mu nikdo nemohl hrabat v hovnech. Magazín Technology Review zanalyzoval, co by se z rozboru sraní severokorejského vůdce dalo zjistit: figurovalo v tom i hypotetické odhalení, že chlapík na schůzce s Trumpem ve skutečnosti nebyl on, ale jeho dvojník; pokud by byl ovšem naklonovaný, tuším, že by poznali z vůdcových bobků beztak prd.

Mýval se řekne po slovensky „medvedík čistotný“, což je asi ta nejroztomilejší věc hned po představě, že Kim Čong-un v Singapuru byl ve skutečnosti Aťka Janoušková v silikonovém kostýmu s částečně dysfunkční robotickou hlavou.

V restauračním žánru v Terchové a širokém azimutu absolutně kraluje hospoda Haluškáreň, kde vám naservírují halušky na tucet druhů ve smrtících porcích PŮL KILA na osobu. Plus jsou to pozoruhodní lidé – paní šéfová tu se svou kuchyní ladí každý talíř do poslední halušky už pětadvacet let. Mají tu super pivo. A slivovici. A medovinu. A. Tak. Dál.

Existuje reálná šance, že je do roka pošle do kytek slovenská obdoba českého EET eKasa. Likvidace svobodného podnikání nezná hranic.

Tohle je Dekomprese. Jestli vám dělá dobře, někomu ji pošlete. Jestli vám ji někdo poslal, přihlašte si odběr na stránce Dekomprese.cz. Jestli je vám špatně, slezte z toho kolotoče, vidím vás.

D.025: Pray for Quido

Na Terchovou se ženou simpsonovská mračna bouřky hyperakcelerovaného léta, a tak dnes jen telegrafně z mobilu pod obřím kovovým Jánošíkem, jemuž se při každém zásahu bleskem rozzáří valaška jak světelný meč hrozící na Velký Rozsutec.

Quido MC odstartoval na YouTube první díl svého pořadu Virtuální prezident, což je super, protože Quido je v politickém komentáři brilantní jak písní (toto je koneckonců muž, který dal světu Ruského švába), tak mluveným slovem a občanskou akcí. Jeho aktuální střet s nacionalistickou sirénou Olivií Žižkovou (kvůli parodii na její „song“ Já volím SPD ve formě SONGU Já volím StB graduje do vysokých otáček a Quido MC zaslouží veškerou vaši podporu – stejně jako odběr na YouTube.

Z dalších zpráv, ani druhá sezóna Westworldu mne pořád ještě nepřesvědčila, proč by člověk nemohl vyhodit porouchaného robota (nabyvšího vlastního vědomí, citu a životního směřování) do popelnice jako rozbitou kalkulačku. Ale nevzdávám to; první Blade Runner mne o tom přesvědčil už před pětadvaceti lety – možná je pro mě prostě jen Rachel sympatičtější kalkulačka než Dolores.

A za hlubší zamyšlení, kterému se budu věnovat zase někdy jindy a jinde, stojí biblické konotace tvorby moderních sdílených mytologií jako je Fallout nebo Star Wars; různí autoři, různá studia, různé časy, kánon nekánon, nová generace, stará generace, ale ten příběh je vyprávěn pořád dál. Nepřipomíná vám to něco? Mě trochu jo.

Zatiaľ.

D.024: Fallout 76 a rajčata na stromech

Na pařátech stromů u Proseckých skal vyrašily ze dne na den třešně rudé jak oční bulvy vařené v rajčatové omáčce – a přijměte, prosím, mou co možná nejupřímnější omluvu za to, že jsem do vašich myslí usadil zrovna tohle ohavné přirovnání. Oční bulvy vařené v rajčatové omáčce? Teda fuj.  Chtěl bych už jen dodat, že ty třešně teď ozobávají cvrlikající ptáčci – a klovají jim přímo do panenek.

Bethesda

Tenhle týden mi přinesl velkou radost. Společnost Bethesda, která má teď pod palcem počítačovou herní sérii Fallout, vyvěsila na svém Twitteru záběr na obrazovku, známou ze hry, s nápisem PLEASE STAY TUNED. Na jejím twitchovém kanálu se vzápětí rozjel přímý přenos záběru na televizi, na níž zářila ta obrazovka, a ten přímý přenos trval 24 hodin, během nichž na něj zíraly dva miliony nešťastníků posedlých kultem Falloutu – včetně mě. Na obrazovce před obrazovkou se v mnohahodinových intervalech děly různě surreálné věci, lidé celé hodiny čekali, až před kamerou na pár vteřin kupříkladu projde fousatý chlapík s hrnkem espressa a zase zmizí, aby ho už nikdy nikdo neviděl – a během toho v chatovacím okně diskutovali nad tím absolutně ničím, co měli možnost sledovat, tak závratnou rychlostí a v tak obrovských počtech (ve stejnou chvíli stream sledovalo z těch dvou milionů pokaždé alespoň sto tisíc lidí), že se hypersonická kanonáda písmen, slov a emotikonů měnila v neustávající proud zurčící divoké řeky na steroidech, kokainu a čiré touze.

Ale stálo to za to, to čekání. Fallout 76 byl oficiálně oznámen a ať už se z něj vyklube cokoliv, půjde o další prohloubení jedné z nejživějších mytologií dneška. Psycholog Jordan Peterson, kterého jsem v Dekompresi pořád ještě nevydřenil do sucha, říká v rozhovoru s Joem Roganem (který se stejně jako on počítá do srocení Intelektuálního temného webu, o němž jsem se zmiňoval posledně), že ten, kdo si přeje zhoubu veškerého bytí, je v první řadě ten, kdo se nedokáže srovnat se svou vlastní existencí. Fallout je stěžejním příkladem postapokalyptického příběhu, jaké dnes v popkultuře na člověka vyskakují z více stran než singly amerických trapperů s maximální slovní zásobou třiceti slov (ano, mluvím o tobě, Lil Pumpe, když už jsme u té apokalypsy) – a to ať už ze strany očekávané (v případě postapo filmu Mad Max: Fury Road nebo postapo seriálu Živí mrtví – The Walking Dead), tak i vcelku nečekané (film Tiché místo – A Quiet Place přinesl masovému divákovi neotřelý žánr postapokalyptického hororu), případně i v nečekané intenzitě „to čumíte, volové“, jakou divákům vytřelo zrak, lebky i mozkové dutiny finále aktuálních Avengers: Infinity War. Tímhle vším (ano, překvapivě mám směřování tohoto odstavce stále ještě na zřeteli) mířím k tomu, že pokud jen psychicky zdevastovaný nešťastník si přeje zhoubu všehomíra, zajímalo by mne, o čem svědčí masová obliba příběhů, vyprávějících právě a jen o zhoubě všehomíra.

Jako je třeba Fallout 76. Na který se nemůžu dočkat.

Hele, na mě nekoukejte; já jsem ten, co vidí v třešničkách na stromečcích vyklobané lidské bulvy.

D.023: Intelektuální Dark Web

Tohle je zpráva ze světa, který už má evidentně jen dvě roční období. Zima byla tvrdá jak ostruha na patě čarodějnice a léto zadupalo jaro do země za pár deštivých hodin. Takže teď se budou do zblbnutí střídat pouze léto a zima, zatímco jaro a podzim zůstanou nevěrohodnou vyprávěnkou pro nové mutanty.

Existuje něco, čemu se říká Intelektuální Dark Web a co zasluhuje plnou pozornost. Jde o neoficiální síť opravdu chytrých a opravdu vlivných myslitelů z různých stran politicky-společenského spektra, kteří dnes vedou mnohem relevantější společenskou diskuzi, než jakou filtrují média a facebookové samotky sociálních bublin. K osazenstvu IDW patří stejně tak liberálně smýšlející Sam Harris jako konzervativně naladěný Ben Shapiro či největší rozbuška otázek kolem genderových rozdílností (a spousty dalšího) Jordan Peterson. Tyhle lidi se vyplatí sledovat už nějakou dobu a skutečnost, že se teď profilují jako konkretizovaný myšlenkový trust, mě naplňuje nadějí v to, že alespoň část internetového davu může být pod jejich vlivem v brzké době o trochu méně dementní, než je teď. (Kriste pane, jak dlouho ještě chcete považovat za opinion leadery marketéry?) Chlapíci, označovaní za součást „Intellectual Dark Web“, nesdílejí stejný názor ani stejný přístup k věci, ovšem jsou spolu ochotni vést vysoce sofistikovanou diskuzi a jít příkladem tomu, co vlastně taková diskuze (slovo zprofanované komentářovým hnojem pod články na serverech deníků) znamená: organický střet precizně formulovaných myšlenek.

Dal jsem si s Dekompresí delší pauzičku, která posloužila k redefinování toho, čím by tenhle newsletter a podcast mohl pro nejbližší dobu být. Zůstávám přitahován představou pravidelného oběžníku, který se věnuje tomu neustále se přelévajícímu sweet spotu mezi globální popkulturou, celospolečenským mumrajem a mikrovýznamem lokálního časoprostoru, v němž mě zrovna to které zapisování a napovídávání té které konkrétní Dekomprese zastihne.
Tahle je třeba psaná na trávníku pod ptačí budkou kousek od bytového projektu moderních šedomodrých novostaveb vyřezaných ze žiletkovitých pravých úhlů; na stejném místě se ještě před pár lety rozvaloval zdevastovaný areál rezavějících barelů plných zasychajících škraloupů barev a laků, vsakujících se do toxické hlíny; hluboko pod tím vším (a pod mou zadnicí) nadále i dnes zůstávají podzemní štoly vykutané do pískovce. Ve fajfce je dunhillovský flake a Míša si rochní ve stínu borovičky.

Jděte na Deadpoola 2, je to skvostné. Jděte na Solo: Star Wars Story, protože tyhle oldschoolové vyplňovačky mezi liberálně progresivními novými epizodami jsou hojivým mokrým hadrem na čelo pro každého, komu princezna Leia létající v nových dílech vesmírem jako Superman zase tolik nevoní. Projděte se skalním labyrintem Toulovcových maštalí a navštivte Muzeum dýmek v Proseči, se kterou měl co do činění Thomas Mann.

A přesně takhle stručně bych to na dalších pár Dekompresí viděl. Nejbližším cílem je podtrhnout roli celého tohohle malého projektíku coby osobního magazínu, což by měla podpořit i trošku vytuněná podoba stránek Dekomprese.cz. Hele, v pohodě, netvořím tady nový iDnes. Ale pravidelné by to být mohlo… takže příští pátek zase čau.

Odkecané Dekomprese

022: KUKUŘIČNÉ FAJFKY VE SPOĎÁRECH: Cesar Millan – Krátký návod, jak udělat psa šťastným / Kukuřičné dýmky od Missouri Meershaum Company / Klub Pánů z Ponožkovic / MeUndies / LOT / Josef Pecinovský: Areston / Kladivo na čaroděje: O krok před peklem

021 – CHAOS VLÁDNE: V nové Dekompresi si pletu město Bundi s Udaipurem, nedokážu vyslovit název kapely Vitamin String Quartet a mám problém se spočítáním protagonistů filmu 8 hrozných. Plus Star Trek Discovery a Problém tří těles. YouTube iTunes

020 – DR. GONZO V TESLA ROADSTER: Co se stane, když narazí Tesla Roadster do Voyageru 1? Plus Technokněží, Altered Carbon a spousta muziky. YouTube iTunes

019 – SLÁVA SPRÁVCI RUSKÉ ENKLÁVY ČESKO!: Děsivá vize budoucnosti pod nadvládou mumifikovaně-kybernetického nástupce české současnosti. YouTube iTunes

018 – SLENDER MAN LETTERMAN: O nové show Davida Lettermana My Next Guest Needs No Introduction + o filmech Humr, Zabití posvátného jelena a Godzilla: Monster Planet + o knížce Austina Kleona Ukaž, co umíš. YouTube / iTunes

017 – JUST DO IT: Jubilejní veselení se nad filmem Tři billboardy kousek za Ebbingem, knížkou Válka umění a komiksem Hit-Girl: Zabijačka s přihlédnutím k chaosové magii, prezidentským volbám a motivačnímu záchvatu před zeleným plátnem. YouTube / iTunes

016 – POJĎTE SI ZAPLATIT KE KASE!: Dekomprese se montuje do číšníků, salámistů a solipsistických řidičů. Je taky o knížce Marka Mansona The Subtle Art of Not Giving a Fuck (Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele), o hlasu Gal Gadotové, o dabingu a potenciálním návratu Česka na Balkán. YouTube / iTunes

015 – UKRAJINCI NA MĚSÍCI: Mletí pantem o asteroidu TB145 a o albu Avalon od Huntress and Holder of Hands, rozjímání nad tím, jak to vidí existencialisté, stoici a manažeři se sebevraždou, lámání hole nad Ztraceným městem Z… a Ukrajinci na Měsíci. YouTube / iTunes

014 – DILDO S PAROHAMA: Mletí pantem o SpaceX Falcon 9, Ready Player One, opičkách zneužívajících jeleny v Japonsku a dalších zásadních věcech. YouTube / iTunes

013 – POSLEDNÍ Z JEDIŮ ZHASNE: Plačky nad filmem Star Wars: Poslední z Jediů, S. Craig Zahler, ebola, mor a Vánoce. YouTube / iTunes

Promlčené Dekomprese

IMG_8846IMG_8840IMG_8844IMG_8848

© 2018 DEKOMPRESE

Theme by Anders NorenUp ↑