Když jsem natáčel tenhle klípek (k rozkliknutí v obrázku výše), domníval jsem se, že Digger – „katastrofická komedie“ režiséra Iñárritua s Tomem Cruisem v hlavní roli – se bude líbit pravičákům i levičákům, protože se s nikým z nich nepáře a bombarduje obě strany: promakaně, nekompromisně, s vhledem a nadhledem, jaký v hollywoodské produkci člověk viděl naposled někdy na začátku milénia.

Jenže podle toho, jak si film stojí z hlediska finanční návratnosti, se začíná zdát, že jsem měl ohledně lidstva asi přehnaně optimistické naděje. Dokonce se rýsuje možnost, že komerčně bude z Diggera propadák roku. Asi bych měl tedy své reelskové konstatování v rámci téhle DEKOMIKROPRESE změnit na to, že když se film opírá rovným dílem do hňupů nalevo i hňupů napravo, neznamená to, že se bude líbit oběma táborům – ale že na něj budou nakonec oba nasrané rovným dílem.

Což mě vede k prostému závěru: jsem z toho filmu nadšený o to víc.

Máte rádi Kubrickova Dr. Divnolásku? Máte rádi Spolčení hlupců od Johna Kennedyho Toola? Máte rádi Hlavu XXII od Hellera? Já taky. A domnívám se, že Digger se coby satira pohybuje vcelku blízko téhle partě.

Proč tedy Digger nesbírá nadšené ohlasy zleva, zprava? Možná protože je značně sofistikovanější než to, co Hollywood za politickou satiru vydával v posledních letech. Ať šlo o filmy K zemi hleď!, Mickey 17 nebo Jedna bitva za druhou, vždycky jsem u nich více či méně cringoval ohledně toho, jak primitivní a jednostranné sdělení se snaží nabubřele tlačit. Trump je fuj! Ok, a dál? Lidi co nosí červenou kšiltovku jsou fuj! Ok, a dál? Uh, ICE je fuj a planeta hoří a všichni tady chcípneme!

Digger je o poznání sofistikovanější – v jednu chvíli to pálí do egomaniakálních narcisů na vrcholech potravinových žebříčků pozdního kapitalismu, do páprdovských hierarchií a náboženských guru, ovšem za chvíli otočí kulometné hnízdo a v Cruisově tour de force scéně opře palbu do zpovykaného davu surfujícího na vlnách liberálních hodnot, které však pro něj nejsou ničím víc než cool odznáčkem na Facebooku, i horlivých environmentalistů a horečnatých greenfluencerů, kteří na své kruciádě za lepší klima vytvářejí větší uhlíkovou stopu než motorista s fetišem pro cihlu na plynu.

Pokrytectví, arogance, vypočítavost, alibismus a další hnusné vlastnosti, to je to, co Digger vykopává (dig!) z podhoubí společnosti dvacátých let nového milénia a rozmazává to v halucinačně pestrobarevné fresce – ať už to vyhřezává na liberálním či konzervativním konci společenského a politického spektra.

Možná je to na dnešní dobu příliš. Možná už je společnost tak rozbitá, tak rozklížená, že je schopna v masovém měřítku zatleskat jen propagandě, která kope za jejich tým – a ne satiře, která žongluje s popíráním sama sebe a dělá si přitom srandu i z nich.

Je-li to tak, může Digger vzít svou legendární lopatu – a vesele nás všechny zahrabat.

Jedno oznámení pro věrné čtenáře: Dekomprese jede v novém režimu

Free verze zůstává free pro všechny a přibývá k ní jedna navíc - pro podporovatele. Nově publikované články a videa jsou nadále k dispozici všem bez rozdílu barvy pleti, sociálního statusu a záhadných minulostí na palubách jachet arabských šejků (ty roky chybějící v životopisech vám z morálního hlediska nikdo nevrátí, ale tak snad vám to za to stálo).

Vyjde nový článek a je váš. Měsíc od publikace se pak zamkne a dál bude k dispozici podporovatelům. Stanete-li se jedním z nich, budete mít plný přístup k archivu (od prvního článku z 2. 2. 2022) a kompletní novele Psychonautika, která tu vycházela na pokračování od srpna 2025 do května 2026. (Ještě jednou díky těm, co byli u toho. Bez vás by to nešlo.)

Na výběr je pro Dekompresi z předplatného na jednotlivý měsíc či na celý rok – plus je tu možnost stát se Dekompresátorem.

V praxi tedy jednoduše: nové články furt dál pro všechny, starší pro podporovatele.

Přemýšlel jsem nad tím hlavně tak, že dosavadním čtenářům zůstávají všechny články od jejich příchodu na palubu Dekomprese v e-mailové schránce; kdokoliv mi tedy zaplatil za článek kafíčko (a díky za to!), ten článek je stále jeho, stejně jako je to kafíčko furt moje, a kdokoliv si přečte nový příspěvek, tak i ten mu zůstane.

Děkuju všem za dosavadní podporu, mám vás rád.

Dekomprese se sune dál, noří se hlouběji a další narážky na deep throat.

Je to VELMI zábavné.

Určitě ne nejlepší Creggerova věc (Weapons u mě furt kralujou) ale je to fakt sranda a maso.

Nicméně. S RE gamesama to má společnýho ještě míň než RE filmy s Jovovichovou a mnohem víc je to poskládaný z jiných filmů (Věc) a her (především Inside).

No a točili to v Česku, takže druhého zombíka zleva hraje Karel Dobrý.

To souvisení / nesouvisení filmu Resident Evil s hrami Resident Evil bych měl asi trochu vysvětlit. Mám na mysli to, že Creggerova novinka má úplně na háku herní lore, tedy mytologii a legendu, z níž hry Resident Evil vychází.

Jako lakmusový papírek poslouží prostý test: kdyby ve filmu nezaznělo, že se to město jmenuje Raccoon City, a já se vás zeptal, jak se to město jmenuje, myslím, že byste neřekli, že se jmenuje Raccoon City; protože samo o sobě má s RE společného kulový.

Taky se mi nelíbilo, že vědci Umbrella Corporation jsou tu prezentováni jako banda legračně nekompetentních idiotů. Sakra, Umbrella je pro mě ztělesněním nadnárodního farmaceutického korporátního běsu; tady to byla banda šašků.

Na druhou stranu se mi děsně líbil kontraintuitivní přístup, který nový RE film zvolil. Kašle sice na lore (počínaje tím, že nákaza se podle her rozšířila z Raccoon City v roce 1998, zatímco ve filmu s sebou všichni tahají smartphony), ale dělá jednu věc, kterou jsem takhle ve filmu ještě udělanou asi neviděl - totiž reprodukuje zážitek hráče.

Hlavní hrdina v tomhle filmu neustále žvaní a nadává a ječí - což je úplně přesně to, jak se chová průměrný euroamerický streamer, který takovou hru dneska vysílá na Twitchi. Viz hlášky typu “I’m sorry, okay? I’m sorry I hit you with my car! Please fuck off!” nebo “God damn it. I fucking suck at guns.” To mi na tom přijde fakt zábavné.

Jasně, adaptaci Resident Evilu bych si představoval trochu jinak, vážněji, s mnohem míň srandovníma hláškama, ale já to natočit neumím, tak se musím dívat na tohle.

A bavím se u toho převelice. I když by se to mohlo klidně jmenovat úplně jinak, třeba Inside Evil - protože si nemůžu pomoct, ta vobluda není z Resident Evil, ale z Inside.

Tohle vydání není běžná Dekomprese - je to Dekomikroprese, speciální a právě vynalezený neoformát, kterýžto je věnován kratším a expresním videoformám rychloobsahu.

Pár plnotučných Dekompresí z poslední doby je tady na Spotify a na YouTube.

Každopádně začínala takovým šuměním, do něhož se ozýval Hicksův hlas.

Říkal: „Bože, prosím, pomoz mi. Jsem tak unavenej.“

Audioverzi téhle Dekomprese jsem namluvil na YouTube a na Spotify. Stačí kliknout zde:

Okamžitě si mě to získalo.

Protože co si pamatuju, sám jsem byl vždycky neuvěřitelně unavenej.

Existuje typ člověka, který je z mramoru. Má jasnou integritu a tvar, když na něj zaprší, tak se nezačne rozpouštět, a nepotřebuje proto věnovat moc energie sám na sebe – ani když ho posere pták. Jen to prostě ze své mramorové hlavy setře a jde dál.

Takový člověk se může věnovat externím projektům. Souložit s děvčaty (či hrochy, jak je komu libo) (řekl jsem hrochy? chtěl jsem říct hochy) (ne, nechtěl; jen ať to zkusí, lmao), zakládat početné rodiny, rozvádět se a zakládat další rodiny, stoupat po kariérních žebřících (a posléze shledávat, že je třeba opřeli o špatnou stěnu, a na to konto se stávat alholiky a narkomany) a budovat startupy, z nichž pak exitují s mnohamilionovými jměními (za něž nastoupí do léčebny).

Jenže ne všichni jsme tesaní z mramoru. Někteří jsme prostě uplácáni z bláta.

A tak, ať už zaprší nebo vysvitne sluníčko, musíme věnovat gargantuovské množství energie tomu, abychom se v první řadě vůbec udrželi na nohou. Abychom se za deště nerozblemcali v kaluže nevábně zapáchající břečky a nerozpraskali se na troud, jakmile na nás padne sluneční svit.

Dlouhé roky mého života mne zastihly právě v konzistenci bláta, nikoliv mramoru. Zatímco mí souputníci zakládali rodiny a budovali firmy, významný podíl mé energie musel být každý den, každou hodinu a mnohdy i každou vteřinu věnován tomu, abych se nerozpadl na kusy.

Pouhé udržení jakéhož takéhož tvaru, neřku-li vysokorozpočtový projekt s cílem se někam vůbec pohnout, mne stálo odhadem pětadevadesát procent úsilí. Ti, co byli z mramoru, kráčeli světem na pětadevadesátiprocentní výkon jak buldozer; na sebeúdržbu jim stačilo právě těch zbývajících pět procent. Já to měl obráceně. Bylo to těch zbývajících pět procent, co padlo na plží posun vpřed.

„Bože, prosím, pomoz mi. Jsem tak unavenej.“

Postupem času jsem ale přišel na zajímavou věc. Vyhlazujte bláto dostatečně oddaně a začnou vám na něm vznikat mramorové plošky. Neustále jsem se bortil, neustále jsem padal na držku a snažil se svou formu z rozpadajícího se, roztékajícího se a neustále odpadávajícího bláta udržet pohromadě – jenže některé kousky začaly nabývat mnohem pevnějšího skupenství. Kousky, které se roztékaly znovu a znovu a znovu a znovu byly zaplácávané novou vrstvou; rozervané kusy, znovu a znovu trhané a zaflikovávané.

To rozteklé a břečkovité se začalo měnit – v mramorové dlaždice.

Na těle i v mysli. Nechte se mlátit pořád dokola do stejného místa a buď vás to zabije, nebo se na něm vytvoří zjizvená tkáň – „scar tissue“, mnohem tvrdší a odolnější než původní andílkovská hebkost. Uvnitř jsem pořád věděl, jaké je to být blátem. Jenže slupka začala nabývat pevnějšího skupenství. Ne vždycky, ne všude. Naučil jsem se ji ale používat jako štít.

Jestli ztvrdly mé ruce, a ne moje srdce, naučil jsem se je dávat do cesty letícímu projektilu.

Neznamená to, že bych občas znovu nebyl unavenej jako kotě. Právě že jo. Jenže stejně jako se Hulk naučil vybrat, kdy se promění v obrovskou zelenou bestii, tak si já můžu dovolit rozpustit se v primordiální bláto. Je to uklidňující (když kolem sebe na tu dobu nezapomenu zvednout štíty) – a když teď potkám některé své mramorové souputníky, shledávám, že to má své výhody.

Bláto – na rozdíl od mramoru – nepopraská. Jen potřebuje chvilku na to, aby se zase zvedlo.

Každý jsme z jiného těsta. Každý máme karty nějak rozdané. Největší blbost je zkoušet hrát karty s jiným balíčkem. Nebo se snažit chovat jako mramor, když je člověk uplácaný z bláta.

Teprve když si člověk přizná své skupenství, může s ním začít pracovat. Ne – hm, jakto že to není tvrdé jak kámen? Ale – hm, vypadá to, že to vydrží i když to přejede parní válec. Ne – jakto, že to nedává úplně zdrcující údery? Ale – hm, když to druhému vteče do krku, může ho to zahltit.

Mramor má svoje výhody. Čedič má svoje výhody. Stejně tak vápenec. Žula. Jaspis.

Vzpomínáte si na staré spider-manovské záporáky? Každý přírodní živel nějakého měl, každá hmota a každý materiál. Vybavuje se mi hlavně Sandman – ne ten gaimanovský, ale ten, co se vytvarovával z písku. Nebylo to jenom prokletí. Byla to superschopnost.

Protože poražte písek.

„Bože, prosím, pomoz mi. Jsem tak unavenej.“

Pomoz mi roztéct se z mramoru znovu v bláto. Načerpám živiny v tekutém stavu a znovu ztvrdnu na kámen – osvěžen, vyživen a znovuvyformován. Zvedni kolem mne do té doby štíty – ale nech v nich drobnou uličku pro mé nepřátele. Protože teď už bláto umím a vím jedno…

Do bláta fakt nechceš šlápnout.

Audioverze na YouTube a na Spotify.

K tanci a poslechu:

Pro následující období je to s doporučeními vcelku prosté. V úhledně přichystaném balíčku ke mně dorazilo tohle. Kompletní Bratrstvo neohrožených ve steelbooku a pětititulová kolekce filmů Clinta Eastwooda včetně Vlajek našich otců a Dopisů z Iwo Jimy. Je to v podstatě testosteronová terapie na dlouhé zimní noci. Až vylezu v březnu ze své nory, budu mít vousy jak štětiny z rejžáku.

Taky se stalo tohle:

Lucie Sunková si před lety přečetla můj článek v Reflexu, který se jmenoval Medvěd není youtuber. A natolik se jí ten název zalíbil, že o něm napsala celou knížku.

Přijde mi to naprosto bombastické a mám z toho děsnou radost.

Lucie se mi kdysi ozvala, jestli jsem s tím v pohodě, já řekl, že naprosto, a teď její knihu Medvěd není youtuber vydává Argo.

Imprese:

Tak zatím.

D.

Read more

Řeč je také o Odyssee, kterou odmítám sledovat na …

Read more

Read more

.

23

„Dáte si buchtu?“ To je paní Skorohrušínská. V rukou má plný tác a nahlíží do kuchyně. Tam stojí Julie číslo jedna v černém, Julie číslo dvě v bílém a Šimon; zírají do otevřené ledničky, z níž se na ně upírají Gagarinovy oči pod rudým nápisem CCCP na kosmonautické přilbě.

Trojice se na paní Skorohrušínskou otočí.

„Marie, …

Read more

.

„Během nekonečného času bylo možná mnoho světů zpackáno, pokaženo a zavrženo - spousta práce přišla vniveč, ale po mnoha neplodných pokusech se během nekonečného času umění tvorby světů neustále vylepšovalo. To, co víme, nás nepřesvědčuje, že tento svět není plný chyb a nedokonalostí ve srovnání s nějakým nejvyšším standar…

Read more

(Následují dějově nepříliš podstatné spoilery pro filmy The Green Knight a Demon Slayer: Kimetsu No Yaiba The Movie: Infinity Castle.)

Někteří z vás vědí, že aby si mě příběh získal, stačí mi, že tam začne mluvit zviřátko. Ne ale, že by tam musela mluvit každá mšice jako v Zootopii. Musí si to uchovat nějakou výjim…

Read more

.

V zámku bytu zarachotí klíč.

Šimon vytřeští oči na dveře, které se pomalu otevírají dovnitř.

Když policista překročí práh, Šimon už se krčí za bílou skříní v pokoji. Julii má na dohled. Kapačka jí pěchuje do žíly umělou výživu. Šimon slyší, jak za sebou policista zavře dveře. Přejde po linoleu v předsíni, projde do pokoje a…

Read more

Viděl jsem ho na vrcholu slávy v roce 2016; viděl jsem ho, když se po svém spektakulární…

Read more

.

18

Julie utíká nízkou travou za černým zajícem. Směje se nahlas. „Že tě chytím!“

Zajíc přeskakuje kamení, rozeseté po celé louce. Na krátkou chvíli se vždycky zastaví, jako by dával Julii šanci. Zastřihá ušima, napůl se ohlédne. Julie dupe za ním. Pak se dá zajíc znovu do běhu a Julie ho následuje.

Hluboko pod ní se zrcadlí h…

Read more

„Scott nás naučil, že většina lidí kráčí životem jako náměsíční – uvízlá v systémech, které nevidí, řízená vzorci, které neumí pojmenovat. Naučil nás, že prvním aktem svobody je otevřít oči. Tím druhým je odmítnout je znovu zavřít, ať to stojí cokoli.“

Tajuplný napsal krásnou elegii za Scotta Adamse, jehož smrt zasáhla mnohé z nás – zvlášť t…

Read more

.

Hrnec se od okenního skla odrazil jako ode zdi.

Šimon už vzdal pokusy okno otevřít. Bylo to stejně beznadějné jako v případě dveří. Takže si řekl, že to okno prostě rozmlátí. A bude tady řvát jako na lesy, dokud někdo nezavolá policajty. Ano, jen ať ho zavřou. Někam jinam než sem.

Rozmáchl se a třísknul hrncem do okna.

Sklo a…

Read more

¿Quién…

Read more

.

Mořská pláž, lemovaná v horku džunglí, přetékající zelení. K jantarovému nebi přeškrtanému rudými cáry oblaků se s křikem vznese hejno exotických ptáků, koruny stromů se rozezvučí jekotem opic přeskakujících z větve na větev.

„Papoušci!“ zakřičí blondýnka v květovaných plavkách.

„Hovno papoušci,“ opáčí urostlý chlapec v modr…

Read more

Read more

.

7

Nakonec to tedy byl soumrak. V mlze a v závěsech deště není poznat, odkud slunce vychází a kde by mělo zapadat. Stmívá se celý svět; neviditelná ruka nad nízkými mraky tlumí osvětlení.

Julie kráčí temnou krajinou, poslouchá vzdálené hřmění.

V mokru, stmívání a chladu vnímá zvuky, oči zavírá vyčerpáním. Čvachtání nohou o pr…

Read more

Read more

.

Teď:

Šimon chodí po pokoji sem a tam a tahá se za vlasy. Julie, tak, jak ji oblékl, leží v předsíni a nehýbe se, nohy a ruce natažené jako při nějakém zvláštním meditačním cvičení.

Dojde k ní a zastaví se. „No, to je teda fakt skvělý.“

Možná se mu to zdá, ale ve světle pozdního odpoledne má Julie o něco uvolněnější výraz než …

Read more