.

„Během nekonečného času bylo možná mnoho světů zpackáno, pokaženo a zavrženo - spousta práce přišla vniveč, ale po mnoha neplodných pokusech se během nekonečného času umění tvorby světů neustále vylepšovalo. To, co víme, nás nepřesvědčuje, že tento svět není plný chyb a nedokonalostí ve srovnání s nějakým nejvyšším standardem. Možná to byl jen hrubý infantilní pokus nějakého božstva, které jej potom opustilo, protože se stydělo za nedokonalost svého výtvoru. Či je to jen dílo nějakého závislého podřadného božstva, jež je terčem posměchu svých nadřízených. Možná je produktem překonaného přestárlého senilního božstva, které mu dalo počáteční aktivní sílu, pak ale zemřelo a od té doby se svět řítí do podivuhodných dobrodružství.“

(David Hume, 1779)

.

Propadla se. Znovu. Proklouzla škvírou v materii světa.

.

Julie otevře oči. Je vyspaná. Rozervané šaty na sobě má suché.

Boty zašněrované až ke kolenům. V hojící se kůži řady piercingů jako kroužková zbroj. Sůl z mořské vody uchycená na chloupcích.

.

Leží na perfektně hladké mramorové dlažbě a kolem ní procházejí lidé.

Posadí se, rozhlédne se. Mlžnatý, prosluněný viktoriánský svět. Lidé v krásných šatech kolem ní chodí bez povšimnutí. Před Julií je kašna, rozvinutá kamenná socha. Za vysokými domy na hraně náměstí se pnou k nebi obludné haldy kopců, zastiňující sluneční světlo. Jsou ale prozářené milionem luceren zasazených v monumentálních chuchvalcích parků a horských sídel, rozprsknutých po stovkách kilometrů hor.

Julie obrátí pozornost zpátky ke kašně. Tvar upoutal její pozornost. Rozvětvený, kroutící se kamenný strom, z konečků jehož větví prýští voda.

Julie k ní natáhne ruku a lízne si. Sladká, sladká voda.

Vyškrábe se na kašnu a strom obejme.

Ví, že je to ten strom.

Oddenek. Rozvinutá větev. Multidimenzionální prorůstání vesmíry.

Šplhá se po něm. Dál a dál a výš a výš, aniž by si jí všiml kdokoliv z lidí na náměstí města v té nesmírné kotlině, hluboko v zemi rozsvícených paláců a vodou přetékajících kašen. Je průzračná jako křišťál, je z organického skla tavícího se v lehkém vánku.

Stejně tak voda jako Julie.

Protnou se.

.

A náhle, tak náhle, jako z toho místa zmizí, teď Julie ve hvězdách objímá nesmírný kmen stromu, který hučí a hlomozí potenciálem, stromu v džungli obrovského dusna, stromu...

... který je utkaný z materie multiverza...

... protože sám je samotným jeho kmenem...

… rozsochatou páteří vesmíru.

Julie se tiskne ke stromu tváří, pak se odváží zvrátit hlavu, ale mozek se jí zavře před deset na stou na sto dvacátou druhou dimenzí, do nichž se větví jeho koruna. Protože je člověk, pouhá pětidimenzionální bytost, plně si uvědomující pouhé tři ze svých rozměrů, a prorůstání veškerenstvem je pohled naskytující se pouze bohům. A tak Julie vidí jen to, co si ve své lidské formě vidět připouští - strom, rozvětvující se mnohostí alternativ ke každému okamžiku jejího bytí.

.

Mravenec jí přecupitá po ruce, zastaví se, zapohybuje k ní tykadly.

Julie na něj pohlédne, v tváři jí cukne, když mravenec zapustí žihadlo.

K mravenci se připojí ještě jeden, bodne ji do stejného místa - do bodu mezi palcem a ukazováčkem, a zakmitá tykadly jako ten první.

Julie se dívá, jak jí na ruce narůstá modrofialová boule a ve stejném okamžiku se hroutí do sebe, vtahujíc do sebe i zbytek její ruky...

... mravenci cupitají pryč...

... Julie se drží pevně kůry stromu, ale cítí, jak jemně imploduje. Díra v ruce ji do sebe vtahuje, v pomalé rotaci ji vsakuje jako odtok na dně vany, obrací ji naruby, aby ji vyplivla někde na druhé straně této miniaturní černé díry, a Julie cítí, ano, jistě: mravenčení...

.

Utíká za černým zajícem. Na náhorní plošině. V krajině nezměrných jezer.

Proběhne kolem povědomé skály. Nedotýká se jí. Ví, co je uvnitř.

Utíká za černým zajícem.

.

V noci si ho opeče v lese, na ohni, který sama rozdělala, napíchnutého na oštěpu, který si sama vyrobila - a jímž ho sama probodla.

V noci se choulí pod krovem kapradí a dívá se do nebe, v němž se myriády souhvězdí zrcadlí jedno ve druhém jak v hluboké tůni. Světlo galaxií a mlhovin, jež donekonečna obíhá konečný prostor, vytváří opakující se obrazy... mnohonásobné galaxie, mnohonásobné mlhoviny nad Juliinou hlavou.

„Dvourozměrný torus,“ řekne. „Pac-Man. Vyskoč z jedné strany obrazovky a ve stejném okamžiku přikráčíš z té druhé.“ Usíná. „Je to jenom...“ Hluboko v lese cosi zachrčí a vyvolá v ní vzpomínku na jiný les, mlžný, kdesi na Ukrajině, les obřích jelenů a vlhkého bahna. „Hra. Neboj se...“

.

Uplyne den.

Noc.

Dny.

Noci.

Čas.

.

Den: Julie stojí na větrné skále, oblaka za ní jsou rozervanou tapisérií.

Její oči - dvě škvíry, v jejichž odrazu zapadá slunce.

Na zjizvených rtech jí pod pircingy na lícních kostech hraje sebevědomý úsměv.

Vichr jí pleská cípem těžkého kabátu o stehno prošité řadami hvězd piercingových odznaků.

Další řady se jí ve slunečních červáncích mihotají na hřbetě i předloktí ruky, v níž drží dlouhý oštěp.

Ve druhé ruce drží s ledabylým triumfem Gagarinovu paži, oblečenou v rukávu skafandru.

Mušketýrky zavázané ke kolenům.

Stojí pevně.

Dýmající mrtvola obřího tura, jehož pro Gagarinovu ruku zdolala, chladne za jejími zády.

.

„Lovec,“ řekne jí pak ve tmě koridoru Úsměv.

„Věděl, že Gagarin měl posádku,“ řekne Julie.

„Nevěděl dost,“ řekne Úsměv.

„Smolík,“ řekne Julie a vyplázne jazyk.

Úsměv ji za něj chytí a vytáhne jí ho z úst. „Cha.“ Probodne ho jehlou. Vloží piercing, zašroubuje.

Julie si olízne zjizvený ret. „Jste nahrubo vytesaný,“ řekne pak. „Načrtnul vás nějaký starší bůh?“

Je to poprvé, co Úsměvův úsměv povadne. „Bůh?“

„Hm,“ řekne Julie. Na jazyku cítí krev. Polkne.

„Zaznamenala jste nějaké... posuny v prostoru? A v čase?“

„Ne,“ řekne Julie. „Ať to znamená cokoliv.“

Úsměv se narovná a znovu se rozzáří do plného svitu. Ale přece, i tak Julie cítí, že starý úsměv je pryč. Cítí v něm škleb pochybnosti. Vrásku nedůvěry.

.

Daleko v Patagonii je oranžový prach z usušených a rozdrcených mravenců uzavřen do stejné lahve, do níž byli ještě živí nasbíráni.

V tlumoku na zádech domorodého muže putuje do vesnice, která nemá jméno. Odtud ji nesou zvířata s nákladem směřujícím na trh. Pak se láhev ocitne v jedné z desítek beden na korbě náklaďáku, který ji doveze do Santa Rosa. V obrovské tašce ženy v pestrobarevných šatech pokračuje k osobnímu autu; to ji doveze do Buenos Aires. V podpalubí lodi, naplněné kontejnery, se plaví po moři. Mine Porto Alegre, Sao Paulo a Rio de Janeiro. Překoná Atlantický oceán. Obepluje západní Saharu. V portugalském Portu čeká několik týdnů. Odtud ji vezou do Madridu. Do Barcelony. A do Marceille. Na každé zastávce je část obsahu odsypána.

Jen tato láhev.

Jen tato dávka.

Díl odsypaný ve Španělsku se přesunuje přes Gibraltar do Maroka a odtud se v několika dalších fragmentech rozšíří do Alžírska. Ve stejnou chvíli už je díl z Marseille na cestě Itálií. To, co se dostane do Brindisi, je přes Adriatik dopraveno do Albánie a odtud pokračuje do východní Evropy.

Původní láhev se rozdělí na několik dalších dílů v Paříži.

Nadrcení, usušení mravenci z Patagonie se začínají sypat do očí psychonautů. A též několika nic netušících kaličů, jež se toku postaví do cesty; ač by je jejich oči nikdy spatřit neměly.

V Ankaře. V Bukurešti. V Čadu.

V Polsku. V Irsku. Na Ukrajině.

Muž, který prochází Prahou, nese v ruce svou poslední ampulku.

.

Prázdnota vyplivne Julii v plném běhu mezi chladnými, šedými, vysokými domy.

Na sobě má černé oblečení. Černou bundu. Černé kalhoty. Černou čepici.

Proběhne ulicí kolem ohořelého vraku policejního vozu.

.

Šimon zachytí topůrko těsně předtím, než by mu břit vklouzl do čela.

„Hůch!“ Studnář mu chroptí do obličeje. Směje se a skrápí ho kapkami svého potu.

„Sajrajte,“ vydechne Šimon a tlačí do topůrka plnou silou. Ale Studnář je silnější. Rozesměje se.

.

Julie rozkopne dveře do paneláku.

Běží po schodech vzhůru.

V devátém patře zahne do chodby.

.

Nad hlavou se Šimonovi mihne mrštné tělo.

Ruce v černých rukavicích uchopí sekeru.

Studnář pozvedne zrak v překvapení.

.

V letu jim Julie vytrhne sekeru z rukou.

Pod nízkým stropem udělá salto, dopadne do kotoulu, rozmáchne se.

Studnář se otočí právě včas, aby se mu sekera, proletivší vzduchem, zasekla přímo do srdce.

.

Šimon padne na záda. Nějakou dobu zírá do betonového stropu. Pak se mu v zorném poli objeví Julie. Natáhne k němu ruku. Šimon vydechne vzduch z plic, zakroutí hlavou. Ruku jí stiskne. Julie mu chce pomoct na nohy, ale Šimon zůstává sedět. Julie přikývne a sveze se na zem k němu.

.

Sedí spolu v tichu opřeni o stěnu panelákové chodby a před nimi chladne mrtvola Studnáře se sekerou zabořenou v srdci. Je to jen šedivá hromada. Hrbol v chodbě.

„Musel jsi o tom aspoň slyšet,“ řekne Julie.

„Já se v drogách moc nevrtám,“ řekne Šimon.

„Hm.“

Jediné denní světlo, jež do chodby proniká, sem prosakuje skrz zamatlané okno na jejím konci. Podlaha je chladná a veškeré zvuky, které vycházejí z vnitřku domu, působí jako by byly tlumené přes několik tlustých koberců položených na linoleu.

„Neboj se,“ řekne Julie. „Je to jenom hra.“

„Pch.“

„Vážně.“ Julie si sundá z hlavy černou čepici a z rukou černé rukavice. Pohlédne na Šimona. Jizva v horním rtu působí v lomu světla a stínu výrazně v množství piercingů, které má teď kolem úst, na lícních kostech i v obočí. „Měls nějakého hrdinu? V dětství? Nějaký vzor?“

„Vzor?“ řekne Šimon.

„Jo.“

Zamyslí se. „Myslíš jako majora Zemana nebo něco takovýho?“

„Třeba.“

„Hm. Toho mi cpali ve škole, ale já měl radši majora Kalaše.“

„Toho neznám.“

„Jo, hrál ho…“ Šimon se nadechne, najednou si to uvědomí. „No to mě podrž.“

„Co?“ zeptá se Julie.

„Nic.“

Julie vstane, postaví se před Šimona, zadívá se do chodby. Protáhne se. „Kosa.“

„Fakt?“ řekne Šimon. Na sobě má jen džíny a kabátek od policisty, ale zimu necítí. Jediné, co cítí, je bolest v rozřezaných rukou. Nechce se na ně radši dívat.

„Já měla nejradši Gagarina,“ řekne Julie. „Naši mi jednou koupili nafukovacího panáka, měl tak metr. Byl to kosmonaut - ve skafandru, s takovými těmi mikrofonky kolem pusy, tohle všechno. Říkali mi, že je to Gagarin.“

„A to byl jako tvůj vzor, jo?“

„Ne, ale... zůstal ve mně. Některý věci v tobě prostě zůstanou. Představovala jsem si...“ Odmlčí se, nakloní hlavu, jako by nastavovala ucho myšlence, která má přivanout chodbou. „Bylo to vzrušující. Záhadné. Takový zvláštní rozpor. Uzavřený ve skafandru, hermeticky, natěsno. A přitom ztracený v nekonečném prostoru všude kolem sebe. A ty hvězdy...“

Šimon si odkašle. „Gagarin z Vostoku nikdy nevylez.“

„Já vím, jasně... To ale není to první, co mě v těch pěti letech nebo kdy napadlo. Viděla jsem jenom ten absolutní protiklad. Klaustrofobii v agorafobii. A to mě vzrušovalo. Co tě vzrušovalo v pěti letech?“

„Majka z Gurunu. Asi. Nevim.“

„A kdyby se teď něco pídilo po tom, co je ukryté opravdu hluboko v tvém srdci...“

Šimon pokrčí rameny.

„Co je opravdu hluboko v tvém srdci?“

Šimon pohlédne na její tvář a usměje se. Promne si rukama obličej, zachrčí bolestí. „Sakra.“ Položí ruce zpátky do klína, na čele má teď krvavé šmouhy.

Julie si před něj dřepne a vezme jeho ruce do svých. Drží je – jemně, vlídně. A dívá se mu do očí.

„K čemu mířím, je, že tohle... tohle všechno... z tebe vytáhne něco, co je hluboko v tobě. A rozpráší to po celém vesmíru. Nebo vesmírech. Hypotetických možnostech. Nemožnostech. Krajinách. Celoplanetárních alternativách.“

„Ech... Co?“

„Ta skleněná ampulka. Pamatuješ?“

Šimon zakroutí hlavou, pokrčí rameny.

„Usnuls.“

„To asi jo.“

„Zůstalo v ní dost multiverza na to, aby ses ho ve spánku nadýchal.“

„Aha. Jo. Do prdele.“

„Ale Šimone, poslouchej.“ Zadívá se mu zhluboka do očí. „Neboj se. Jasný? Je to jenom droga.“

„Hele,“ řekne Šimon, „spali my jsme spolu vůbec?“

Julie se usměje. „Ne.“

„Aha,“ řekne Šimon. „Ale to bysme měli, ne?“

„To je komplikovanější.“

„Proč?“

.

Julie mu to řekne.

Šimon poslouchá.

Poslouchá dlouho.

.

Venku se stihne setmít, když projdou dveřmi do bytu Šimonovy sousedky.

Julie číslo jedna v černém oblečení se skloní k Julii číslo dvě na bílém lůžku.

Palcem pohladí šrám na její tváři a otočí se k Šimonovi. „Teď se nedívej,“ řekne.

.

21

Kdosi zaťuká na dveře.

„Kdo to může bejt?“ řekne Skorohrušínský. „V tuhle hodinu, to jsou lidi...“ V županu se šourá ke dveřím.

„No co je?“ Otevře dveře dokořán. „Snad nehoří.“

V chodbě proti němu stojí ten kluk shora, po každém boku má jednu dívku. Dvojčata. Nebo dvojnice. Kluk mu míří mezi oči poloautomatickou pistolí. Dívka v černém, s řádkami kovu v obličeji, drží sekeru. Ta druhá je zachumlaná do vlněné deky.

A kluk řekne: „Naval hlavu, kokote.“

.

„Hm,“ řekne Skorohrušínský. „Co na to říct?“

„Co třeba - pojďte dál?“ řekne Julie číslo dvě.

.

Skorohrušínský pokrčí rameny. „Tak pojďte, no.“

.

22

Hlava Julie Gagarina je pochopitelně v ledničce.

.

.

.

→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 10/10 → TO BE CONCLUDED

.

Titulní ilustrace: Sergio Diaz

Foto: Freepik

(Následují dějově nepříliš podstatné spoilery pro filmy The Green Knight a Demon Slayer: Kimetsu No Yaiba The Movie: Infinity Castle.)

Někteří z vás vědí, že aby si mě příběh získal, stačí mi, že tam začne mluvit zviřátko. Ne ale, že by tam musela mluvit každá mšice jako v Zootopii. Musí si to uchovat nějakou výjimečnost.

Tak třeba…

- liška v Zeleném rytířovi. Hrdina je delší dobu doprovázen liškou, která funguje jako takový jeho companion a familiár; načež děj dospěje do fáze, kdy lišce dojdou varianty, jak hrdinu odvést od toho, co se chystá vykonat, a začne na něj mluvit.

„Your doom is at hand! You will find no mercy, no happy end...!”

Tohle mě rozbilo tak, že mě museli z kina vyvléct.

- nebo mluvící vrány v Demon Slayer: Kimetsu No Yaiba The Movie: Infinity Castle. Z tohohle filmu se člověk těžko vzpamatovává i kdyby tam žádná fauna neotevřela zobák, ale když tam dojde k prvnímu velkému průšvihu a nad chodby Nekonečného hradu se vznese letka vran a začne oznamovat, co se stalo, uvědomil jsem si, že v tom všedním odpoledni v letňanském multikině s kyblíkem popcornu na klíně sleduju TU NEJLEPŠÍ VĚC JAKOU SPATŘILO SVĚTLO SVĚTA OD VYNÁLEZU BICYKLU.

- nebo mluvící vrána v komiksu Vrána.

- nebo mluvící liška v Antikristovi.

- nebo liška (?) v Northmanovi, která sice nemluví, ale tváří se velmi výmluvně.

Prostě dejte mi mluvící lišky a mluvící vrány a pohnu Zemí.

Když jsem na Zeleného rytíře koukal poprvé, zařadil jsem si lišku do ranku zvířecích pomocníků, kteří jsou běžní v pohádkách (např. hrdina pomůže mravenečkům a mravenečci pak pomůžou jemu); vůbec jsem přitom netušil, že ve folkloristice mají tyhle prvky své vlastní kódy; takže například tohle jsou tzv. „vděčná zvířata“ a mají kód ATU 554.

Teprve když jsem na to koukal podruhé, došlo mi, že liška tady hrdinu odvádí od jeho questu.

Je to obrovský paradox, protože liška to může klidně myslet dobře – varuje hrdinu, že dotyčný směřuje do záhuby, a že tam, kam směřuje, se nedočká žádného slitování ani dobrého konce.

Jenže pokud chce zrovna sir Gawain naplnit své volání, tak právě MUSÍ dojít své zhouby, nesmí se dočkat slitování ani dobrého konce! (Více k tomu ve dřívější Dekompresi Potkáš-li draka, spolehni se, že hlídá poklad.)

Myslí to liška dobře? (Aby přežil?) Nebo podvratně? (Aby nesplnil svůj quest?) Rád bych věřil tomu, že to myslí dobře. Protože se mi líbí představa lišky kámošky.

A je to mluvící zviřátko.

Jenže kdyby ji Gawain poslechl, jde pro dobrotu na žebrotu.

You decide!

PSYCHO DOUBLE FEATURE

Znovu jsem jezdil po Texasu a nabral tam pár nových věcí – pár z nich najdete tady na Wired.cz.

Psychonautika se řítí do finále a do konečného konce všech konců zbývají koneckonců dvě poslední sekvence. A protože jsem uhranut, dojat a obecně emocionálně pohnut reakcemi, jichž se mi na ni dostává, chci udělat pro věrné čtenářky a čtenáře taky jednou něco dobrého: mám v plánu vypálit poslední dvě sekvence v relativně rychlém sledu za sebou, aniž by je tentokrát rozdělovala běžná epizoda Dekomprese.

Všichni si tedy držíme palce, protože zejména závěr novely se dočkává značných úprav. (Trvalo víc než deset let, než mi došlo, jak to má dopadnout - a proč to má dopadnout, jak to má dopadnout.)

Mám si koupit dvě želvy žíhané? Poraďte. (Sníst je nechci.)

Z JINÝCH SUBSTACKŮ

Hyperona píše na Substacku i o věcech, o nichž se ve slušné společnosti nemluví, a protože si chci občas ze slušné společnosti urvat hlavu rypadlem od bagru, fungují její imprese jako životabudič; líbí se mi ta forma – je to taková street photography v textu.

Chci víc takovejch substacků, kde si lidi nehrajou na TED talkery z LinkedInu a neprodávaj svoje AI kurzy. Jsem z toho unavenej. Ubitej ze slovní břečky, která vede jen k nějaké další platformě, kde někdo prodává korporátům svůj kurz Jak správně naložit AI přítelkyni. Mám toho takhle (ukazuje rukou nad šešulku hlavy). Království za substacky, kde lidi básní, blouzní, blázní a ještě nějaký slovo na b.

Jimmy Carr má na Substacku pěkný článek o tom, jak funguje smích v lidském těle a k čemu je to vlastně dobré. Jsou tam skvostné (a neméně skvostně podané) postřehy jako třeba tenhle: ‘Fight or flight’ are your ‘basic bitch’ responses. Laughter suppresses cortisol and epinephrine, our fight or flight hormones, so you can actually deal with shit.

A taky citát G. B. Shawa, s nímž to tu dneska zabalim: „Life does not cease to be funny when people die any more than it ceases to be serious when people laugh.“

Tak dobrou.

.

V zámku bytu zarachotí klíč.

Šimon vytřeští oči na dveře, které se pomalu otevírají dovnitř.

Když policista překročí práh, Šimon už se krčí za bílou skříní v pokoji. Julii má na dohled. Kapačka jí pěchuje do žíly umělou výživu. Šimon slyší, jak za sebou policista zavře dveře. Přejde po linoleu v předsíni, projde do pokoje a zarazí se. To už Šimon odhaduje z pouhých zvuků.

„Slečno?“ řekne policista.

Šimon si před oči pozvedne zkrvavené ruce. Až nyní k němu pronikne bolest. Tupá bolest z ostrých ran v rozšklebeném mase.

Policista obejde lůžko, pozornost upřenou k Julii. Skloní se k ní.

Šimon se opírá o skříňku přímo za ním.

Stačí mu, aby natáhl ruku, sevřel pažbu, palcem odepnul sponu a vytrhnul policistovi pistoli z pouzdra.

.

Což také udělá.

.

„Ani se nehni, vocase,“ řekne, když policista – pozdě – plácne rukou po prázdném pouzdru. „Neotáčej se.“

Policista se narovná, spustí ruce podél boků, řekne: „Kdo je ta dívka na lůžku?“

„Co je ti po tom?“

„Kdo je to?“

„Nestarej se!“

„Děláte velkou chybu, pane.“

„Fakt, jo?“ řekne Šimon, pistoli namířenou na zátylek policistovy hlavy. Ruka se mu třese vysílením, po pažbě stéká krev z rozřezané dlaně. Pomůže si druhou rukou. Teď už se pistole tolik netřese.

Policista řekne: „Víte, kdo jsem?“

„Jo. Ty jsi ten sráč, co mi oběsil sousedku.“

„Tu dole tam?“ Pauza, jak se policista zamyslí. Pak: „Ta přece s nikým nesousedila.“

Šimon se uchechtne. „Ne?“

„Ne,“ řekne policista.

„Ty nevidíš tu díru ve stěně, blbe?“

„Vidím.“

„A kam si asi myslíš, že vede?“

„To nevím.“

„Tak se běž podívat.“

Policista pomalu projde kolem lůžka, skloní hlavu a podívá se dírou dovnitř. „Vypadá to jako byt. Což nedává logiku. Ta žena s nikým nesousedila.“ Otočí se k němu. „Za tou stěnou žádný byt není.“

„Seš jak poškrábaná deska, vole.“

„Kdo je ta dívka na lůžku?“

„Povídám, že to není tvoje sta-“

.

Policista skočí vpřed, jednou rukou odrazí pistoli, druhou trefí Šimona do zubů.

.

Šimon padá, policista se po něm vrhne, Šimon kecne na zadek a stiskne spoušť.

Kulka se vydere z hlavně a v ohnivém oblaku vyrazí k policistově tváři.

Střetnou se očima.

Náhle však… Šimon vidí sám sebe. Z policistových očí. Ale dívá se přitom do tváře policisty. Vidí ho pod sebou, s rozedranýma rukama, se zbraní, z níž vystřelil díky ryzí neznalosti toho, že nemá držet prst na spoušti. Vidí sám sebe, ale s policistovou tváří, do půl těla nahého.

Je to Šimon, kdo má teď na sobě uniformu – Šimon, na koho se vzduchem řítí projektil.

Kulka se ocitne v jeho hlavě.

Ale není to kulka.

Pohlédne na svou dlaň.

Nic v ní nedrží.

Znovu dřepí na zemi.

Žádný policista tady není.

Jen Šimon má teď na holém těle rozepnuté sáčko policejní uniformy.

.

Dívčí tělo v potrhaných šatech vyhřezne ze skály pod náhorní plošinou a začne volně padat k hladině jezera pod ní.

Julie se v pádu nadechuje čerstvého vzduchu, prozářeného teplem a ozonem, a rozhlíží se do všech stran. Jezero končí přímo u skalnatého úpatí kolmé stěny, podél níž se Julie řítí dolů.

Vichr jí z očí vytahuje kapičky slz, ale Julie zamhouří víčka a soustředí se na to, co vidí pod hladinou jezera pod sebou. Vidí hluboko. Vidí modravou hlubinu, do níž se skalní stěna propadá. Vidí hejna ryb, která se prohánějí kolem ostrůvků jezerních travin a řas. Vidí ostré zuby skal, prokusující se vzhůru tmou, jako by tu čekaly právě na ni. Ale vidí také volný, obrovský prostor hlubiny mezi nimi, k němuž má namířeno.

Padá desítky metrů, bez opory a bez naděje.

Mihne se před posledními metry skály a prolne hladinou.

A padá dál, hluboko chladnou vodou. Mezi potopenými skalami, do tmy a do ticha.

.

Šimon se přes místnost došourá k Julii na lůžku.

V ruce ho brní, jako by ho do ní někdo praštil.

Vyplivne krvavou slinu, jako by dostal do zubů.

Hlava mu třeští, jako by mu jí někdo prostřelil.

Pohladí Julii po tváři.

Pak vyrazí k domovním dveřím.

Protože si pamatuje, jak v jejich zámku zarachotil klíč.

Krvavou dlaní stiskne kliku. Zavře oči.

„Kristova noho. Ježkovy voči. Sezame, prosím tě... otevři se.“

Zatlačí na kliku. V zámku to klapne. Přitáhne ji k sobě...

.

... a dveře se otevřou.

.

Do nosu pronikne Šimonovi pach chodby.

Přitiskne se k futru a vyhlédne ven.

Chodba je prázdná.

Něco upoutá jeho pozornost. Sklopí oči. Na rohožce bytu leží pistole. Něco mu říká, že je policejní.

Sehne se k ní, vezme ji do ruky. Z nějakého důvodu je to povědomý pocit.

Otočí se k Julii. „Vrátím se pro tebe.“

Vykročí z bytu, podlaha ho zastudí na bosých nohou. Pohlédne doprava, tím směrem, kde bývaly dveře jeho bytu. A skutečně: je tam prázdná stěna – jen dlouhá, nepřerušovaná zeď.

Nic nenasvědčuje tomu, že by tam kdy byl nějaký byt.

Šimon se otočí na druhou stranu.

Zrychlí se mu dech.

Dobelhá se k výtahu.

„Pojeď,“ šeptá, jakmile zmáčkne tlačítko. Kdesi nad ním – nebo pod ním? – se rozhučí zdviž. „Pojeď.“ Šimon vnímá, jak ocelová lana putují po kovových kolech, slyší, jak kabina skřípe šachtou... Blíží se. „Pojeď!“

.

V chodbě vrznou dveře.

.

Šimon se vrhne ke schodišti. A běží. Dolů. Dolů, ze schodů. Běží.

Výtah v šachtě stále hučí. A Šimon bere schody po dvou, poničená ruka mu klouže po zábradlí.

Seběhne jedno patro. A další. A ještě jedno!

V kolikátém je teď... v pátém? Ano, páté patro. A ještě jedno.

Už je ve třetím.

Ve druhém.

...

Zábradlí před ním je lepkavé krví.

...

V přízemí vyběhne do chodby.

...

Do své chodby.

Ta krev na zábradlí byla jeho.

Je ve stejné chodbě, z níž vyběhl.

Teď už v ní ale také stojí muž, který za sebou právě zamyká.

Studnář.

Byly to jeho dveře, které v chodbě vrzly.

Šimon řve a běží a natahuje ke Studnářovi pařáty rukou, z nichž chlístá krev.

Studnář se směje, směje se tak, až mu z očí pod tlustými brýlemi cákají slzy, a otáčí se k němu od dveří.

„Tak pojď!“ ječí Šimon. „Pojď!“

A Studnář se k němu otočí čelem a samozřejmě, že v ruce drží sekeru.

Rozmáchne se.

Šimon po něm skočí.

Studnář máchne sekerou.

.

20

Na dni jezera žije bytost.

Julie její přítomnost spíš vycítí – přítomnost čehosi obrovského a neviděného. Mohla by to být jedna ze skal, nějaký obří kámen, který se sem zřítil z hor, když se krajina kolem formovala. Ale Julie chápe, že dva krátery, jež se k ní ve tmě a tichu stovky metrů pod hladinou otáčejí, jsou ve skutečnosti prastaré oči.

„A-hůůů,“ zaduní chladem kolem ní.

Prostor před jejíma očima hloubkou potemní. Jezerní bytost otevře cosi v boku svého těla – tlamu? – a vyšle Julii signál, že o ní ví. Že ji vidí. Že s ní komunikuje.

Julie pozvedne ruku a rozevře vstříc bytosti všechny prsty. Padá nesmírně rychle – je to volný pád prostorem, vodou, ale bez tření atomu o atom, molekuly o molekulu. Je tu a není tu. A zdraví jezerní bytost.

„Hůůů...“ zaburácí bytost ještě jednou.

„A-hůůů!“ vykřikne za ní Julie.

Pak prorazí samotné dno jezera.

.

Mravenci se ženou kaňony v kůře stromu, ale pak je svazek štětin ve štětci nabere a shrne do připravené dřevěné misky. Miska putuje do dalších rukou, které z ní mravence přes široký list nasypou do skleněné láhve. Mravenci padají do nepoznaných hlubin, vnímají odlesky světla za neproniknutelnou bariérou a padají na desítky a stovky svých druhů, kteří po sobě zmateně bubnují tykadly, drnčí a klapou, jejich nohy se vlamují jedna do druhé, ti nejníže prorůstají s těmi jen o kousek výš. Mnohobytostní organismus se fyzicky slévá v kompaktní hmotu.

Láhev je uzavřena, když je plná.

Nesou ji pralesem. Silné ruce, mnoho nohou.

Ne víc než jedna láhev. Ne víc než tihle mravenci. Nikdy ne víc.

.

Julie vyletí do tmy. Kdesi blízko září bod oranžového světla.

Svět kolem ní rotuje a burácí. Už zase cítí svistot větru na kůži. Provazce deště ji šlehají do tváře. Cítí sůl na rtech. Cítí... Pomalu se zastavuje. A pak ji to najednou táhne zpátky... zpátky nahoru.

Ne. Ne nahoru – dolů!

Ve spršce vody prorazila mořskou hladinu – vyletěla vzhůru, ne dolů – a nyní padá zpátky a kousek od sebe vidí klouzat po bouřných vlnách člun, který má na přídi rozsvícenou lucernu a…

Šplouchne do vody. Už zase padá tmou. Je však znovu hmotná. Udělá několik rychlých temp a vyplave zpátky nahoru. Do tmy a do bouře oceánu. Dřevěný člun se houpe kousek od ní. Vichr ji šlehá do tváře. Slaná voda pálí ve zraněních. Doplave ke člunu. Vyškrábe se na palubu.

Padne zády na prkna a vysílena se dívá, jak se nad ní houpe lucerna, ve vichru a dešti. Monumentální úbočí granitových hor jí vplouvají před oči a zase mizí, jak se člun houpe na vlnách, jimiž ve skutečnosti jsou. Všechny vypadají jako načrtnuté uhlem – hrubé, neotesané tvary.

.

„Grrrůk-há! Rrrrughka! Grafükchi!“

Hrdelní výkřik ji přinutí otočit hlavu k zádi člunu.

Vrásčitý trpaslík v nepromokavé rybářské čepici a černé pláštěnce, který kormidlo svírá buclatýma rukama, na ni třeští temné oči a tiskne si kormidlo k hrudi, jako by se za ně chtěl schovat. „Rrrgha!“ křičí. „Grafükch!“

Julie k němu vztáhne ruku. Hustá voda jí kape do očí. „Nebojte... nebojte se mě...“

„Grhafůk mghrafrag-a freakh-úki!“ Hluboký hlas z rybářových nahrubo načrtnutých úst zní, jako by v hrdle drtil kamení.

„Je to jenom...“ řekne Julie, ale zarazí se.

Rybář si sundá rybářskou čepici a přitiskne si ji na hruď. Druhou rukou stále svírá kormidlo, když otočí oči k nebi a začne potichu drmolit: „Grha. Fraghutchi. Fraghakhům. Gragha-ti mrrrükhaka!“ Kůže na jeho holé hlavě je zvrásněná stejně hluboce jako jeho tvář. Působí to, jako by měl pod čepicí odhalený mozek.

Julie vydechne a praští zátylkem o dřevěné dno. Na nebi nad hlavou jí září hvězdy. Spíš šmouhy než body. Na černém pozadí jsou načrtnuté bílým uhlem. Bílé jako sníh.

.

Kráčí po rozvrzaném molu, osvětleném kostrbatými lucernami. V bouři našlapuje po prknech, namlácených jedno přes druhé, a z luceren nad hlavou jí do cesty kanou těžké závěsy oranžového světla. Když se ohlédne, vidí, že rybář se stále ještě krčí na svém člunu za kormidlem a drmolí tu svou vyděšenou, nerozluštitelnou modlitbu. Šráfy deště, rozrývající prostor, k ní nesou nejznělejší písmena a tříští je po molu kolem ní. Celý ten svět bolí. Jako by i každý závan větru měl tupé hrany.

.

Neotesané, neuspořádané molo se změní v neotesanou, neuspořádanou městkou ulici. Mohly by to být kočičí hlavy, kdyby měla každá aspoň stejný počet stěn. Julie dělá dlouhé kroky po nahrubo – jak jinak – otesaných kvádrech a jakžtakž krychlích, jimiž je tu ulice vydlážděná.

Blíží se k polorozpadlému domu, z jehož oken chlístá do noci světlo poskakujících plamenů ohně.

Vkročí na zápraží. Žádný úhel na tom domu není pravý. Všechno se hroutí do sebe, padá to na jednu nebo na druhou stranu, nahozené, neumělé, ne odbyté – spíš vytvořené v nejlepší vůli někoho, kdo tím došel na absolutní hranici svých paleoliticky omezených možností.

.

Uvnitř všechno ztichne.

Černým uhlem načrtnutí lidičkové, cákanci teplých barev vyplněný interiér, náznaky židlí a stolů, zalitých šmodrchanci oranžového světla krbu a žlutých svíček.

„Grrrch...“ „Hrgha-kchů...“ „Mrükch-a!“ Hrdelní hlasy. Posvátná hrůza.

Julie se posadí na jednu z židlí. Osazenstvo stolu – dřívější, nedokonalé náčrty lidí, koncepty existencí – na ni vyjeveně hledí černýma očima bez duhovek. Uprostřed nich září bledé hvězdičky duší. Julie se zaboří do opěradla. Plameny v krbu ji hřejí. Konečně je jí teplo.

O desku stolu, neohlazenou, nehoblovanou, jako by tady právě někdo porazil strom, před ní udeří těžký kus skla. V dutině uvnitř je nalita pěnivá tekutina. Julie se usměje na hostinského, který jí pivo přinesl. „Hrrrakg-hů!“ řekne on. „Ghrak-hah-hah.“ Stojí tam, kyne jí rukou, ať to vypije. „Grak-hah-ha-ha-hach!“

„Cha cha,“ na to Julie. „Cha cha cha!“ Natáhne se po pivu a hodí to do sebe na jeden lok.

Barman se plácne do kolen. „Grakach!“

„Ha-gra-khach!“ „Ha-hach!“ „Grakhach-acha-chach!“ Hospoda burácí smíchy. O stůl před Julii udeří další pivo. Cítí, jak jí cukají koutky. K jejímu stolu si opatrně přisedají další postavy. Směje se s nimi. V tomhle světě načrtnutých lidí.

.

Usíná v peřinách s tlustými okraji.

V polospánku vidí, jak se škvíra dveří hostovského pokoje zavírá – a jak se skrz ni snaží nahlédnout dovnitř ti, s nimiž strávila večer. Vidí jejich doširoka rozevřené, jakoby temperou namazané oči, oči úžasu, oči nepochopení a posvátného obdivu. Oči, které vidí, že někde, a možná ne tak daleko, je něco víc, mnohem víc, než na co celý život hledí.

Oči se jí zavřou. Na víčkách cítí úžící se světlo z chodby.

Spí, potichu oddychuje. Nakonec se dveře zavřou a Julie poprvé, co se na tomhle místě ocitla, cítí hebkost bez hran. Zachumlána v peřinách, obtažených tuší.

Propadá se do nich. A do spánku.

.

.

.

→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 9/10 → COMING SOON

.

Titulní ilustrace: Sergio Diaz

Foto: Freepik

Viděl jsem ho na vrcholu slávy v roce 2016; viděl jsem ho, když se po svém spektakulárním pádu hrabal zpátky na scénu v roce 2019; nemůžu uvěřit, že od té doby uteklo šest let… no, a teď jsem ho viděl znovu, ve stejném podniku ve čtvrti Hammersmith jako při našem sladkém poprvé.

Sledovat takhle něčí public apperance postupem času mi přijde jako jeden z těch největších perků, jaké člověku nabízí to štěstí udržet se na živu aspoň jednu dekádu. Louie CK pro mě spadá do stejné party jako v jiných oblastech třeba Nick Cave, Cormac McCarthy nebo Hideo Kojima – lidí, kterým se v životě dějí všechny možné hezké i hnusné věci, a oni se u toho nezaseknou; naopak to všechno vezmou, vcucnou to do sebe, implodují, převaří to v sobě a pak explodují – všechno to narvou do svého díla.

Píšu to hotentotsky, já vim. Chci jenom říct, že Louis CK není současně fenomenální komik a nekompromisní dramatik náhodou; sledovat ho v průběhu let s povědomím o tom, co se s ním děje mimo pódium, je studie hnětení života v uměleckou formu.

Jinak pokračuje moje mise vidět všechny filmy s Léou Seydoux. A naplňuje se taky moje proroctví, že mě to asi zabije.

Každopádně poslední dobou mi nejde z hlavy tenhle postřeh z jednoho rozhovoru, kde Seydoux mluví o práci s režiséry a režisérkami:

„Je to velmi odlišné! Když režíruje muž ženu, je pro něj spíše objektem fantazie. Pro ženu je ale alter egem a řekla bych, že tam dochází k identifikaci. Miluju obojí, režiséry i režisérky.“

Vlastně je to úplně jasný, jen je to pregnantně vyjádřeno (upřímně, nechte Léu Seydoux přečíst třeba telefonní seznam a máte mou plnou pozornost) a platí to i když o ženách píšete, zpíváte nebo je malujete či socháte. Když se zamyslím nad tím, jak zacházím se svými ženskými hrdinkami třeba v Psychonautice… no, potěšpánbů. Na mou obhajobu, Psychonautiku jsem napsal víc než před dekádou. Už jsem… trošku… někdo jiný. Proto mi daly úpravy před aktuálním vydáním tak strašně zabrat, lol.

Taky se mi v tom rozhovoru líbí, že je tam ta přízeň herečky k oběma přístupům. Není to fůj, chlapi, šovinisti, nebo fůj, ženský, feministky… je to prostě láska k oběma přístupům hnětení (evidentně moje oblíbené slovo v dnešní Dekompresi) protagonistky ve formu své vize.

A ještě k těm lidem a mizériím, které jim život umí naservírovat… tohle je Kevin Spacey a jeho řeč na Oxford Union 1. prosince 2025.

„Dřív jsem věřil, že pravda zvítězí. Že když zachováte klid, zůstanete potichu a necháte pracovat systém, fakta nakonec přehluší hluk. Ale mýlil jsem se.“

David Brin má ve své knize Existence strašně zajímavou úvahu o tom, jak bude vypadat svět, v němž se rozšířená realita (AR) stane mainstreamem. Každý bude mít přímo v očích zabudovaný AR modul, který mu bude rozšiřovat realitu podle toho, jaký kanál si zrovna vybere. Na jednom uvidí u všeho wikipedické poznámky, na druhém se mu bude promítat pod nohy navigace, na dalším kolem něj budou skákat anime postavičky, na jiném dostane celý svět steampunkové textury...

Netuším, kde se vzalo tohle video, ale až se do toho pustí tvůrci odchovaní brainrotem, bude to asi vypadat nějak takhle:

Brin k tomu má v té knížce ještě jednu vychytávku: existuje tam ostrov, na němž není dostupný signál, a pobyt na něm je pro obyvatelstvo té dystopie největší luxus. Pouze tam totiž svět vidí tak, jaký skutečně je.

Potrpíte-li si na liminální prostory (já jo… a jsem o tom schopný popsat stohy papíru), pak by vás mohla zaujmout čínská dreamcore a liminal space asthetics hra Millenium Dream:

… „Liminální prostor je čas mezi tím, co bylo, a tím, co bude. Je to místo přechodu, vyčkávání v nejistotě. V liminálním prostoru se odehrává proměna, pokud se naučíme počkat tu a nechat jej, aby nás přetvořil,“ jak definoval liminální prostor jeden z klubů na Redditu, který vznikl krátce před propuknutím pandemie covidu – období, kdy se v liminální prostor proměnil celý svět za našimi okny a z toho pojmu se stal konečně mainstream (viz křivka vyhledávání na Google Trends: s prvními lockdowny explodovalo vyhledávání „liminálních míst“ jak přehřátý papiňák). …

I miss her.
And I’m telling her
with all the silence
I am capable of.

(Charles Bukowski)

.

18

Julie utíká nízkou travou za černým zajícem. Směje se nahlas. „Že tě chytím!“

Zajíc přeskakuje kamení, rozeseté po celé louce. Na krátkou chvíli se vždycky zastaví, jako by dával Julii šanci. Zastřihá ušima, napůl se ohlédne. Julie dupe za ním. Pak se dá zajíc znovu do běhu a Julie ho následuje.

Hluboko pod ní se zrcadlí hladiny rozlehlých jezer.

Utíká po náhorní plošině, zvlněnou zeleň střídají zborcené věže skal, trčících ke zlatavému nebi.

Sukně s květinovými vzory Julii pleská o nohy ve vysoko zašněrovaných kožených botách. Na sobě má tričko s obrázkem božské multihlavy z DMT vize a kožený křivák. „Jen počkej, zajíci!“ křičí. „Natrhnu ti...“

Zajíc proskočí skálou a zmizí.

„... šos.“

Julie zpomalí, zastaví se před skálou. Mhouří oči. Krev jí pulzuje pod novým piercingem pod spodním rtem. Snaží se vydýchat. Pak natáhne ruku... a vnoří ji do skály.

Nejdřív jen prsty. Pak jí ve skále zmizí ruka až po zápěstí.

Vítr fouká, čechrá jí vlasy. Julie otáčí rukou ve skále. Je krásný jarní den na náhorní plošině nad jezery.

Uvnitř skály ji něco nebo někdo chytne za ruku -

- a vtáhne ji dovnitř.

Na náhorní plošinu svítí slunce. Ale Julie už tam není.

.

Šimon rve ze stěny beton až na železnou kostru.

Potisící mrskne hrncem - teď čtyřicátým třetím - do strany; a vrhne se k vnitřnostem stěny. Z jeho prstů jsou drápy. Cení zuby ve vytřeštěné tváři.

Potisící sevře krvácejícíma rukama vroubkovaný železný drát. A zatáhne.

A ten drát - konečně! - povolí. Ohne se.

„Áááárch!“ Šimon řve a vyvrhává betonovou stěnu zaživa.

Řičí smíchem a pláče a konečně z ní trhá železná střeva.

.

V jeskyni hoří oheň.

Julie dostane pěstí do břicha, pak ji kdosi odhodí ke stěně.

Sklouzne po skále, ale okamžitě se otočí, aby nepříteli čelila. To, co spatří, ji zneklidní. Přinejmenším.

U ohně stojí obrovský nahý muž, **** ****** ** ** ***** ******* *****, ********** nesčetnými piercingy. Má je v mohutné hrudi, ve rtech a tvářích pod divokým vousem, v čele, v uších a v obočí. V chlupatých rukou drží černého zajíce, jehož Julie pronásledovala až sem, a oštěp s naostřenou špičkou.

„Ne,“ řekne Julie.

Muž probodne zajíce oštěpem - pomalu, poslouchá zajíce kvičet, dokud mu z tlamy nevybublá krev. Oči nespouští z Julie. Jeho ústa neprozrazují nic.

Julie už stojí na nohou, ruce zaťaté v pěsti před obličejem, připravena k boji.

„Jenom klid, malá,“ řekne muž. „Jenom klid.“

Naostřená špička oštěpu vyjede mrtvému zajíci z druhého boku, muž zvíře posune až do poloviny a pak oštěp položí na dvě vidlice nad ohněm. Plameny začnou mrtvé tělíčko olizovat, jeskyni naplní pach pálené srsti. Julie hledá stěnu, skrz niž ji sem vtáhl. Muž usedá k ohni a začíná otáčet králíkem nad ohněm.

„Myslíš, že mě přepereš?“ řekne, aniž by na ni pohlédl.

„Přinejmenším to zkusím,“ řekne Julie, ruce stále zaťaté před sebou.

„Tak to aby ses nejdřív radši najedla.“ Srst na zajícovi hoří, jak jím muž otáčí. „Jsem větší než ty. Vážím tak čtyřikrát tolik. A jsem asi třikrát tak starý. Holčičko. Opravdu si myslíš, že na to máš?“

„To jsou odznaky?“

„Chceš si mě získat? To se ti nepovede,“ řekne. Po chvíli: „Jo. Jsou to odznaky. Naše zkušenosti jsou nesrovnatelné. Kolik sis myslela, že má tahle hra úrovní? Šest? Amatérko.“

„To bych řekla, že šest,“ řekne Julie. „Dvě za Gagarinovy nohy. Dvě za ruce. Jednu za tělo a jednu...“

„Tak Gagarinovy, jo? Ha. Ha ha ha. Vědělas, že Gagarin měl posádku?“

Julie strne. „Cože?“

Muž se chmurně usměje. „Jak tohle jednou začneš hrát... nemůžeš jen tak přestat. Tohle je běh na dlouhou trať. Jen se na mě podívej. Spočítej je.“ Muž vstane a napřímí se, celou svou nahotou čelí Julii. „Počítej.“

Piercingy má vrostlé do kůže jak kovové bradavice. Když na ni vyplázne jazyk, napadne Julii: jak s něčím takovým vůbec může mluvit?

„Desítky,“ řekne Julie.

Muž se uchechtne a posadí se zpátky k pečínce. „Počítalas s tím? Že nezůstane jen u té tvojí papuly? Na tom, že jsi orálně fixovaná, nic špatného není. Ale jestli to chceš někam dotáhnout…“ Zachrčí, vyplivne do ohně chrupavku. „Ale toho už se bát nemusíš. Tys právě prohrála.“

„Kdo jsi?“ ptá se Julie.

„Hádej třikrát,“ řekne muž, pohled upřený na teď už holého králíka. Z mrtvolky začíná kapat tuk. „Za každou špatnou odpověď ti utrhnu jeden odznak.“ Teprve teď na ni pohlédne. Ale ne do očí - dívá se na trojici piercingů v jejích ústech. „A pak tě zabiju.“

„Jo?“ Julie zatíná zuby a sune se zády po stěně. Někudy ji sem přece vtáhl.

Muž se ušklíbne. „Jo,“ řekne - a najednou je přímo u ní. Ve stísněném prostoru jeskyně je to obr. Julie nestačí reagovat. Náhle má jeho ruku na hrdle; přirazí ji na stěnu a škrtí ji. „Ha!“ zařve na ni. „Tak hádej!“

„No...“ řekne Julie, rukama se snaží odtrhnout drápy ze svého hrdla. „Sergej asi nebudeš.“

Muž nakloní hlavu ke straně, povolí stisk, usměje se. „Špatná odpověď,“ řekne a serve jí piering přes horní ret.

.

Šimon odhodí ztupený hrnec a rozhlédne se po dalším.

Ale je konec. Za ním se hromadí čtyřicet osm zničených hrnců.

Z betonové stěny před ním civí železné dráty do všech stran. Je to brána, která ho zve dovnitř. Do běloby betonu.

„No tak...“ šeptá Šimon. „No tak...“

Otočí se. Belhá se před oknem, skrz něž na něj ustavičně civí slepé oči protějšího paneláku. Z rukou mu na lino kape krev. Opře se o futra. Přehoupne se do chodby. Projde do kuchyně. Každý krok je flashbackem nějakého jiného Šimona. Otevře příborník. Ano, jasně, přece. Ty lžíce.

Osmnáct lžic.

Vrátí se s nimi před stěnu. A začne škrábat.

.

Obrovská, lesklá, černá mravenčí kusadla sevřou hranu listu, který dopadl se zaduněním na kořen stromu. Mravenec se zapře předníma nohama a přitáhne list k sobě. Vlhký, těžký vzduch naplní pach feromonů. Mravenec se tykadlem dotkne hlavy svého druha. Ten mu odpoví vrzavým zvukem.

Zapřou se nohama. Zavrzají, pět dalších obkrouží list.

Feromonová výměna. Stridulační orgány drhnou o plošky na jejich tělech.

Kůra na kořeni stromu, vystouplém ze země, pod jejich nohama šelestí a šumí.

Dýchají pod kusadly. Na končetinách a na zadečcích vnímají komunikační doteky dalších mravenců. Pokračují v cestě do mraveniště.

Stejně jako tisíce jejich druhů.

Listí ze stromu padá. Dál.

Vstupují do podzemí.

.

Sedmnáct lžic Šimon ztupí a zohýbá.

.

Pak vezme do ruky osmnáctou.

Škrábne. A hrana kovového držadla mu projede masem do dlaně.

Bolest už Šimon ani necítí. Narovná se. Lžíce mu vyklouzne z ruky. Šimon se otočí na Julii. Pak se otočí zpátky ke stěně a kopne do betonu.

Ve stěně zůstane díra.

„Hele,“ řekne Šimon.

Z díry září jasné světlo.

Kopne znovu. Zvětší díru.

„Julie.“

A znovu. Zeď pukne jako skořápka. Šimon se skloní a zadívá se do pokoje své sousedky a řekne:

„I broke on through to the other side.“

.

Julie se odkutálí k ohni, drží se za ústa, z rozervaného horního rtu se jí řine krev.

„Neboj se,“ říká muž. Stojí na druhé straně ohně s jejím odznakem v prstech. „Je to jenom krev.“

Julie vytrhne oštěp s králíkem z ohně a namíří ho na muže. Uvědomuje si, jak nepatřičně to vypadá, s pečeným zajícem napíchnutým v polovině; ale je to jediná zbraň, kterou má. Vycení zuby. Ret se roztrhne ještě víc.

„Ale, ale,“ řekne muž a začne piercing rozšroubovávat. „To vypadá hrozně. Nevidíš na to, tak ti to popíšu. Máš to roztrhnuté tak, že je ti vidět řezák, i když sklapneš. Po tomhle ti zůstane pěkná jizva. Hele: máš ráda, když to bolí?“

„Hárch!“ zařve Julie, oštěp připravený k bodnutí.

Muž se podívá na hrot rozšroubovaného piercingu, pak si jím probodne ********* ** ******. „Ale to bude jenom jedna z mnoha, než s tebou skončím.“ Zašroubuje piercing, ale ********* ********* *** **** * *****. „Teď ti rozervu hubu zezdola. A pak jí použ…“.

.

Julie přeskočí oheň a vrazí mu oštěp do boku.

.

Muž jí třískne pěstí do jizvy.

Juliina hlava odlétne vzad, jizva se rozšklebí po lícní kost.

Týlem narazí do kamenné stěny. Křupne to.

.

Oštěp se zlomí, pečený králík skončí v ohni.

.

Muž chytne Julii pod krkem a kolenem jí zlomí několik žeber.

.

Julie protočí zlomený oštěp v ruce a vrazí ho muži okem až do mozku.

.

Rukama ho sevře za vlasy,

nohama se odrazí od stěny

a v pádu mu třískne obličejem do ohně.

Muž bublá, jak se mu tvář škvaří ve zbytcích králíka.

Julie se na něj vyhoupne, vstává, zatlačí mu nohou do zátylku.

A stojí na něm,

oddychuje,

dokud sebou ten parchant nepřestane škubat.

.

.

Šimon drží Julii v náručí a prolézá s ní dírou ve zdi. V jednom bodě se o něco zarazí, ale teď už si žádné překážky nepřipouští. Zachrčí, o něco dalšího se zapře... a prorve se zbytkem stěny, omítka kolem něj se drolí a puká.

Je skutečně tam. Ve vedlejším pokoji, s Julií v náruči.

V pokoji před ním je nemocniční lůžko, na stojánku vedle kapačka s umělou výživou.

„Jo,“ přikývne Šimon. „Jasně.“

Když Julii pokládá na bílé prostěradlo, paprsek světla přeběhne po šrámu na její tváři.

.

.

Mužova hlava se peče v dohasínajícím ohni.

Julie okusuje zajíce, jehož vytáhla z uhlíků pod ní.

Druhou rukou vytrhává piercingy z mužova těla, jako by sbírala borůvky.

.

Šimon napichuje umělou výživu Julii do žíly.

Pohladí ji po šrámu.

„Neboj se,“ řekne a přikryje ji. „Všechno bude dobrý.“

.

Jeden po druhém si Julie vpichuje mužovy piercingy do předloktí levé ruky.

Když jí dojde místo, odtrhne ze sukně podélný kus látky. Tou si stáhne polámaný hrudní koš. Zbývající část sukně odhrne a pokračuje s piercingy do stehna pravé nohy. S dalšími pak do lýtka pravé. Dalšími vyzdobí bok, rameno a oblast pectoralis major.

Jako poslední si nechá ten, který ji strhl ze rtu. Nyní ho strhne ona jemu. Oderve kůži, která na něm visí. A položí ho na kostřičku zajíce jako obětinu.

.

„Tak už to mám spočítaný,“ řekne, když na jeho potrhaném těle nezbývá ani jeden odznak.

Oheň dohoří. Julie šlápne na mrtvolu pod sebou a pevně vzpřímena se rozhlédne.

„Bylo jich 867. Sráči.“

Zbrocena krví vyrazí - a stěnou, jíž dovnitř proniká matná záře, projde do dne, v němž sluneční paprsky tančí na stéblech rozvlněných trav.

.

19

A právě tam se také propadne.

Pohlédne na svou nohu, která se zabořila do hlíny; ale noha nevypadá tak, jak by vypadat měla. Žádná prohlubeň, žádná díra, žádný trs trávy vykopnutý z místa. Noha prostě mizí o kus dříve, než by měla. Jako by země pod ní byla pouhou projekcí.

Julie udělá další krok. Došlápne... a druhá noha se vsákne do země ještě hlouběji, než ta první.

Rozhlédne se. Snaží se dýchat pravidelně, pomalu. Vzduch do břicha; teprve pak do plic a nakonec pod klíční kosti. Plný jógový dech. Výdech. Od klíčních kostí. Přes hrudník. Až k břichu.

Cítí, jak se pomalu, synchronně s výdechem, propadá do země. Jako do suché bažiny.

Na náhorní plošině je nádherný, prosluněný den. Modravé nebe se třpytí v hladinách jezer kolem ní. Jsou hluboká: prolákliny v zemi, zaplněné křišťálovou vodou. Poryvy větru, jež hladí stébla trav kolem Julie, tvoří na jezerech zvrásněnou tkaninu miniaturních vlnek.

Jezera jsou tak hluboká, tak průzračná, že odtud Julie vidí úbočí skal pod jejich hladinami. Slunce do nich září tak, že jsou až sem vidět srázy horských masivů, táhnoucí se do mnohakilometrových hlubin.

Další krok. Noha, na jejímž stehně se třpytí odznaky a zasychá krev, vklouzne do země po koleno.

Oči upírá na skalnatý výčnělek před sebou. Okraj náhorní plošiny. Jen kousek odtud.

Pomůže si rukou, zkrvavenou a pokrytou perličkami kovu. Vnoří se do země až po loket.

Ještě jeden krok. Julie už je v zemi po pás.

Výčnělek má na dosah ruky.

Natáhne ji. Prsty se pokusí sevřít pevný bod. A ruka se proboří skálou.

Julie zatne zuby, když ji země pohltí až po krk. Slunce nad krajinou září dál. Uvědomí si, že stačí ještě jeden krok - a slunce už bude svítit na kraj bez ní. Bez Julie. Na skálu, trávu a hlínu, v níž se právě teď a právě tady utopí.

Udělá ten krok.

Světlo jí zmizí z očí.

Poslední máchnutí ruky zmizí pod hladinou stébel trav.

.

V zámku bytu zarachotí klíč.

.

.

→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 8/10 → TBA 2026

.

Titulní ilustrace: Sergio Diaz

Foto: Freepik

„Scott nás naučil, že většina lidí kráčí životem jako náměsíční – uvízlá v systémech, které nevidí, řízená vzorci, které neumí pojmenovat. Naučil nás, že prvním aktem svobody je otevřít oči. Tím druhým je odmítnout je znovu zavřít, ať to stojí cokoli.“

Tajuplný napsal krásnou elegii za Scotta Adamse, jehož smrt zasáhla mnohé z nás – zvlášť ty, co si s ním při jeho ranních vysíláních občas dali kafíčko. Scott, tvůrce stripů o Dilbertovi, byl velmi inspirativní chlapík, velmi vtipný chlapík – a také velmi odvážný chlapík.

Substackář vybral deset svých oblíbených citací z jeho knih. Tady je pár z nich:

„Lidé si myslí, že se řídí radami, ale ve skutečnosti to tak není. Jsou schopni jen přijímat informace. Rady si vytvářejí sami. Pokud chcete někoho ovlivnit, neztrácejte čas rozdáváním rad. Můžete změnit pouze to, co lidé vědí – ne to, co dělají.“ (God’s Debris)

„Mít naprostou pravdu a být absolutně mimo se pocitově vůbec nijak neliší.“ (Loserthink)

„Kreativita je dovolit si dělat chyby. Umění je poznat, které zachováte.“ (The Dilbert Principle)

Ztracenej mezi pixelama

Říká se, že lidé už skoro nemají koníčky. Že když to nejde monetizovat nebo s tím machrovat na Instáči, tak proč se s tím vůbec zdržovat? (Server The Onion k tomu měl i vtipnou zprávu typu „Pošahanou magorku baví vyšívat, aniž by se z toho snažila vytřískat prachy“.)

Pro mě jsou jedním z těchhle nerentabilních koníčků staré adventury. Příběhové hry s pixelartovou grafikou, o nichž jsem si jako kluk četl ve Score a pak si je s kámošema kopíroval z diskety na disketu a trávil u nich večery, i když byly třeba v němčině… (takže teď umím německy).

Všechny si člověk dnes může zahrát, koupí je i za půl dolaru a když se někde zasekne, už nemusí obvolávat půl města, ale vygooglí si návod. Je to luxus, pařit dneska tyhle věci, na monitoru, jaký byl v době jejich vzniku reálný možná tak na palubě kosmické lodi Enterprise, a ještě lepších reprákách. Spousta z nich odolává zubu času s resitencí tvůrkyně obsahu z OnlyFans při osmadvacátém kole s předplatiteli v přístavním skladišti.

A – na rozdíl od ní – mají srdce a duši.

Není ale nutné se zaseknout jen na klasikách (tady pro Wired jsem se rozepsal o dvanácti mých oblíbených). Spoustu let jsem odkládal hraní novější neonoirové záležitosti Gemini Rue. Ale, jak se říká v romantických filmech, když jsem se do ní teď konečně dal, musel jsem jí hned dorazit.

Začíná to v dystopicky futuristickém městě, kde pořád prší (a když se na chvíli zastavíte na ulici, začne se odněkud linout melancholický jazz) a pokračuje to v hlubokém kosmu, má to popkulturní narážky na Blade Runner i Battlestar Galactica a v odlehlých uličkách a pochmurných činžácích se dají potkat postavy z Cowboy Beebop.

Ožralý bodyguard Jupiter

Co jsem se dozvěděl zajímavýho:

• V knížce Motory boha od Jacka McDevitta jsem se dočetl, že Jupiter funguje jako bodyguard planety Země a chrání jí od devastujících dopadů komet. Tak jsem to začal trochu studovat a zjistil, že ta knížka už je trochu starší a od té doby se na to věda dívá trochu jinak - a pokud to dobře chápu, tak je Jupiter takový trochu ožralý bodyguard: od některého vesmírného bordelu nás uchrání, ale jiný zachytí svou obří gravitací a odpálí to na nás dál jak pytel odpadků v klubu ve tři ráno.

• Kristova pravá ruka, která zve na obrazu Povolání svatého Matouše od Caravaggia Matouše k víře, je zrcadlovou kopií Adamovy levé ruky ze stropu Sixtinské kaple od Michelangela. Dočetl jsem se to v newsletteru Bishopa Barrona Daily Gospel Reflections a super detailní komentář k obrazu je tady.

• Eva Vargo z Eva Vargo Super Group fakt pěkně hraje a fakt pěkně zpívá fakt pěkné věci. Tohle je Uroboros (a taky neni):

• Chápu, že trenduje spíš čumení do mobilu, ale pokud by to někoho přestávalo bavit, tady jsou dvě alternativy: čumění do Hubble Space Telescope a Webb Space Telescope. Jako ty vole, už jen pro zasazení věcí do kontextu to může být velice užitečné: https://spacetelescopelive.org/. No, a až půjdou jezdci apokalysy na přistání, budete sedět v první řadě.

• Novela Psychonautika se přehoupla do druhé poloviny a začíná jít do tuhýho. Krom jiného se v šesté sekvenci dozvíte, že se nikdy „nepočítalo s tím, že by se Jurij Gagarin z vesmíru vrátil.“ Všechny dosavadní sekvence si můžete přečíst tady; dohromady jich bude deset.

• … And all it takes is
  One good thing to happen…

Tak zatím,

Darek aka „Vesmírnej kovboj“

.

Hrnec se od okenního skla odrazil jako ode zdi.

Šimon už vzdal pokusy okno otevřít. Bylo to stejně beznadějné jako v případě dveří. Takže si řekl, že to okno prostě rozmlátí. A bude tady řvát jako na lesy, dokud někdo nezavolá policajty. Ano, jen ať ho zavřou. Někam jinam než sem.

Rozmáchl se a třísknul hrncem do okna.

Sklo ani nezapružilo. Ani škrábanec. Pak už bil do okna pěstmi.

Otloukl si klouby.

Udeřil do okna čelem.

Všiml si, jak k parkovišti devět pater pod ním přijíždí policejní vůz. Automobil ženy, který se tam zasekl včera, stál pořád na stejném místě. Kolem parkoviště chodilo několik lidí, dívalo se na svá auta, které nebylo možné vyparkovat, a policisté nyní vystupovali z vozu a gestikulovali rukama s tím, že situaci vyřeší.

Šimon sledoval, jak se s nimi lidé kolem parkoviště dohadují; ukazují na svá auta a na své hodinky, jejich ruce letí jednou vzhůru a jednou zase dolů, tlumené hlasy sílí a zase odeznívají.

Pak viděl, jak:

- u parkoviště zastaví dodávka, vyleze z ní parta chlapů v montérkách,

- otevřou kufr, s nástroji v rukou se vydají k vozu, který blokuje parkoviště,

- objeví se jeho majitelka - paní ze včerejška, ve stejném kalhotovém kostýmku, a staví se jim do cesty; vykřikuje, brání jim, buší do nich rukama.

Chlapi si jí nevšímají. Pokračují k jejímu autu. Policisté přikročí a postrkují ji pryč. Jeden z nich od ní vyfasuje facku. Druhý po ní skočí a povalí ji na zem. Zkroutí jí ruce za zády a nasadí pouta. Druhý se z facky otřese, pomůže mu s ní znovu na nohy a už ji odvádějí k policejnímu vozu.

Lidé kolem parkoviště postávají, komentují to a dívají se na hodinky.

Chlapi v montérkách dojdou k jejímu vozu a pustí se do něj všemi nástroji, jaké mají po ruce. Odmontují dveře. Rozeberou kapotu. Vyjmou okna. Objeví se zedníci, kteří Šimonovi v noci zazdili dveře, a nesou jim náruč cihel. Chlapi postaví auto na cihly a odmontují z něj kola. Ještě na místě oddělí pneumatiky od disků a od duší.

U parkoviště přibrzdí náklaďák, z něj vystoupí další skupina mužů a začnou jednotlivé díly rozebíraného auta nakládat na korbu. Zatímco ti, kteří auto rozebírají, postupují opatrně a pečlivě, tihle berou jednotlivé díly a házejí je na korbu jako odpad. Plech se promáčkne. Roztříští se sklo.

Po nějaké chvíli z ženina auta nezbude vůbec nic.

Lidé srocení kolem parkoviště se vydají ke svým vozům a začnou vyparkovávat. Policisté se snaží manévry řídit, ukazují tam a zpátky.

Dveře policejního vozu se otevřou a zatčená žena vyklouzne ven.

Začne utíkat od parkoviště, ruce spoutané za zády.

Někdo z lidí na ni ukáže. Policisté se pustí za ní.

Náklaďák s rozebraným autem odjíždí.

Dodávka s mechaniky odjede též.

Lidé vyparkovávají a jedou pryč.

Policisté dotáhnou vzpouzející se ženu zpátky k vozu. Všichni jsou celí od bláta. Jeden otevře dveře, druhý ji posadí dovnitř. Nastoupí, auto se dá do pohybu.

Šimon sleduje, jak odjíždí.

Pak auto prudce zrychlí a něco ho strhne ke straně. Narazí do lampy, vybuchnou jiskry, lampa spadne k zemi, auto zůstane viset na na špalíku plném elektřiny, jiskry a oheň srší do stran.

Spoutaná žena vypadne ze dveří, plazí se pryč, dostane se na kolena, vstane, belhá se.

Kapota vozu chytne plamenem. Jeden policista vyskočí z auta.

Auto exploduje, odhodí ho stranou.

Policista dopadne ženu a zhroutí se s ní na zem.

Ona ho kope, zmítá se, ječí, a on se ji snaží šetrně udržet u země.

Šimon pozvedne zrak. Panelák naproti jemu je stále tichý. Nikdo nevyhlíží z oken. Nehybný, tmavý monument. Světla se rozsvěcejí a zhasínají. Bez lidí.

.

14

„Sergeji?“

Tma.

Jen chvějící se noha v náručí.

.

„Hele,“ řekne chlapec, který se probere s blondýnkou na jednom rameni a se zrzkou na druhém. „Neměli bysme tady něco jako... najít, nebo tak něco?“

Další dva chlapci se probudí ve vzájemném objetí. Když je hlas jejich kamaráda probudí, namáčknou se na sebe ještě o trochu víc. „Nebuď...“ řekne jeden.

„Co bys hledal?“ řekne blondýnka. „Vždyť je to super.“

„To jo,“ řekne on, „ale co jsem slyšel, tak tady můžeš něco najít. A pak za to dostáváš nějaký jako odměny nebo tak něco.“

„Pšt,“ řekne zrzka se zavřenýma očima.

„A kdo to jako říkal?“ řekne jeden z objímajících se chlapců.

„Ten týpek, jak nám to prodal, ne asi?“ řekne ten druhý. „Že prej se k tomu váže nějakej rituál nebo co. Nějaká hra. Nebo co.“

Zrzka zamručí a zaboří nehty do svalů na chlapcově hrudi. „Tak rituálů tady děláme dost... a ty hry se mi taky celkem líbí,“ řekne.

Blondýnka se posadí, protáhne se, zívne. „Tak co budeme dělat dneska?“

Dvojice chlapců se vymotá ze vzájemného objetí. „Ty jo, já bych ** ** ***** ******, Lucko, ***** *** ******** ** *******. Kluci, **** ** ****?“

„** *****!“ řekne ten druhý a už je na nohou. „* ***** ******* *****!“

Zrzka nespokojeně zamručí: „* ** **?“

„** ***** **** ************!“ zavýskne blondýnka.

Všichni se rozesmějí.

Z pralesa za nimi vykročí obrovský, zarostlý muž. Jeho brutální, chlupy porostlé nahé tělo je propíchané piercingy. Oči má temné.

Chlapci ztichnou, děvčata vykřiknou.

Muž řekne: „A já nic?“

.

Kužel světla dopadl na stůl před Julií. Ten, kdo seděl za ním, se na ni ze stínu usmíval. Na sobě měl kostkované sako - bílé a černé nepravidelné tvary. Všechny hrany ostré. Masivní. Supermasivní. Vystupoval ze tmy jako linoryt.

Neviděla jeho tvář - jen ten úsměv od ucha k uchu.

Široká ústa plná zubů.

Julie ho chvíli pozorovala, chvějící se nohu v náručí.

Úsměv toho na druhé straně stolu byl všeobjímající.

Julie se usadila a vyhoupla překřížené nohy na stůl. „Tak co bude?“ řekla.

Úsměv linoritového muže rozřízl tmu ještě více do široka.

A Julie mu úsměv opětovala.

.

15

Vrtulník se v tlumeném rachotu zastavil několik pater nad Šimonovým oknem. V jeho boku se otevřely dveře a muž v černé kombinéze a kukle s vizorem zakrývajícím polovinu obličeje vyhodil ven motanec dlouhého lana. Šimon sledoval, jak se lano při pádu k zemi odvíjí.

Spadlo kousek od policisty, jenž se ještě před chvílí potýkal s řidičkou rozebraného vozu. Ta nyní rezignovaně klečela kousek od něj. Policejní auto pořád ještě hořelo kousek od nich, ohořelá kostra druhého policisty stále na místě řidiče.

Policista vstal a natahoval se po laně, které se z vrtulníku odmotalo až k němu.

„To ne...“ zašeptal Šimon.

Vrtulník poklesl na úroveň Šimonova okna. Muž ve vrtulníku se zadíval jeho směrem, Šimon u okna ztuhl. Pak se muž podíval znovu dolů; vrtulník se pohupoval ve větru před oknem.

Šimon následoval mužův pohled.

Policista dole utáhl smyčku ženě kolem krku a zagestikuloval na vrtulník.

Ten ve vrtulníku mu ukázal palec nahoru a cosi houkl na pilota.

„Ne!“ křikl Šimon.

Vrtulník se zhoupl směrem vzhůru, lano se napjalo, žena ztratila půdu pod nohama.

Děsivou rychlostí ji vrtulník vytáhl vzhůru. Policista ji ze země sledoval.

S provazem kolem krku a rukama spoutanýma za zády se zastavila na úrovni Viktorova okna. Nedívala se ale na něj. Dívala se na byt vedle něj.

Na svůj byt.

„Ne...“ Teprve teď ji Šimon poznal. Byla to sousedka od vedle. Pokaždé v kostýmku. Pokaždé šmrncovní. A teď se dusila na provaze devět pater nad zemí, tažena vzhůru absurdní kovovou masou vrtulníku...

Muž v kombinéze odřízl provaz.

Šimonova sousedka vytřeštila oči. Pak se propadla o devět pater. Černá linka lana za ní šlehla vzduchem.

Prásk.

Vrtulník zakroužil nad scénou s hořícím policejním vozem, kde policista začal sbírat použité lano, a hromadě masa a kostí, zbývající ze ženy, nevěnoval pozornost; pak prorachotil před tváří ztichlého paneláku naproti a zmizel v kalném nebi.

.

16

„Nikdy se nepočítalo s tím, že by se Jurij Gagarin z vesmíru vrátil,“ řekl linoritový muž za stolem. Nebo spíš jeho úsměv. Julie ho poslouchala s nohama v kuželu světla na stole. „Proto byli dva,“ řekl Úsměv. „Jurij...“

„A Sergej,“ řekla Julie. „Trefila jsem to?“

„Ne,“ řekl Úsměv. „Ten druhý se jmenoval Vladimir. To je ten, koho znáte z učebnic. Ten, co se vrátil.“

„Hm,“ řekla Julie. „A kdo byl tedy Sergej?“

„To nevím.“

„Tak dál.“

„Máte dva odznaky,“ řekl Úsměv.

Julie se dotkla prsty piercingů ve rtech. Přikývla. „Člověk rychle zapomene, jak k nim přišel.“

Úsměv se usmál.

„Takže jsem ve třetím?“

„Ano,“ řekl Úsměv.

„Hm.“ Julie sklopila zrak k noze v náručí. „Kdo by to byl řek.“ Sundala nohy ze stolu a položila na něj nohu ve skafandru. Pohladila ji, když sebou noha mírně cukla, na rozloučenou. Pak ji posunula k Úsměvovi.

„Děkuji,“ řekl a masivníma, hranatýma rukama zvedl nohu ze stolu. „Připravena?“

Julie se ušklíbla. „Sere medvěd v lese?“

.

Kráčeli spolu řídnoucí tmou, vstříc jakémusi umělému úsvitu.

Několikrát se cestou pokusila podívat Úsměvovi do tváře, ale viděla pořád jen ta ústa. I když kráčel vedle ní, kdykoliv se k němu otočila, tak jí těmi ústy čelil. Těžko říct, jak to dělal. Nohu ve skafandru držel v náručí.

.

„Aha,“ řekla Julie, když se zastavili před zdrojem všeho toho světla. „Už si vzpomínám.“

Ve vitríně před ní byla vyhloubená forma pro lidskou postavu. Část postavy v ní už byla. Větší část chyběla. Přesto bylo při prvním pohledu zřejmé, jak má postava vypadat.

Ve vitríně byl kosmonaut.

Ale nebyl celý.

V připravené vyhloubené formě byl zatím jeho trup - ve stejném skafandru, do něhož byla oblečena noha, kterou sem Julie přinesla z Ukrajiny - a jedna ruka.

„Jurij Gagarin,“ zašeptala Julie.

Úsměv, stále otočen k ní, přiložil nohu na vyhrazené místo.

Končetina zapadla k trupu, jako by tam byla vždycky.

Julie sledovala, jak se přitom trup kosmonauta zhluboka nadechl. Ruka, která už u něj byla, ohnula prsty.

„Skvěle,“ řekl Úsměv.

„Jo,“ řekla Julie a otočila se k němu s rukama za zády.

.

Úsměv ji chytl dvěma prsty za spodní ret a vytáhl ho k sobě.

Probodl jí ústa třetím piercingem a zase ji pustil.

Julie se dotkla kovu prsty.

„Jeden nahoře, dva dole,“ řekla.

„Ten nahoře stárne rychleji,“ řekl Úsměv. „Kvůli relativitě času.“

„Jasně,“ řekla Julie a konečně se mu trefila pohledem do očí. „Proto jsem radši dole.“

.

17

Nahý zarostlý muž, v jehož osvaleném těle se třpytí řady piercingů jako temné hvězdy, sedí na hromadě krásných, mladých, opálených těl a dívá se na mořskou hladinu ve sluncem prozářeném dni.

Všechny je zabil. Všechny. Zrzavá dívka spočívá přímo pod ním, prohnutá v zádech, přehozená přes mrtvoly svých kamarádů. Muž sedí na jejím břiše. Je pevné, vycvičené a hebké. Hned pod ní leží dva chlapci, co strávili noc v objetí. A pod nimi další dívka. Úplně dole je ten kluk, co běhal po pláži v modrých boxerkách.

Muž je všechny zabil. Nikoho nevynechal.

Na pláži se zabíjí obtížně. Nejsou tu žádné ostré ani tupé předměty, jimiž by je mohl ubít. Ale všechno kolem pláže se už jako zbraň použít dalo. Jednoho z chlapců utopil na hraně písku a oceánu.

Když se hejno papoušků vzneslo k rannímu lovu, chytil si kluka, co se tak měl k té zrzavé - a rozbil mu hlavu o kámen na hranici džungle.

Blondýnka se pokusila uplavat, ale muž ji dohnal - kráčel po mělčině tam, kde se ona snažila o silná tempa - a pak ji uškrtil nebo utopil, podle toho, co přišlo dřív.

Druhý z těch hochů se pokusil kamarádku bránit. To mu musel muž uznat. Byl to frajer. Dokonce takový, že muži vytrhl dva piercingy z ucha, když už ho ten dobíjel pěstmi na zemi.

Zrzka tam stála, dívala se a čekala, jak souboj dopadne.

Teď, posazen na jejím těle, držel své utržené piercingy v dlani a prohlížel si je.

Žádné jiné tu nebyly. A to ho rmoutilo.

Nikdo z těch mladých sem vůbec nepatřil.

Ani jeden neměl jedinou trofej. Ani jeden z nich.

Neměli ponětí, kam lezou. Ten, kdo je sem pustil, by zasloužil.

Ale muž věděl, že vinu nese celý svět tam venku.

Svět, v němž už každý může kamkoliv. Dokonce i sem.

Nějací hráči tu ale pořád ještě budou. Musí být. Nějací, co vědí, do čeho jdou. Tím si byl muž jistý.

Najde je. Tím si byl jistý též. A až je najde...

... tak je zabije.

.

„Doznejte, přátelé, jak mrzutě tu spolu
syčíme v rukou osudu, palivo nezralého věku.
Neunášení řvouce vzhůru
v žhavých poryvech ducha nebo vzteku.“
(Robert Graves: Pod hrncem)

.

... třicet. Třicet jedna. Třicet dva...

Třicet tři hrnců ze čtyřiceti osmi, které Šimon ztupil o stěnu. Ale nepřestává. Škrábe dál. V betonové zdi, jíž jeho byt sousedí s bytem jeho šmrncovní - a teď také mrtvé - sousedky v černém kalhotovém kostýmu, už je viditelná prohlubeň, kterou těmi hrnci vyškrabal. Puchýře v dlaních mu praskají a krvácejí.

Třicet tři hrnců - dokud Šimon nenarazí na železné dráty uvnitř panelu.

Zařve a škrabe dál. Kolem drátů, pokrytých ostrými drážkami. Skrz ně. Neustává.

Chytá dráty rukama. Pouští se do nich nehty. Páčí je nožem.

Pak druhým nožem. Nakonec vidličkou.

Panel je plný krve.

Škrábe. Škrábe dál.

A krvácí.

.

.

→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 7/10 → 29. ledna 2026

.

Titulní ilustrace: Sergio Diaz

Foto: Freepik

¿Quién eres tú?
¿Dónde has estado?
He removido cielo y tierra y no te encontré
Y llegas hoy tan de repente
Y das sentido a toda mi vida con tu querer

„Prohledal jsem nebe i zemi, ale nenašel jsem tě,“ zpívá se ve španělské části písničky. „A teď přicházíš tak náhle – a svou láskou dáváš smysl celému mému životu.“

V bollywoodském originále je to dynamický, rozjuchaný song, ale když ho teď tady kousek od hranic s Alžírskem zpívá těch pár děvčat, písek člověka mrazí do rukou a vesmírná tělesa nahoře putují vzduchoprázdnem, je to tichý song, lidský song, smutný i radostný. Záchvěv lidství v mrazu kosmické prázdnoty. Plujeme galaxií a ta píseň je jediným znakem toho, že jsme tu byli.

Na main samjha, na main jaana
Jo bhi tumne mujhse kahaa hai, senorita
Magar phir bhi, na jaane kyun
Mujhe sunke, accha laga hai, senorita

„Nerozuměl jsem ti, señorito,“ zpívá se v hindské části, „a přesto, nevím proč, mi bylo hezky, když jsem tě slyšel.“

No desvies la mirada (neodvracej pohled)
Quédate cerca de mí (zůstaň blízko mě)
Mujhko baahon mein tum ghero (obejmi mě, sevři mě v náruči)
Samjhi na, senorita (rozumíš mi, señorito?)

Pod hradbami Essaouiry, kde od moře nikdy nepřestává fičet vítr, odpočívá kocour s urvaným uchem. Když jsem ho potkal poprvé, myslel jsem si, že je v posledním tažení. Vypadal, že se porval s autobusem vzteklých vlků. Došel jsem do přístavu, kde zrovna kotvili rybáři, a od toho nejstaršího koupil pro kocoura pár sardinek, zrovna vytažených z moře. Véča na cestu do kocouří Valhally. K mému překvapení je kocour zbouchal na posezení. A o něco později jsem ho potkal znovu – už s novou silou si šel pro dezert do kavárny na druhé straně přístavu. Drsnej kocour. Jizvy se mu hojily.

Se smečkou psů v katakombách mediny v Tinghiru. S hrnčíři v oáze Skoura nad kruhem, který byl vlastně jen hlínou obaleným diskem z rozbitého auta. Mhouření očí před září majáku solárního monstra Noor III pod Atlasem. Ráno s nomády na východ od Merzougy, kokrhání kohouta a krmení kůzlat. Chlápek, co tu bydlí, má tři manželky a čtrnáct dětí a čaj tu chutná trochu jako písek a trochu jako máta a trochu jako benzín a trochu jako dehtem potřená lana z desetiletého Ardbegu.

Na konci roku, to už jsem byl zpátky v Evropě, pak ke mně za různých okolností přišli:

- třínohý pes

a

- kůň v dešti

a

- zajíc sevřený čelistmi osudu.

Třínohý pes neskuhral na to, že byl ještě včera čtyřnohý pes, a nelamentoval, že měl ještě včera dobře našlápnuto na maraton v kopání do prdele. Místo toho si v novém stavu věcí přepočítal končetiny a řekl si – ok, tak teď jsem třínohý pes. Kam se jde na procházku?

Obdobně kůň v dešti. Když prší, kůň negestikuluje kopyty k nebi a nespílá nebesům, že bude mokrý, a neobtelefonovává své bývalé klisny, že s nima byl tehdá ten jeho život lepší a proč se z něj jen teď stal takový zmoklý ubožák. Místo toho prostě stojí v dešti a nechá ho, ať se vyprší.

A zajíc sevřený čelistmi osudu zkoprní, když ho bestie stiskne v zubech. Působí, jako by byl už mrtvý, protože jakmile se jen trochu pohne, čelisti znásobí stisk, aby mu v tom učinily přítrž. A tak zajíc sevřený zuby predátora nepanikaří a nepičuje a nepropadá hysterickým záchvatům. Místo toho hraje mrtvýho. A čeká na chvíli, kdy si jeho drtitel řekne – fajn, je čas si trochu povolit a napřáhnout se k finálnímu kousnutí. V tu chvíli zajíc ožije, zmobilizuje všechny síly – a zdrhne.

Člověk mívá tendenci snažit se hrát s jiným balíčkem karet, než které má rozdané.

Okoukávat od jiných, studovat jejich postupy, nakupovat jejich příručky. A neustále, zas a znova, s tím padá na držku a žasne, jak je možné, že jim jde hra tak pěkně od ruky, když on přece dělá to samé. Myslí si, že hraje s jejich kartama, a nezná ty své. A dokud si to nesrovná v palici, nemá ponětí, co má v ruce. Myslí si, že tam fláknul eso; a ona mu tam upadla cinknutá piková čtyřka.

Nemůžeme hrát s cizím balíčkem karet.

Ale co. Stačí hrát. Nepičovat. Netvářit se jak věčná oběť. Spočítat si končetiny. Zhodnotit povětrnostní situaci. A přichystat síly k momentu, kdy vyrazíme ze svěráku rafáků osudu.

Nemůžeš hrát s jiným balíčkem.

Zvedni sázky

a hraj s tím, co máš.

.

Mořská pláž, lemovaná v horku džunglí, přetékající zelení. K jantarovému nebi přeškrtanému rudými cáry oblaků se s křikem vznese hejno exotických ptáků, koruny stromů se rozezvučí jekotem opic přeskakujících z větve na větev.

„Papoušci!“ zakřičí blondýnka v květovaných plavkách.

„Hovno papoušci,“ opáčí urostlý chlapec v modrých boxerkách. „Papagájové!“

Oba jsou krásní, opálení, utíkají po bílém písku, na nohy jim naráží vlnky přílivu.

Papoušci jim zakrouží nad hlavami a rozlétnou se nad mořskou hladinou, z níž vyskakují sytě modré, oranžové a žluté rybičky. Hejno ptáků je v letu chytá do nohou a do zobáků a hned se vydává vzhůru k oblakům.

„Počkejte!“ ozve se na pláži za nimi. „Počkejte na nás!“

Chlapec s dívkou se otočí - vidí, jak je dohání trojice stejně krásných a stejně opálených lidí jako jsou oni: dva další chlapci a jedna dívka.

„Tak makejte, volové!“ vykřikne ten v boxerkách.

Jak všichni zrychlí, jejich nohy zaduní v bílém písku.

.

Buch. Buch. Buch, buch, buch, buch, buch, buch!

Julie stála před tou věcí uprostřed betonové plochy obehnané betonovou zdí, nezapálenou cigaretu v ústech, a zírala na to. Byla to chatrč. Bouda ze starých, zčernalých fošen, v jednom rohu pobořená, jako by ji zmohla tíha nerovné střechy, vyrobené z nepříliš uspořádaných kulatých klád.

Jednolitá betonová plocha končila ve čtverci tak na dva metry od boudy do všech stran. Bouda stála v mazlavé hlíně, stejné, po níž sem včera Julie přišla - pouze na ní nerostla už žádná tráva.

Celý ten betonový útvar, kilometry a kilometry čtvereční plochy, všechny ty tuny betonu někdo prostě plácl doprostřed téhle nekonečné pustiny... kolem téhle chatrče.

BUCH! BUCH! BUCH!

Julie se třásla po celém těle. Teď už ten strach měla sama. Rozšířenýma očima zírala na neumělé, těžké dveře, stlučené z prken, zavěšené na pantech z pruhů vydělané kůže. Blížila se k nim.

Buch.

Bosé nohy přešly po blátě. Dotkla se prsty hrany dveří, otevřela je. Vstoupila dovnitř.

Bylo tam šero. Chatrč neměla žádná okna. Podlaha ze stejných prken jako zdi.

Škvírami v prknech prosvítalo kalné světlo.

BUCH!

„Ách!“ Julie odskočila od toho, co vydalo ten zvuk.

Když to spatřila, v hrůze sebou trhla co nejdál po místnosti a zírala na to.

Ta věc naproti ní třískala do stěny před sebou, jako by věděla, že už není sama.

Byla to noha.

Lidská noha v šedobílém skafandru.

Ležela na podlaze a silně, ustavičně, nenávistně kopala do zdi chatrče.

Nezapálená cigareta vypadla Julii z úst.

.

11

Julie se k tomu skloní.

Natáhne k tomu ruku. Dotkne se toho prsty.

Ucukne, jak to znovu kopne do stěny.

„Neboj,“ řekne, „neboj se mě.“

Znovu natáhne ruku. Znovu se toho dotkne.

Vezme nohu za stehno a pomalu ji přisune k sobě. Je těžká. V nohavici a botě jakéhosi skafandru. Hýbe se, ohýbá se v koleni, sama od sebe, pomalu, tam a zpátky.

Když zahlédne místo, v němž je noha oddělena od těla, zaplaví ji pocit něčeho nedohlédnutelného. Není to řez; není to odtržení... Prostě tam pouze není tělo. Není tam díra, není tam záplata, prostě tam jen... něco není.

.

Julie vezme nohu do rukou.

Je to těžká noha.

.

Chatrč sebou pohne.

Podlaha se rozechvěje.

Noha se jí skrčí do náruče.

.

Škvírami v prknech začne do vibrující chatrče pronikat více světla.

Zdroj světla se pohybuje, jako by něco svítilo na chatrč z čím dál nižší výšky.

Julie s nohou v náručí projde místností a otevře dveře.

Světlo venku ji oslepí - znovu ta šedobílá plocha betonu pod šerým nebem... ne.

Ne.

.

Vyhlédne přes okraj mazlavého bláta kolem chatrče a pak... do hlubiny pod ním a za ním.

Betonová plocha, po níž sem přišla, už není kolem chatrče. Propadá se. Je níž a níž.

Julie vydechne v nepochopení. Roztřesou se jí nohy, poklekne ve dveřích - jen se dívá, jak se betonové zdi kolem chatrče propadají. Shlédne na betonovou plochu, která se propadá hluboko pod ni. Přes zdi se přelije šerý, chmurný svět pustiny za nimi. Daleko před sebou vidí tečku brány, kterou sem prošla. Noha v jejích rukou se chvěje v chladném vzduchu.

Mazlavý kousek země, na němž chatrč stojí, stoupá výš a výš.

.

Nebe nad horizontem mořské hladiny vybuchuje v ohňostroji pastelových barev. Měsíc se nad tím vznáší jako rozsvícený héliový balón, stříbrný mrak Mléčné dráhy se propaluje tmou nadcházející noci. Stromy pralesa za pláží ševelí v tichém vánku a pětice krásných, mladých lidí se na sebe vrhá v podvečerních hrách.

Blondýnka, která se už zbavila svých květovaných plavek, se tísní mezi dvěma chlapci, kteří se na ni tlačí svýma rukama a ústy, první zpředu, druhý zezadu. Dívka mručí a zaklání hlavu, jak cítí jejich polibky na svém hrdle a ve vlasech. Stojí spolu ve svitu měsíce, kde se mořské vlny vsakují do bílého písku, a jejich dokonalá těla po sobě kloužou, komunikují dotyky a vůněmi a mikropóry opálené kůže.

Chlapec, co dříve běžel po pláži v boxerkách, se kousek od nich miluje s dívkou s rezavými vlasy. Nevědí, jak dlouho jejich milování probíhá, ale matně si uvědomují, že s ním začali hluboko ve vodě - a nyní nad nimi šumí listy nejbližších stromů pralesa. Dívka leží na břiše, prsa a kolena zabořená do hlíny pod stromy, rukama v blaženosti svírá vlhké kořeny. Dýchá do země, hlavu otočenou ke straně, oči zavřené, cítí, jak jí mořský vzduch a sůl a vůně ozonu s každým nádechem proniká hrdlem do plic a rozlévá se jí po těle. Žije. Žije tak nádherně.

„Kde je vůbec Jáchym?“ zeptá se náhle chlapec za ní.

„Já...“ vydechne dívka. „... chym?“

„Takovej ten zrzek,“ řekne chlapec, aniž by ustával v rytmických pohybech.

„Nik...“ šeptá dívka. „... o... o-hó... nik... oho tak... ový... ých... ho... nezn...ách... ámmm...“

„Takovej ten divnej, jak se k nám přivařil, ne?“ řekne chlapec.

Ale dívka už ho neposlouchá. Pootevře oči a vidí, jak nedaleko od nich na pláži druhá trojice pokleká. I v tom šeru pozná tu chvíli, kdy do její blonďaté kamarádky proniknou chlapci ve stejnou chvíli, každý z jedné strany.

Blondýnka zakloní hlavu ve výkřiku.

„Tohle...“ zašeptá dívka pod větvemi pralesa... „to je ten nejlepší trip...“

.

Hučení. Nesmírné, neustávající hučení.

Julie nevidí mohutný šedobílý sloup, který vyrůstá z betonové plochy a vynáší ji s chatrčí výš a výš. Jen vnímá práci nepochopitelných mechanismů, které ji vzdalují od země. Svírá nohu ve své náruči a cítí, jak se ta věc ve skafandru chvěje - jako kotě, do něhož se pustí zima.

„Tak co, Sergeji,“ řekne Julie, „už se bojíš?“

Pak ji i s chatrčí pohltí mraky.

.

12

Šimon skoro zaspal, že mu zazdívají dveře.

.

Venku byla pořád ještě tma, když sebou trhl a uvědomil si, že usnul - na linu v síni, zády opřený o dveře. Probudilo ho cinknutí kovu o kámen, jakési škrábnutí. Hned nato zpoza dveří zaslechl Skorohrušínského hlas: „Ale no ták, nechcete přece vzbudit lidi.“

Šimon vyskočil na nohy a přitiskl se ke kukátku.

Na chodbě stál Skorohrušínský a se skoro dokouřenou cigaretou v prstech dohlížel na dva muže v pracovním oblečení a se silně čadícími cigaretami v ústech, kteří zazdívali dveře Šimonova bytu cihlami. Skorohrušínský se na něj usmál. „Dobrý večer,“ řekl.

A chlápci vzhlédli od svých zednických lžic, také na něj pohlédli a: „Dobrý večer.“ „Dobréj.“

„Co to, do prdele...“ řekl Šimon, „děláte?“

„To nic,“ řekla Julie a stiskla ho za rameno. „Jenom nás tu zazdívají.“

Šimon vykřikl, otočil se, praštil zády o dveře.

Julie stála v předsíni a lehce se na něj usmívala. Naklonila hlavu ke straně. „Ty se bojíš, Sergeji?“

„Já... jsem Š... Šimon.“

„Šimon? Aha. Tak v tom případě mě ještě jednou těší.“ Ukázala mu zuby. „Já jsem pořád Julie.“

„Takže... jsi z toho venku?“

Julie se usmála a pohlédla na kukátko. „Jak se dostaneme ven?“

Šimon se pomalu otočil, jako by ji nechtěl spustit z očí, a podíval se do kukátka. Vybral si přesně ten moment, kdy se k němu blížila cihla, která ho zakryje. Šimon se nadechl. Těsně předtím, než výhled v kukátku pohltila tma, Šimonovi Skorohrušínský zamával.

„To si snad dělaj prdel!“ řekl Šimon. „Héj!“ A znovu začal mlátit, kopat do dveří a řvát, ale nebylo to k ničemu. Svět za dveřmi se propadl do ticha a poté, co se ozval zvuk posledních doplněných cihel, nebylo slyšet už vůbec nic.

„Kurva, co se to děje?“ řekl Šimon, když se znovu otočil k Julii.

„Zazdili to,“ řekla. „Víš, co se stane teď?“

„To teda opravdu netušim.“

„Nahodí omítku a přemalují to. Ty dveře zmizí ve zdi, jako by tam nikdy nebyly. Myslíš, že si toho někdo všimne? Stane se to ještě dnes večer. Ráno už tam bude jenom zeď.“

Šimon na ni zíral ve tmě předsíně. Na piercinzích v její tváři pulzovalo matné světlo zpoza okna.

„A tohle všechno víš jako odkud?“

Usmála se na něj, udělala k němu krok a objala ho. „Pojď sem... To přece nevím já.“

„A kdo to teda ví?“ zamumlal, v nose její vůni.

„Ty přece, Sergeji.“ Políbila ho na tvář.

Otevřel oči.

Usnul v předsíni, zády ke dveřím.

Vyskočil na nohy, podíval se do kukátka - tma.

Buch, buch, buch!

Trhl hlavou směrem k pokoji, v němž ležela Julie - a z něhož se ty rány ozývaly.

Několik rychlých kroků; zastavil se ve dveřích.

Julie ležela na matraci, oblečená, nehybná, tak, jak ji tam uložil.

BUCH!

Ty rány - to byl tlukot jejího srdce.

.

13

Stoupala oblaky. Stále výš, vzhůru do chladu a větrna.

Seděla ve dveřích chatrče a vnímala hlubokou vibraci mechanismu, jenž ji vynášel vzhůru.

Noha ve skafandru se v jejích rukou třásla.

Vnímala, jak vzduch kolem ní řídne.

Otočila se do chatrče. Na hřebíku na stěně visel zaprášený dýchací přístroj.

Nohy se jí podlomily, když se pokusila vstát.

Mraky vířily kolem; udělala krok, zachytila se dveří, poklesla na kolena, nohu stále v náručí, nadechla se - a nenadechla nic, bylo to jako dýchat nevzduch - a další krok, pozvedla ruku, hřebík s dýchacím přístrojem byl příliš daleko...

Spadla na zem, nadechovala nic a vydechovala stejné nic, stále rychleji...

... apatie...

.

Noha v náručí sebou zamlela.

Rytmicky jí narážela do hrudi.

Julie přišla ještě jednou k sobě.

Upustila nohu, která ji probudila.

Vyškrábala se po zdi a nasadila si masku.

Zašmátrala prsty po tlakové lahvi. Nahmatala kolíček. Otočila ho.

A nadechla se.

S nohou v jedné ruce, s lahví ve druhé, kyslíkový přístroj na tváři, Julie vystoupila ze dveří chatrče do přímého slunečního svitu v absolutně modré obloze.

Všude kolem ní a pod ní se bobtnalo moře hustých bílých mraků.

Šedobílý sloup s chatrčí na špičce mířil stále vzhůru.

Julie se podívala nad hlavu.

Nebe mělo klenbu.

Nekonečnou, černou plochu bez hvězd.

Až na jednu výjimku. Přímo nad Julií zářil z plochy světelný bod.

Julie se nadechovala kyslíku z lahve a dívala se, jak světlo v klenbě světa roste.

„Připrav se, Sergeji,“ řekla, „za chvíli vystupujem.“

Ten světelný bod byl otvorem, k němuž chatrč mířila.

Když už byly baňaté bílé mraky hluboko pod ní a otvor se přiblížil, spatřila kolem něj Julie zašlý, přes vzorkovnici nastříkaný nápis „комплекс 546к4-ПВ022653-435334ход-54“.

Černá plocha pohltila všechno světlo, chatrč projela otvorem a zastavila se.

.

→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 6/10 → 25. prosince 2025

.

Titulní ilustrace: Sergio Diaz

Foto: Freepik

ČÍM SE ZKLIDNIT

Pro úvod – už před časem jsem propadl ambientním kanálům, které člověka teleportují do bubliny jiného světa. Dobře se u toho pracuje, medituje… a tak vůbec.

Oblíbil jsem si Focus Soundscapes, které kromě zvukových kulis vyprávějí i zajímavé příběhy, a to tak moc, že jsem si musel s jejich autorem popovídat i pro Wired.

Dnešní doporučení jsou dvě:

Ambient Outpost…

… a Future City Music.

Pusťte si to, bude se vám u toho dobře číst.

CO SLEDOVAT

Probíhá období comebacku anime, mangy a všeho japonského do mého zorného pole.

Vidět v kině, na velkém plátně věci jako Demon Slayer: Kimetsu no Yaiba Infinity Castle a Chainsaw Man – Film: Reze Arc? Když jsme se před lety krčili u Ghost in the Shell, Akiry a Urotsukidóji na malé obrazovce na Pragoconu a pak jsme si to kopírovali z videokazety na videokazetu, nikoho z nás nenapadlo ani SNÍT o tom, že by se z toho stal někdy mainstream a my na to čuměli v normálním multikině uprostřed Prahy.

Ale přesně to se teď děje, Demon Slayer globálně natrhnul šos i Supermanovi (který v kinech pohořel, a sakra že zaslouženě) a stejně jako Chainsaw Mana si ho můžete díky crwákům v Česku doplnit i v tištěné formě. Vidím během roku tuny filmů, protože se tím částečně živím, a u americké produkce dnešních dní je to povětšinou čiré utrpení – debilně napsané postavy, kreténsky spatlané příběhy, nulové povědomí o tom, jak budovat empatii, napětí, lásku, zalité tunou peněz.

A pak jdete na Demon Slayera, který navazuje na hromadu dílů mangy a odkazuje na anime seriál a předcházející film, má asi tucet hlavních postav, hodí vás rovnou doprostřed děje, který je něčím mezi Inception, Kurosawou a nejbrutálnější počítačovou hrou, jakou jste kdy hráli – a během pěti minut máte absolutně jasno, kdo je hodný, kdo je zlý, komu fandit a od koho si nechat zlomit srdce.

Nad Chainsaw Manem se rozplývám víc tady.

Životaschopnost kultury poznáte podle jejích příběhů.

„Bokuden Šikahara, Musaši Mijamoto… Tihle naši dávní mistři šermíři vybojovali nespočet bitev a pobili nespočet lidí. Prostě se bili a bili, pořád dál… Jedině účastí v bezpočtu bitev se naučíš bojovat.“
(All You Need is Kill)

Ale jsou ještě i hezké lokální věci. Například Bugonia Yorgose Lanthimose je super.

JINÉ SUBSTACKY

„V Česku jako by se občas žilo spíš ze setrvačnosti. Pořád se jenom za něčím ženeme, že si ten čas ani nestačíme užívat. (…) Pořád se řeší práce a peníze. Povinnosti, starosti, kariéra, umístění ve společnosti... Člověk by řekl, že jsme bohatá země jako jinde v Evropě. Ale my jsme především uhnaná země. Já chci život žít, ne ho přežívat. A to jsem našel tady v Mexiku. Život se tady žije tak nějak víc naplno, divoce, vášnivě, i když stojí za prd. U nás jsme na tom o něco líp, ale zase se jenom lopotíme a nic z toho.“

Novinář v Mexiku od Lang je jedním z těch Substacků, které si přečtu vždycky. Je to nářez.

„I don’t begrudge anyone taking sides, but I deeply resent being pressured by spazzy virtue signalers who demand I take their side,“ píše na Mike’s Substack v postu I Don’t Care About Gaza ...and you don’t either. Just admit it and join me on the dark side.

„Well, I had something of a revelation recently (...) and that revelation goes something like this: I don’t give a fuck about any of it, and I’m done pretending I do out of some misguided sense of propriety. And let me tell you something, I’ve felt light as a feather ever since. It’s the same exact sense of lightness I felt after finally admitting to myself that I don’t give a fuck about notions of “systemic racism”, “white privilege”, “xenophobia”, pronouns, and so on.“

Připomínka zapomenutého umění, že spoustu věcí můžeš mít prostě u prdele.

Angažovaná žurnalistika my ass.

CO ČÍST

Znovu čtu Neuromancera. Doporučuju to sjet znovu každému, kdo si chce udržovat kontext o tom, co jsme od budoucnosti čekali, co jsme od ní nečekali, co jsme od ní dostali a co vlastně vůbec.

Seděli tam, kouřili a zatímco bouře běsnila, řekl: „Víš, je to takovej pěknej pocit, bejt úplně zalezlej jako potkan v díře, zatímco venku jde všechno k čertu. Poslouchej toho bastarda, jak nahoře běsní. A nám to může být jedno.“
(Roger Zelazny: Alej prokletí)

Alej prokletí. Do knížky roztáhl Roger Zelazny původní kratší útvar jen proto, aby se z toho dal udělat film, což je na ní znát, a film se na knížku stejně vykašlal, což se Zelazny dozvěděl až v kině. Kritický koncenzus: oboje to je úplný hnůj. Ale přečíst si to, pak se na to podívat a pak si číst o tom neskutečném clusterfucku, který to obnášelo (pročež výsledek vypadá tak, jak vypadá), je opravdu velice zábavné.

„After the production moved to Flagstaff, Arizona, Jan-Michael Vincent became drunk, and insulted the local Native American residents, who in turn “befriended” him and gave him peyote, which caused a three-day delay in filming when Vincent became intoxicated, and could not be found.“

Dívka jménem Patience od Daniela Clowese mi dlouho unikala, nechápu, přitom jsem fanatik do příběhů o cestování časem. Takže jsem si to přečetl a je to naprosto dokonalé, doporučuju.

Přemýšlím o rozhovoru s Andrewem, o tom boji světla a tmy. Jestliže přijetí světla ze mě udělá člověka víry, co ze mě udělá přijetí tmy?
Odpověď je prostá.
Jenom člověka.
(Philip Fracassi: Sirotčinec v údolí)

Philip Fracassi je můj oblíbený horrorář, u nás ho vydává v nádherných edicích Gnóm. Získal si mě povídkami Hleď, prázdnota, jeho Sacculina je roztomilá jednohubka o tom, co se skrývá pod hladinou, a Sirotčinec v údolí je plnokrevný velký příběh. Krev a násilí, jak to máme rádi.

CO POSLOUCHAT

Moc neposlouchám česká rádia (snad s výjimkou Breakbeat Conference Saku a Kaplicka na Rádiu 1), protože můžu poslouchat rádia z celé planety – a vy taky. Umožňuje to aplikace Radio Garden, kde si naladíte COKOLIV z CELÉHO SVĚTA, takže ráno posloucháte to samé, co zrovna poslouchá někdo na Miami Beach, v poledne se teleportujete do Nepálu a večer se necháte přizdít do kómatu ambientem z Belgie. Někdy sem dám výčet nejlepších stanic, co jsem za těch pár let, co v tom frčím, posbíral; no teď doporučím alespoň The Kyoto Connection z Buenos Aires.

Florence and the Machine vydali nové album a jmenuje se Everybody Scream.

Když si pustíte Chamber Version alba, najdete tam ještě takové komornější verze pár hodně nařvaných tracků, podobně jako u kompletní edice Dance Fever byly ty čtené, básnířské verze. A třeba „chamber“ verze Sympathy Magic člověku udělá díru do duše.

Anna von Hausswolff má taky nový album, Iconoclasts, a je taky super. Není to tak dávno, co jsme si s ní dělali selfíčka v Praze u Salvátora, co? Má tu teď dokonce i písničku s Iggym Popem. Longevity? Kulový. Iggy Pop je longevity.

Z dalších skvělých zpráv – Dekomprese je poprvé v zisku! Díky za kafíčka, hřejou mě u srdce. Pokud se chcete účastnit mise udělat ze mě miliardáře (milionář už jsem), můžete mě podpořit tady:

Ještě vás teda poprosím, jestli se vám Dekomprese líbí, sdílejte jí s kamarády na svých sociálních sítích. Protože já už skoro žádný sociální sítě nemám (ale kamarády jo).

Ještě doplním, že vyšla čtvrtá část Psychonautiky, čistě subjektivním pohledem zatím úplně nejlepší kus celého příběhu - kvůli těmhle scénám jsem to psal.

Pokud vám Psychonautika náhodou nechodí, podívejte se, jestli se vám neschovává ve spamu a brutálně tam nenakládá ostatní spamované položky - to by jí bylo podobný.

CO SI ZAPAMATOVAT

„If they don’t have what you want don’t listen to what they say. There’s no greater waste of time than justifying your actions to people who have a life you don’t want.”
(Alex Hormozi)

Tak zatím.

Darek

.

7

Nakonec to tedy byl soumrak. V mlze a v závěsech deště není poznat, odkud slunce vychází a kde by mělo zapadat. Stmívá se celý svět; neviditelná ruka nad nízkými mraky tlumí osvětlení.

Julie kráčí temnou krajinou, poslouchá vzdálené hřmění.

V mokru, stmívání a chladu vnímá zvuky, oči zavírá vyčerpáním. Čvachtání nohou o promoklou zem. Pleskání kapek do holé kůže. Vzdálené hřmění; nepůsobí zcela bouřně – spíše mechanicky. Industriálně. Burácení kovových hromů.

Buch.

Julie se zastaví.

Buch, buch.

Dusání.

Otočí se. Rozevírá oči. Snaží se prohlédnout hustým deštěm ve směru, z nějž přišla. Připravena znovu utíkat. Přesvědčena, že už na to nemá sílu.

Buch.

Pohne hlavou. Ten zvuk přichází odjinud.

Déšť ustává, jak Julie kráčí mlhou za zvukem. Jako by se všechna napršená voda kolem ní začala odpařovat, po chvíli už nedohlédne ani na své vlastní ruce. Přesto je větší a větší zima. Prsty u nohou, bořící se do bahna v trávě, ji zebou. Buch, buch. Buch.

Objeví se to před ní náhle, prostě to vylne z mlhy, z ničeho nic Julie rukama narazí na stěnu. Oproti nekonečným planinám je to taková změna, že se lekne a padne z toho do bláta na zadek.

Pomalu se sebere, nohy po dlouhé chůzi skoro necítí, a znovu se postaví. Stěna před ní se ztrácí do všech stran, záplata v mlze, nepatřičná, nepřírodní, nelidská.

Dotkne se jí rukama. Přejede prsty po hrubé textuře. Je to beton. Chladný a těžký, vbořený do země.

Buch, buch, buch.

Zvuk vychází odněkud zblízka. Popojde do jedné strany. Bílá mlha se mění v černou, jak jde podél betonové stěny a rukama klouže po jejím povrchu. Možná je to tou tmou, možná jejím vyčerpáním, ale nevšímá si žádných předělů mezi panely. Jako by to celé bylo vyrobené z jednoho kusu. Občas pohlédne vzhůru, ale tam se stěna ztrácí v mlžné tmě. Jak je ta věc vysoká? Proč je tady?

Na žhavém kameni chci modlit se a bdít
počítat hvězdy jež mi
plavou v krvi
(Thomas Bernhard)

V noci přestane pršet. Je už úplná tma. Zvuk bušení ustal. Nebo se od něj příliš vzdálila.

Julie se o stěnu otírá tělem, sune se po ní, jednou se o ni tře bokem, jindy zády. Občas se na ni natlačí, představuje si, že ta stěna je ve skutečnosti země a ona po ní může válet sudy.

Nekonečná hranice, rozpínající se do všech směrů, a nepustí ji dál...

... dokud pod jejíma rukama náhle nezmizí.

Ocitne se v absolutní černé prázdnotě. Než ji začne popadat panika, udělá pár kroků zpátky. A tam narazí na konec stěny. Přitiskne se k němu, jediná pevnost v pustinách. Pak konec stěny ohmatá. Nevidí už vůbec nic. Šmátrá rukama po betonu, cítí, jak si rozdírá kůži. Konec stěny. Ne. Ne konec. Je to roh. Je na rohu. Co když to není žádný betonový plot – ale budova?

Budova se stěnou dlouhou několik kilometrů?

Neví. Roztřese se po celém těle. Mrzne.

Obejde roh a vydá se podél stěny dál. Doufá, že jen neobešla stěnu na druhou stranu a nevrací se. Ale pak pod bosýma nohama pocítí asfalt. A ve stejnou chvíli se beton pod jejími prokřehlými prsty promění ve zrezivělý kov. A hned nato, jen o vteřinu později, ji zaplaví bílé světlo.

Zůstane stát. Jen se pomalu zády opře o kov ve stěně. Stojí tam a čeká, oslepena proudem světla. Po chvíli si pozvedne ruku před obličej. Světlo dopadá shora. Udělá krok. Pak ještě jeden... a náhle je z toho proudu pryč; ohlédne se – a konečně vidí: sloupec světla z reflektoru míří na kovovou bránu v betonové zdi. K bráně vede asfaltová cesta, nad níž je upevněna nějaká konstrukce, jakýsi můstek či pozorovací věž, na níž je reflektor umístěn.

Vedle reflektoru nahoře Julie spatří přístřešek. Světlo se zamihotá na skle v okně. Uvnitř. Teplo. Něco. Cokoliv. Rozeběhne se – kulhavě, jako stará žena – ke konstrukci, odkud reflektor svítí. Nahmatá rukama příčky kovového žebříku, spíš instinktivně, tam, kde ten žebřík prostě musí být. Přitáhne se. Šplhá vzhůru. Ještě výš.

Reflektor zhasne.

Poslepu vystoupá až nahoru. Konstrukce pod ní se kývá. Zatočí se jí hlava, padne na čtyři. Pokračuje dál. Leze po konstrukci vysoko nad zemí v absolutní tmě a pak konečně narazí na přístřešek, který spatřila ve světle reflektoru. Nahmatá něco jako dveře.

A vklouzne dovnitř.

Zavře za sebou.

Zima.

Rukama se dotýká kovových věcí, pod prsty cítí kovový pult, kolenem narazí do židle, břichem na hranu stolu. Ale něco tu musí být. Něco...

Nohou se dotkne měkké, hřejivé látky u stěny.

Klekne si k tomu. Mazlí se s tím. Rozevírá to. Stahuje to z toho, na čem to je. Něco těžkého se z toho vykutálí. Nevadí, nevadí. Hřeje to. Zabalí se do toho, zaleze do toho co nejhlouběji.

A spí.

.

8

Sirka se rozhořela ve slunečním svitu a Julie vdechla kouř z cigarety.

Pak ho vydechla k modrému nebi a zamračila se. „Fuj,“ řekla.

Stála zahalena v těžkém hnědém kabátu na konstrukci nad asfaltovou silničkou a dívala se na bránu pod sebou. Teď, v teple a teplém slunečním světle viděla, že betonová stěna se od brány skutečně táhne nesmírně daleko do obou stran. Na každé ale v dálce končí. Nadechla se z cigarety znovu.

„Teď na tebe konečně vidím,“ řekla a z úst a z nosu jí přitom unikal kouř. „Nejsi nekonečná stěna. Jsi prostě jenom normální plot. Nebojím se tě. Nejsi noční můra. Jsi z betonu. Nejsem blázen.“ Pohlédla na cigaretu ve svých prstech. „A to cigáro je tragické. Ale pořád je to cigáro.“

Načež ho odcvrnkla přes kovové zábradlí na silnici a ještě jednou nahlédla do boudy, v níž přespala. Mrtvola muže, z něhož stáhla kabát, pořád ještě ležela schoulená u stěny. Julie neměla odvahu ji otočit, podívat se do tváře toho, díky komu v noci neumrzla. „Nevím, kdo jste, pane, ale děkuju vám,“ řekla. „Podle toho, jak smrdí ty cigarety, a toho, jak nesmrdíte vy, bych řekla, že tady budete asi už nějakou dobu. Takže doufám, že vám ten kabát nebude chybět.“ Rozhlédla se po kovovém pultu s páčkami a zmáčkla tu, která evidentně ovládala vrata. A ta se také se skřípěním začala otevírat. Předtím, než za sebou zavřela dveře, se ještě jednou podívala na ležícího muže. „Boty vám nechám,“ řekla. „Máte obrovské nohy. Ale jestli vám to nebude vadit, pane, tak já bych vás s dovolením vzala s sebou. Jenom tedy jako. Ale fakt by mi udělalo radost, kdybyste se mnou šel. Já si s váma budu povídat. Protože tady v té pustině se člověku rozpouštějí myšlenky v mlze. Proto si je potřebuju formovat do slov. Takže vás vezmu jakože s sebou a budu si s váma povídat. Jste pro? Tak jo. Budu vám říkat Sergej. Můžeme si tykat? Moc mě těší, Sergeji. Já jsem Julie.“

A pak už stála před otevřenou branou, bosá a zachumlaná v kabátě. Brána byla vysoká stejně jako ta stěna kolem – mnohem vyšší než cokoliv, co by člověk v takovéhle pustině čekal.

Julie se otočila. Asfaltová cestička, která odtud mířila, mizela v blízkém lese, hustém a pokračujícím, kam se jen dalo dohlédnout. Svítilo slunce, ale mlžný charakter krajiny přetrvával.

„Nejdřív se podívám, co je uvnitř,“ řekla Julie. „Nebojíš se, Sergeji? Já vím, že ne. Jsi odvážnej chlap. Ale stejně ti dám dva důvody, proč se nemusíš bát, kdyby ses náhodou bát začal.“

Z kapsy vytáhla zmuchlanou krabičku a vyklepla z ní další cigaretu.

Škrtla sirkou, nadechla a vydechla kouř, s pohledem upřeným už zase na bránu před sebou.

„Za prvé, ta silnice může mít pět set kilometrů. Takže je to až druhá možnost, protože tohle je blíž. A za druhé, víš, Sergeji, podle toho, co vidím kolem sebe, bych mohla být někde v Rusku. Ne. Ne v Rusku. Na Ukrajině. Víš, jak to vím, Sergeji?“ Usmála se a vyrazila k bráně. „To je to za druhé,“ řekla a vešla branou dovnitř, bosá a v kabátu, cigaretu v ruce. „Já už tady asi jednou byla.“

.

9

Šimona probudilo bušení na dveře. Trhl sebou a uvědomil si, že má ruku přehozenou přes nehybnou dívku na své matraci, jako by byli kdovíjak důvěrný manželský pár a tohle byla jen další z klidných nocí jejich uspořádaného, klidného života.

Vyhrabal se z matračky na podlahu, stále bosý, jen v těch džínách, a pomalu, opatrně se vydal pokojem k síni – a přes rameno přitom zkontroloval protější dům, zda je pořád tam, zda se na něj odtud pořád dívají ty temné, tiché oči – a potichu, jak bušení pokračovalo, se blížil ke dveřím. Slyšel hlasy, tlumené, zpoza dveří, a bušení nepřestávalo.

Buch, buch, buch.

„Haló, pane, no tak.“

Přitiskl oko ke kukátku – a narazil tam na další oko, které se dívalo přímo do toho jeho. Ucukl.

„My víme, že tam jste.“ Klidný, vlídný hlas. „Teď jste se podíval do kukátka, já jsem vás viděl.“

„To neni možný,“ zašeptal Šimon, „vždyť je tma.“

„No, zase taková tma není,“ odtušil muž za dveřmi.

„Vždyť šeptám,“ řekl Šimon.

„No vidíte, a já vás slyším,“ řekl hlas. „To jsou věci, co říkáte?“

Šimon si přitiskl ruce na spánky a opřel se čelem o dveře. Po chvíli našel odvahu se podívat znovu do kukátka. Muž za dveřmi připomínal Rudolfa Hrušínského – už zestárlého, s bílými vlasy a hlubokými vráskami na hranaté tváři. Stál tam, v hnědém sáčku, ruce v kapsách kalhot, a čekal. Nebyl sám. Vedle něj postával ten chlap, na kterého Šimon přes den volal. Ten, co vypadal zase jako strašidelný strejc ze Studny, z Majora Zemana. Teď se nakláněl ke Hrušínskému a pořád s tím parchantským úšklebkem mu něco polohlasem sděloval – a po očku přitom koukal na dveře, jako by mělo být úplně jasné, o kom je řeč.

„A co byste potřeboval?“ řekl Šimon a hned mu přeskočil hlas.

„No vidíte, jak to jde,“ řekl Skorohrušínský, pak se zamračil na Studnáře, co mu pořád drmolil do ucha. „Ale no ták, já vás slyšel, když jste mi to říkal poprvý, takže si to už nechte od cesty, buďte tak hodnej.“ Studnářovi sklaplo a Skorohrušínský se postavil proti dveřím, tak jak byl, ruce v kapsách. „Tak podívejte se, mladíku,“ řekl a klidně se přitom díval do kukátka. „Tady pan... no, váš pan soused povídá, že jste měl prý přes den nějaký problém.“

„Jo?“ řekl Šimon, hlas rozechvělý, na hranici hysterie.

„Jo. Tak spusťte. Co vás trápí?“

„No... Já nemůžu otevřít dveře.“

Skorohrušínský povytáhl obočí. „Ale neříkejte.“

„No fakt.“ Šimon cítil, jak se uklidňuje. „A vy jste z domovního výboru?“ Hlavně, ať to není policajt. Hlavně, ať není od policie. Hlavně, ať...

„Ne, já jsem od policie.“

Do prdele!

„Podívejte, mladý muži, já na to nemám celou noc. Buďto mi řekněte, co vás trápí s těma dveřma, nebo půjdeme prostě všichni spát a tady váš pan... no, pan soused už se s tím taky nějak srovná.“ Otočil se na Studnáře. „Co? Že se s tim ňák srovnáte, že jo?“ Studnář něco zamumlal. „No, srovná.“

„Já...“ řekl Šimon tiše. „Já prostě nemůžu otevřít dveře.“ Nikdy si nepředstavoval, že rezignace zní v jeho hlase takhle. „Vezmu za kliku a nic.“

Skorohrušínský se zamračil. „Tomu nerozumím.“

„No, prostě... je to... jako kdyby ty dveře byly k těm pantům přilepený.“

Skorohrušínský našpulil pusu, otočil se na souseda a na něco se ho zeptal, jako by si něco ověřoval. Šimonovi připadalo, že k němu jejich hlasy doléhají ne skrz jedny, ale skrz deset zavřených dveří.

„A zkoušel jste to zamknout a odemknout?“ zeptal se Skorohrušínský takovým tím hlasem, unaveným z toho, že už to všechno dopředu ví, znaven tím, jak ho nemá co překvapit. „To funguje na všechno.“

„No zkoušel!“ řekl Šimon. „A nic! Tahám za kliku a vůbec to nejde otevřít!“

Skorohrušínský našpulil spodní ret, pokrčil rameny, pohlédl na Studnáře, co se zase tak divně usmíval, takovým tím novidíte úšklebkem, a řekl: „No jo, ale tak to mi teda řekněte, co s tím teď jako máme dělat.“

„No... nemohli byste prostě do těch dveří kopnout? Ono to podle mě k tomu futru jenom ňák přilnulo, takže já když vezmu za kliku a vy do toho drcnete z druhý strany, tak to určitě povolí. Můžeme jako na tři, já to tady takhle zmáčknu a stoupnu si do strany, a až řeknu tři, tak vy do těch dveří drcnete, já myslim, že by to stačilo ramenem, a raz, dva, tři a je to.“

„Raz, dva, tři a je to, jo?“ řekl Skorohrušínský.

„No, přesně tak!“

„Přilnulo, říkáte.“

„No...“ řekl Šimon.

„Hm.“ Skorohrušínský si povzechl. „No, tak s tím vám tady asi nepomůžeme.“ Pak zamířil ke Studnářovi, vzal ho kolem ramen, něco mu zase pošeptal a Studnář – za Šimonova zírání do bakelitového kukátka – se pomalu a tak nějak zklamaně začal šourat zpátky ke dveřím svého bytu.

„Cože?“ řekl Šimon, spíš pro sebe.

„Máte tam co pít? Vodu vám neodstřihli?“ zeptal se Skorohrušínský a už se ani neobtěžoval vrátit se ke dveřím. Jako by si sám volil, co od něj Šimon za dveřmi uslyší a co ne, ať je jak chce daleko.

„V... vodu?“

„A jíst co máte?“

„No... nemám!“

„Aha. No, tak to máte blbý.“

Šimonovi spadla brada. „No to snad...“ Naštval se, třískl rukou do dveří. „To si snad děláte srandu, ne?“ Zamlátil na dveře, buch, buch, buch! „Koukejte mi, krucinál, pomoct! Já jsem tady zavřenej!“

Ale Skorohrušínský jako by ho neslyšel a odcházel chodbou k výtahu.

„Hej!“ řval Šimon. „Héééj!“ Třískal rukou na dveře. „Pomozte mi! Prosimvás, já jsem tady zavřenej!“

Pak se znovu podíval do kukátka, slzy v očích. Na konci chodby, u výtahu, tam, kde bylo schodiště, se Skorohrušínský ještě jednou zastavil a jen tak přes rameno se otočil a řekl: „A prosimvás, nedělejte takovej kravál. Jak jste tam dneska kopal do těch hrnců, já myslel, že se z toho manželka zvencne. Bydlíme hned pod váma.“ A Šimon ho slyšel, jako by stál přímo za dveřmi. „Tak dobrou noc,“ řekl Skorohrušínský a vyrazil po schodech dolů.

Šimon se svezl zády po dveřích, kecnul na zem.

Slyšel, jak se pod ním otevřely a zavřely dveře. Slyšel, jak cinkly klíče. Slyšel, jak zurčí proud vody a pak zaburácí vody mnohem víc. To se Skorohrušínký pod ním vrátil domů, hodil klíče na bakelitový telefonek propojený s mluvítkem dole u vchodu, vychcal se, spláchnul a šel spát.

.

10

Zrnko máku na bílé kuchyňské lince. Tak si Julie připadala, když kráčela po betonové ploše, do níž se vlila asfaltka hned za branou. Naboso kráčela po stejném betonu, z nějž byla vytvořena stěna, podél níž se sem včera v noci a v mlze dostala. Bez předělů, beze svárů; jednolitá, hladká plocha. A v absurdních rozměrech tohoto místa si připadala jako zrnko máku na bílé kuchyňské lince.

Bylo tu ale ještě jedno zrnko máku. Nebo spíš drobek chleba. Daleko před ní z hladkého povrchu vystupoval nepravidelný tvar. Cosi hranatého, napůl zborceného, nepatřičného v téhle dokonalé rovině. „Co by to asi tak mohlo být, Sergeji, co říkáš?“ mumlala si pro sebe. Bílé zdi se nepravidelně rozbíhaly do obou stran pod krovem šedých, tvarem nahrubo otesaných mraků, které letěly po nízkém nebi. Budilo to dojem, že se Julie pohybuje na čemsi, co samo letí, nebo se otáčí, a pouze to míjí obří a nehmotné skály na statické obloze. „Myslíš, že nám tam pomůžou? Ale jasně, já vím, že se nebojíš. Ty máš pro strach uděláno.“

Buch.

Zaslechla to až sem, jak se k té věci uprostřed betonové plochy přibližovala. To bušení, které zaslechla zpoza zdi. Muselo vycházet z té věci. A ta věc... jak se Julie přibližovala a v chladu si tiskla obrovský kabát blíž k tělu, stále víc to vypadalo jako nějaký dům. Podivného tvaru. Jak byla budova vysoká, to v šedobílé ploše nebylo možné říct. Nebylo tu nic, s čím by se dala porovnat velikost; a nebylo tu ani nic, co by naznačilo, jak daleko od Julie ten dům vlastně stojí.

Buch. Buch, buch!

„Věděls, Sergeji,“ řekla Julie, jak se k domu blížila, „že ještě čtyři roky po Černobylu se na ukrajinských farmách rodila zvířata s chybějícími, nebo naopak přebývajícími končetinami? S mnohočetnými vyjícími hlavami? Štěpícími se páteřemi?“ Vrazila si ruce do kapes, pohlédla na rostoucí dům před sebou, přidala do kroku. „Deformované, štěkající bestie s mokvajícími očními důlky, s nevidomýma očima upřenýma do ještě horších světů...“

Zastavila se, naklonila hlavu ke straně.

„Neděsí tě to, Sergeji? Pořád ještě nemáš strach?“ Přikývla. „Hm.“

Znovu vyrazila.

„To, že se ty svině začaly rodit, na tom bych nic tak strašidelného neviděla. Někde prostě něco vybouchne, rozprskne to po okolí nějakou radiaci, naboří se to do genetických struktur všeho, co je v azimutu jánevímkolika kilometrů a zahraje si to s molekulami a genomy škatulata, hejbejte se. Takže operační systémy živých organismů pak nějakou dobu posílají na svět bytosti s více hlavami, než jich mají mít, tělesné schránky, ve kterých máš na všech vnitřnostech uzle, zrůdy, co se narodí s kůží naruby a ksichtem promáčklým na druhou stranu – s očima zírajícíma do mozku.“

Znovu se zastavila, jak dům před ní opět o něco vyrostl.

„Ale víš, co je na tom opravdu strašidelné, Sergeji?“ Julie vyklepla z krabičky poslední cigaretu a strčila si ji do úst. V krabičce byla poslední sirka. Škrtla a ze sirky se jen oddrolil černý koneček a tím to bylo hotové. Julie se zamračila. Vrátila obě krabičky do kapes kabátu a s nezapálenou cigaretou v ústech vyrazila dál. „Opravdu strašidelné na tom je, že některé z těchhle bytostí se prolínaly do jiných realit. Vyrůstaly z nich, prosakovaly do nich, natahovaly do nich končetiny. Žádná biologie. Astrobiologie. Popřely Darwina. Veškerou vědu, která počítala s tím, že všechno začíná a končí v téhle dimenzi. Popřely představu o slepých vývojových větvích. Slepá vývojová větev je ve skutečnosti jenom větev, kterou nedohlédneš. Prdlajs slepé větve; slepí pozorovatelé. Zapomeň na všechno, co tě učili ve škole, Sergeji. Jestli jsi tedy chodil do školy. Chodil jsi do školy, Sergeji? Umíš číst a psát? To by mě zajímalo.“

Jde. Jde dál.

.

→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 5/10 → 27. listopadu 2025

.

Titulní ilustrace: Sergio Diaz

Foto: Freepik

Vlastně si úplně nevzpomínám, kdy jsem na tenhle zázrak manchesterské podzemní scény narazil, ale od prvního okamžiku mi bylo jasné, že tohle je fenomén, který si zaslouží oddané studium.

Je fakt, že když jsem v jedné z dřívějších Dekompresí psal o metodě prohlubování, spočívající v hlubinném noření se do oblíbených témat (po vzoru poučky pro druhou polovinu života, kdy už nejde o to škrábat se výš, ale spíš deepthroatit hlouběji), myslel jsem si, že se to bude týkat spíše Tarkovského Stalkera než obézního alkoholika ze Sheffieldu.

Jenže pak jsem zaslechl rýmy jako „They said Prozac and alcohol were a dangerous combination, so I’ll choose booze as my main medication“ („Říkali, že Prozac a alkohol nejsou dobré v kombinaci, takže volím chlast jako hlavní medikaci“) a byl jsem ztracen, nadobro a definitivně utopen v metanolovém oparu Brownovy chmurné poetiky.

Píseň I´m Quitting Prozac to Continue Drinking (Končím s Prozacem, abych mohl dál chlastat) byla jen začátek. Když jsem poodhrnul závoj tajemství, které Jima E. Browna obestírá jako oblak cigaretového dýmu podezřele nažloutlou loužičku v rohu dejvické nádražky, otevřela se přede mnou jáma dekadence, z níž se ke mně jak prsty tonoucího ve vesnické močůvce nesly libé tóny songu I Am at My happiest When I´m Unconscious (Nejšťastnější jsem, když jsem v bezvědomí):

„Life is hard, and I’m extremely weak, I’ve come away to permanently sleep“ („Život je těžký a já extrémně sláb, odcházím, abych mohl navěky spát“) – to nejsou jen nějaké líbivé rýmy o životě; to je sonda do té malé, ukřivděné, poraženecké části, s níž se v sobě alespoň trochu životaschopný člověk nechce smířit do takové míry, že kolem ní raději vybuduje neprůstřelnou krustu složenou ze sebepojetí, sebeúcty a – v nemalé míře – také sebeklamu… ale ví, že někde tam uvnitř pořád je.

Ví, že ji nemůže nechat vyhrát. Ale ve formě Jima E. Browna ji může nechat aspoň zpívat.

Upřímně nemám nejmenší ponětí, nakolik to Jim E. Brown myslí vážně. Ať už s ním rozhovory čtete (jako například ten s názvem Being Jim E. Brown is a Fucking Nightmare – Být Jimem E. Brownem je zasraná noční můra) nebo sledujete (jako třeba tady v Do You Have a Minute with Josh, kde Brown působí, jako by v přímém přenosu procházel kaskádou nervových zhroucení), ať projedete jeho kompletní diskografii na Spotify a videoklipografii na YouTube… nevíte.

Prostě nevíte, jak je něco takového možné. Čím se totiž zaboříte hlouběji, tím více fascinující freska se vám rozprskne před očima - jak když se racek v plné rychlosti rozmajzne o sklo penthousu výškové budovy.

Racek, který předtím povečeřel plnou mísu úhořů v rosolu.

Jim E. Brown jako by byl nějaký mutant, zplozený ze splašků pod koncertními halami, v nichž před ním úřadovali Joy Division, New Order a The Smiths, chodící oddenek nejhlubšího podvědomí kolektivního dělnického self Sheffieldu, industriálního a o něco drsnějšího bráchance Manchesteru, jemuž se díky těžkému ocelářskému průmyslu odpradávna přezdívalo Steel City.

Zaposlouchejte se do Brownových songů a najdete v nich skrytou, leč obdivuhodnou záři; trochu jako když vám spadne baterka do pisoáru. Vezměte si už třeba jen aranže titulního bangeru z kongeniálního alba I Urinated on a Butterfly (Zechcal jsem motýle), které jsou mnohem epičtější a mnohem procítěnější, než by si měl takový song kdy zasloužit.

Koneckonců, i jeho coververze songu Toxic od Britney Spears v sobě skýtá na první poslech takřka nezaznamenatelnou finesu, kdy jsou originální housličky nahrazené sedmdesátkovým horrorovým syntetizátorem.

A basová linka u I Want to Open for Foo Fighters (Chci být předskokan Foo Fighters)? To je něco tak nádherného, že to absolutně nemá opodstatnění u songu prodchnutého takovou závistí a žlučí, navíc doprovozeného tak debilním AI videoklipem, že by z toho jeden zase radši vyměnil chlast za Prozac.

Za posledních pár dní jsem viděl hodně kultury, ale Jim E. Brown nad tím vším beztak ční jako monument, jako nepotopitelná TOIka pohupující se na vlnách Lamanšského průlivu. Viděl jsem Supermana, viděl jsem Tron: Ares, viděl jsem Jednu bitvu za druhou – a to všechno jen potvrdilo, že Hollywood je definitivně po smrti a zaslouží si být zadupán do země tím, co ho do země teď taky zadupalo – totiž japonským animákem Demon Slayer: Kimetsu no Yaiba – The Movie: Infinity Castle. Taky jsem na něm byl a je to ta nejlepší věc, kterou jsem v kinech viděl za celý rok.

Viděl jsem taky Kabinet Kuriozit od Cirque du Soleil, slyšel Meute v Lucerně, zaradoval se na křtu Zinky Terezinky Kovalové, dočetl Zlatý pavilon Jukia Mišimy, rozečetl Sirotčinec v údolí Philipa Fracassiho, vedl literární workshop pro děti na Město jinak, chechtal se u Rickyho Gervaise v 02 Aréně, strávil hodinu v jedné místnosti s agentkou FBI Tammy Prestonovou z Twin Peaks, která vystoupila v DOXu pod svým alter egem Chrystabell, popíjel v městečku Sitges u Barcelony, jo, bylo to všechno krásné…

… a ničemu z toho se v téhle Dekompresi nevěnuju tolik jako obéznímu alkoholikovi ze Sheffieldu.

Psychonautika pokračuje už třetí částí:

.

.

Pár lidí mi hlásilo, že jim chodí běžná Dekomprese, ale Psychonautika ne; podívejte se pro jistotu, jestli se vám nezasekává ve spamu. Všechny dosavadní části najdete tady: https://www.dekomprese.cz/s/psychonautika. Dohromady jich nakonec bude deset.

U jsem viděl, že si nechává od čtenářů kupovat kafe. A tak, stejně jako chce být Jim E. Brown předskokanem Foo Fighters, já chci být jako Filip Molčan! A tak taky prosimvás kupte mi kafe, ať se Dekomprese přiblíží a má energii na to, aby se do toho lesa k Filipovi pod rouškou noci přikradla a vyryla mu do buku mé iniciály.

.

Teď:

Šimon chodí po pokoji sem a tam a tahá se za vlasy. Julie, tak, jak ji oblékl, leží v předsíni a nehýbe se, nohy a ruce natažené jako při nějakém zvláštním meditačním cvičení.

Dojde k ní a zastaví se. „No, to je teda fakt skvělý.“

Možná se mu to zdá, ale ve světle pozdního odpoledne má Julie o něco uvolněnější výraz než předtím. Jako by se od prvotní křeče posouvala k jakémusi klidu.

„Jako vopravdu doufám, že hodláš roztát, panenko, protože já teda fakt nevim, co s tebou mám jinak dělat.“

Projde kolem ní ke dveřím a zalomcuje klikou. A znovu. A ještě jednou.

Prásk!

Kopne do dveří.

„Jau! Do hajzlu!“

Dřepne si a chytne se za bosou nohu. Sesune se na zem a opře se zády o dveře. Mne si naraženinu oběma rukama a kroutí hlavou, doleva, doprava, doleva a doprava a zase zpátky.

Na chodbě bouchnou dveře od výtahu.

Šimon vyletí na nohy, přitiskne se k bakelitovému kukátku.

Chodbou prochází od výtahu vytáhlý, kostnatý chlapík s tlustými dioptrickými brýlemi na nose a plátěnou taškou v ruce. Šimon cítí, jak mu do sebe v hlavě narážejí dva koncepty přístupu k tomuhle chlápkovi. Ten první zní: pozná mě. Ten druhý: ne, na to máš moc tlusté brýle, babi. Muž se blíží. Šimonovi připadá jako divňák. Dostatečně mimo tento svět na to, aby si Šimonovu tvář spojil s nějakou, kterou už někde viděl. Třeba v televizi. Pokud tedy byla v televizi.

Když prochází kolem dveří, Šimon na ně zabuší. „Haló!“ zakřičí a sám sebe překvapí tím, jak mu přeskočí hlas. „Haló, pane! Pomoc!“ Zabuší znovu.

Muž na chodbě zpomalí, nakloní hlavu, jako by něco zaslechl. Na tváři nepřítomný výraz, dioptrické brýle se silnými plastovými obloučky podtrhují výraz nepochopení.

„No tak!“ křičí Šimon a znovu zabuší na dveře. „Pane! Haló!“

Teď už je muž přímo přede dveřmi. Zastaví se. Zakloní hlavu a zadívá se do stropu.

„To neni možný, von je snad hluchej,“ řekne Šimon. Jak jednou dospěl k rozhodnutí, že kvůli té holce vyjde ven, tak je dostat se ven odhodlán. Z nuly na stovku. Ze stovky na sto padesát. Zakřičí: „Haló! Hej!“ Buch. „Tady!“ Buch, buch, buch. „Slyšíš mě, ty kreténe? Sem čum! Sem čum na ty dveře, ne na strop! Hej!“

Muž skloní hlavu, v zamyšlení našpulí rty a jde dál. Příliš mimo. Příliš mimo tento svět.

„Ne!“ Buch! Buch! „Vrať se! Koukej se vrátit, ty hajzle!“

Ale muž odchází, až se zastaví u dveří bytu dál v chodbě; ještě jednou se ohlédne.

„Tádý!“ ječí Šimon a tříská rukou do dveří - teď už jen dlaní, plácá do nich, pěst ho bolí.

A pak se na něj muž zadívá.

Přímo na něj.

Alespoň má Šimon takový pocit.

Muž na něj zírá.

Pak pohne rty. Mluví. Tiše, od dveří svého bytu Šimonovi něco povídá.

Šimon ani nedýchá. Neslyší jediné slovo. Můžou to být dvě, tři věty.

Když muž domluví a zavře za sebou dveře, Šimon stále ještě zírá, nalepený na kukátko. Pak se od něj odsune. Ohlédne se. Julie stále leží na linu předsíně, ruce a nohy natažené.

Pomalu kolem ní projde zpátky do pokoje a sedne si na matraci.

Za oknem se stmívá.

„Ty vole, Julie...“ řekne Šimon a dá si hlavu do dlaní. „Holka zlatá, já ti něco povim. Hele. Vždyť von vypadal úplně jako ten chlápek ze Studny.“ Zvedne hlavu a vytřeští oči do prázdného pokoje. „Z Majora Zemana.“

.

Další půlhodinu stráví tím, že se snaží otevřít okno.

V kuchyni najde dva nože, vidličku a osmnáct polévkových lžic. V jedné z bílých skříněk jsou také tři talíře a hrnek s odřeným nápisem VÝROBA SELAT. Ve druhé najde čtyřicet osm hrnců bez pokliček. Přepočítá je, jeden po druhém, protože taky proč ne. Vyloží je na podlahu kuchyně.

„Čtyřicet osum. Jo. Jasně,“ řekne, jak se na ně dívá. „Hele, Julie - moh bych si z nich postavit věž a slízt po ní dolu až na parkoviště.“ Uchechtne se. Už si sundal tričko, teď tu stojí polonahý, bos, jen v džínách. „Na parkáč, kde na mě čekaj policajti. Voknem, který nejde vodevřít!“

Kopne do nejbližšího hrnce, opatrně, aby se neudeřil do bolavého místa na noze. „Do hajzlu!“ Hrnec proletí několika dalšími jak bowlingová koule kuželkami. Šimon kopne do dalšího. Řetězová reakce. Strašný rachot. „Do hajzlu, kurva, prdel!“ Kop! Kop! Kop!

Už mu nevadí, že to bolí.

Řeže si nohy o ostré hrany. „Svině!“

Mlátí pěstmi do vybavení kuchyně - prodírá se skrz hrnce - randál, lomoz, křik - kope do jednoho po druhém - kopnout do toho, tak, ať to bolí, jen ať to bolí! Kopnout do toho!

Jeden hrnec se odrazí od kovového futra; nabere obrovskou rychlost a proletí do síně.

Udeří do něčeho měkkého.

Šimon strne; rozeběhne se za hrncem.

Julie leží tam, kde předtím, hrnec kousek od ní.

Šimon poklekne, skloní se k ní, vidí: přes tvář, od lícní kosti až k bradě, se jí táhne krvavý šrám.

„Ne... ne, ne, ne!“ Bojí se jí dotknout, poletuje rukama nad její tváří, teprve pak, pomalu, něžně, na ni položí prsty. „Promiň, promiň!“ Ve šrámu kapky krve, kůže kolem mění barvu, napuchává. „Promiň!“

.

Sedí vedle ní na matraci a chladí jí zraněnou tvář mokrým ručníkem - tím, do něhož ji předtím, někdy v poledne toho dne, zabalil. To bylo potom, co ji sprchoval, ano. Co se ji pokoušel probudit. „Já nechtěl, já opravdu nechtěl,“ říká.

Ze siluety paneláku za oknem září bledé oči světel. Poslední proužky slunce na obloze za ní.

Na podlaze temné šmouhy krve ze Šimonových poraněných nohou.

Nevšímá si toho.

Hladí Julii po vlasech a druhou rukou jí chladí šrám.

„To bude dobrý.“

.

6

Když se k ní vrátilo vědomí, měla oči ještě zavřené. Chvíli je tak nechala. Potřebovala si srovnat myšlenky. Uvědomovala si, že se odněkud kamsi propadla. Že je po dlouhé cestě. Vybavovala si útržky: své ruce kolem hrnku horké čokolády; podzemní klub; toho kluka; a ten... ten prostor, tu tmu... ty... hvězdy.

Julie polkne a otevře oči.

Po nízkém nebi nad ní plují čmouhy oblaků.

Je sama. Je nahá. A leží na šedivé, vlhké, chladné zemi.

Pod zády cítí mokrou trávu.

Svět je pošmourný, šedý, takřka černobílý. Když otočí hlavu doleva, dívá se na hradbu temného lesa; siluety stromů přeškrtané šrámy deště. Nad lesem se vznáší vlhký mrak - mlžný opar blížící se noci, nebo nadcházejícího dne. Není si jistá. Mohl by to být soumrak, který nikdy nekončí.

Pohne prsty. Pokrčí nohy v kolenou.

Cítí kapky deště na kůži.

V bezprostřední blízkosti něco zafuní.

Julie trhne hlavou doprava.

Vedle ní stojí jelen, obrovský, promoklý, v oblaku dechu z mokrého čumáku vlhký smrad. Jak se Julie pohne, jelen se lekne a pozvedne hlavu. Monumentální paroží se vztyčí k nebi.

„Ech!“ Julie se odsune po zemi, děs v očích, dostane se do dřepu, vyskočí na nohy.

Nahá, drobná dívka v šedobílé pustině stojí přikrčena. Rychle oddychuje. Po zádech jí stéká déšť. Kapky se vsakují do vlasů. Prsty nohou se boří do vlhkých trav.

Jelen proti ní je impozantní. Rozvětvené paroží popírá fyzikální zákony. Déšť buší do srsti jeho obrovského těla, jelen dýchá, funí; nekouří se mu jen z tlamy - celého jej obklopuje oblak mlhy. Sleduje dívku před sebou. Přešlápne z nohy na nohu, popojde dopředu.

Julie nakročí dozadu, ale instinktivně nechce ustoupit o celý krok. Musí se udržet tam, kde stojí.

„Ke každé...“ řekne si sama pro sebe. Bezmyšlenkovitě si olízne rty. Polkne kapku deště. Je slaná. Hořká. Kyselý déšť. Nebo je to její pot. Nebo slzy. Nebo na ni ten jelen prskl. Nebo ji olíznul. Očuchal. Fuj. Trochu se napřímí. Ucítí kapky deště na prsou. „Ke každé...“ řekne a naznačí pohyb dopředu. Jelen zachrčí a ztuhne.

Julie se zcela narovná. Déšť zesílí. Oděna padající vodou postoupí vpřed.

„Ke každé síle existuje reakční síla stejné velikosti...“

Jelen rozevře oči, když k němu Julie natáhne ruku.

„... a opačného směru.“

Položí mu ruku na čenich.

Jelen udělá chrochtavý zvuk.

Pohladí ho po nose. Takhle tam spolu chvíli stojí.

Pak jelen skloní hlavu a se skloněnou šíjí v dešti odklusá po dlouhé louce směrem k lesu. Několikrát se cestou ohlédne. Julie stále stojí v dešti, dívá se za ním.

Než jelen doběhne k lesu, ještě jednou se otočí a zastaví se. Pak jej pohltí stromy.

Déšť sílí. Julie se rozhlédne. Těžké kapky jí padají na tvář.

Hluboký les před ní se ztrácí v mlze a táhne se dál po její pravé ruce.

Když se otočí doleva, vidí pouze dlouhou, nevýraznou pustinu pod dekou vlhka a vody. Pustina se rozlévá dál za jejími zády. Něco v nebi daleko nad ní - jsou to mraky? Mohly by to být hory. Nesmírně vysoké hory. Nebo nesmírně blízké, skalnaté vršky.

Obejme si rukama hruď. Není jí taková zima, jaká by jí měla být.

Teď už je úplně sama. Je to jen pocit, nebo se trochu setmělo?

Z lesa, v němž před ní zmizel jelen, se ozve tlumené praskání.

Je to on, jak se prodírá skrz stromy?

Křach!

Úder, jako když se zlomí tlustý kmen.

Křách! Buch! Prásk!

Pak něco zařve. Obrovsky, nelidsky se cosi v tváři lesa pohne.

Řev. Strašlivý, hluboký, zvířecí řev.

Praskavé údery, třískání, jako když se lámou kosti.

Řev sílí. Jako by celý les otevřel mordu a řval, prorůstající kořeny skrz temnou hlínu.

To už Julie utíká přes vlhkou louku. Běží, co nejrychleji běží od temného lesa. Neohlíží se; a řvoucí děs se za ní ztrácí v mlze a dešti. Utíká a sama se v mlze ztrácí. V mračnech vlhka, v dešti a chladu, bez ničeho, bez nikoho, bosé nohy pleskají do mokrých trav a rozbahněné hlíny.

Utíká, dokud může.

.

Nedaleko odtud, o nedlouho dřív.

V mlází pod stromy se krčí muž. Přes hlavu má přetaženou kápi, dlouhý plášť se rozprostírá po zemi pod ním. V zarostlém obličeji se mu lesknou škvíry očí a zbytky světla, které zbývají z šerého dne, se odrážejí v kovových bodech v jeho kůži. V ruce drží dlouhý oštěp a sleduje tělo, jež leží ve vlhké zemi před ním.

Tělo je nahé, vyhublé, kostnaté. Chlapec, osmnáct let, ne víc. Rukama svírá díru, kterou mu mužův oštěp vykousl do boku. Zrzavé chlupy na ohanbí, dlouhé vlasy spletené do dredů. Na tváři vystrašený škleb. „Nezabíjejte mě,“ říká. „Prosím.“

Muž skloní hlavu na stranu a pobaveně se pod kapucí usměje. „Hm,“ řekne. „Zajímavá myšlenka.“

Chlapec se od něj po zádech kousek odplazí, ruce stále sevřené na ráně, z níž vytéká pramen krve. Prosakuje pod prsty. V pomalém, pulzujícím rytmu.

Muž pod kápí zakroutí hlavou. „Sám přece víš, že to nemá logiku. Podívej. Já jsem v plné síle. Ty máš ránu v boku. Já jsem na nohou. V každou chvíli můžu vyskočit, přejít do běhu, znovu udeřit. Ty ležíš na zádech. Já mám zbraň. Ty ne. Tak proč se snažíš? Kam si myslíš, že se odplazíš? Nemáš kam utéct. Já to tady znám. Ty ne. Jsi tady poprvé? Kolik máš odznaků? Nevidím ani jeden.“

Chlapec narazí zátylkem do stromu, který je za ním.

„Vidíš?“ řekne muž. „Říkal jsem ti to. Kolik máš odznaků?“

„Ž...“

„Sakra!“ řekne muž. „Tak to máš teda pořádnou smůlu, hochu. A já taky.“ Zvedne se, přejde k chlapci, napřáhne se s oštěpem.

„Ztratil jsem se!“ vykřikne chlapec.

„Neříkej,“ řekne muž v plášti, oštěp stále napřažený.

Chlapec, jednu ruku nataženou v obraně, druhou přitisknutou na ránu, se pomalu, s bolestí v tváři snaží posadit, opřen o kůru stromu za zády. „Neřekli mi, jak to funguje.“

„Kdo?“ řekne muž, uvolní se, dřepne si před chlapce a o oštěp se opře.

„Kamarádi.“

„Kolik?“

„Já nevím. Parta! Pět, šest lidí? Osum, možná. Já nevim. Prostě...“

„Kolik z nich už tu bylo?“

„C... co?“

„Nemáš páru, o čem mluvím, co?“

„N...“ Chlapec začne natahovat, očima se vrátí k ráně ve svém boku. „Pomozte mi, prosím vás! Že jste mě nechtěl zranit, že ne? Co se to děje? Kde to jsem?“

„No, hochu,“ řekne muž a zabodne mu oštěp do břicha, „to ti můžu říct naprosto přesně.“

Chlapec se rozkřičí bolestí a hrůzou.

Muž se k němu skloní a začne mu řvát do obličeje.

Strašlivým, hlubokým, nelidským řevem.

Pak se do něj pustí pěstmi, rukama a drápy, v něž mu za ty roky přerostly nehty.

.

Julie. Vyčerpaná, daleko v pustině, zpomalí.

Sotva plete nohama. Mozek chce běžet dál, prastarý mechanismus, ale nohy už nemohou - prastarý střet. Teď. Padne na kolena, na lokty, sveze se na bok, oddechuje.

Čeká, až ji to dožene; čeká, až ji to rozsápe na kusy; až jí to sežere stehna a zakousne se jí to do hlavy. Čeká. Kus bledého masa uprostřed chladných pustin.

Kapky jí stékají po tváři a do promoklé země šeptá: „Tělesa, na která nepůsobí žádná síla... setrvávají v klidu...“

Pomalu vydechne. Nadechne se. Postaví se na nohy.

„Nebo v rovnoměrném... přímočarém pohybu.“

A jde.

Tak, jak prší.

Tak jde dál.

.

→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 4/10 → 30. října 2025

.

Titulní ilustrace: Sergio Diaz

Foto: Freepik

Měl jsem na dnešek přichystanou úplně jinou Dekompresi. Věnovala se dílčím výsledkům mého zásadního výzkumu mezihvězdného objektu 3I/ATLAS, který se v současné chvíli řítí skrze Sluneční soustavu rychlostí přes 60 kilometrů za vteřinu.

Abych vás zasadil do kontextu, existují dvě interpretační větve, které o jeho nátuře debatují s názorovou rozmanitostí mramorového šutru.

Jedna větev razí variantu, že 3I/ATLAS je obří invazní mimozemská loď bitevního typu, od podpalubí až na půdu napěchovaná po zuby ozbrojenými ufouny, kteří nás letí:

- buďto sladce pomilovat všemi svými klepety, chapadly a nazouváky, načež si pak ze Zeměkoule udělají takový menší intergalaktický fastfood (do důsledku by se tak naplnila vize bratrů Strugackých, co skutečně znamená ten „piknik u cesty“),

- nebo nás letí prostě vygumovat a restartovat; jako už několikrát v planetární historii (a na pár vteřin tak nateasovat další řadu seriálu Grahama Hancocka na Netflixu, která se takto dostane na obrazovky zase za nějakých těch dvanáct tisíc let).

Druhá větev tohle všechno hrne ze stolu a konstatuje, že je to prostě jenom další pitomá kometa. Stupidní, flamboyantně gay vesmírný objekt, který sviští kolem nás jen proto, aby nám dal na odiv svůj monumentální, do dálky se táhnoucí třpytivý ocas.

Podle mě jsou to všechno kraviny.

Jeden z ústředních argumentů stoupenců teorie o bitevní lodi (stejně jako varianty, že jde o rekogniskační sondu) se točí kolem toho, že trajektorie objektu je dokonale naprogramovaná tak, že si stihne v detailu prohlédnout v podstatě každou planetu vnitřní Sluneční soustavy.

Ovšem právě od toho se odvíjí moje zásadní (zatím nikoliv peer-reviewed) studie.

Každou planetu soustavy si totiž podle mě nechce prohlédnout plavidlo přichystané na válku. Chce si ji prohlédnout plavidlo, určené k tomu, aby jeho osazenstvo

vidělo

co nejvíc

atrakcí.

Přesně tak: razím teorii, že 3I/ATLAS je ve skutečnosti mimozemská výletní loď, narvaná turisty z jiného hvězdného systému. Přesně jako naše pozemské cruise ships hodlá prostě ukázat svým klientům všechna místa z brožury, jen místo norských fjordů, Filipín a západu slunce nad Atlantikem jim prostě ukáže Venuši, Zemi a Mars.

A pak se otočí kolem Slunce a pojede zase dál.

No, tak o tomhle jsem chtěl původně psát.

Aha, já to teď vlastně napsal.

No, každopádně…

… ještě jsem chtěl psát o jedné věci.

Za poslední měsíc jsem toho viděl docela dost. Potkal jsem dost lidí, účastnil se docela dosti událostí, dělo se toho tolik, že jsem dokonce začal zase chlastat a jestli to takhle půjde dál, budu teď asi zase chvilku brát i drogy. Doufám, že ufouni na cruise shipu přivezou nějaký dobrý matroš.

Pár těch věcí mě ale zasáhlo trochu víc, než bych od doutnajících trosek svého vybombardovaného emocionálního portfolia čekal.

Umřel někdo, koho jsem znal, a bez koho bych nikdy nedojel na čopru až k moři. Vzpomínku na něj i jeho jméno si nechám pro sebe, ale nemůžu to jenom tak minout. Byl to fajn chlap.

A pak umřelo pár dalších lidí.

V Americe zabili Irynu Zaruckou, jejíž vražda ve mně – a nebyl jsem sám – vybudila primární, atavistickou reakci, po chvilce vystřízlivění následovanou ohledně jejího vraha zcela chladnou, civilizovanou a racionální touhou „getting medieval on his ass“.

Zabil ji čtrnáctkrát trestaný idiot, který volně běhal po světě.

Většinová média to ve velkém ignorovala.

Mlčení feministek bylo ohlušující.

Matt Walsh k tomu řekl tohle: „Jako společnost máme dvě možnosti. Buďto aplikujeme brutální a nesmlouvavé násilí na agresivní kriminálníky, nebo dovolíme, aby bylo brutální a nesmlouvavé násilí aplikováno na nevinných. Ať tak či onak, jedna nebo druhá skupina bude vždycky podrobena brutalitě a násilí.“

A pak tam zabili Charlieho Kirka.

Měl jsem Charlieho Kirka rád. Byl mi sympatický: křesťan a diskutér s koulema. Na něco se můžu třeba dívat jinak, ale jako katolík jsem k němu měl hodnotově určitě blíž než k děvčatům z OnlyFans. No, a teď ho nějaký kretén zastřelil.

Z vraždy Iryny jsem byl regulérně nasraný.

Vražda Charlieho… to mi bylo prostě líto.

A tak jsem dal na svůj Instáč noticku, kdy se za něj bude v Praze konat zádušní mše.

A tím to pro mě mělo skončit.

Ale tyvole, pak se začaly dít věci.

Viděli jste někdy, že by někdo vyvěsil parte zemřelému a lidé mu pod to začali malovat šklebící se smajlíky? Jakože LOL? Pozvali jste někdy někoho na pohřeb – a lidi vám začali posílat nasrané zprávy, jak si dovolujete uctít památku zemřelého?

No, tak to se mi začalo dít.

A nebylo to jen jednou. Ani jen dvakrát. Ani jen třikrát.

Je mi úplně jasné, co se kolem Charlieho Kirka děje. Nežiju pod šutrem.

Ale psát někomu, koho (ne)znáte osobně, jestli si jako dělá prdel, že se jde za někoho pomodlit?

No to mě poser.

Co si pamatuju – ať umřel, kdo umřel –, říkávalo se v takové chvíli jediné: „Upřímnou soustrast.“

Když se o celé té mele zmiňoval Theo Von ve svém podcastu, podotkl věc, která ve mně zůstala – řekl něco ve smyslu: „Je tady něco velkého a zlého, na co zatím moc dobře nevidíme, ale je to tam: a to, co na nás vykouklo teď, je špička rohu té bytosti.“

Tohle všechno – ta nenávist, co jde až za hrob, ta arogance a pýcha, absence lidskosti, pochopení a soustrasti – je jen špička rohu démona, který prodlévá v temných hlubinách pod každodenností.

Ta představa mě děsí. A mobilizuje.

Jestli je tohle jen špička rohu, pak to celé musí být opravdu velká mrcha.

Takže na ni budeme potřebovat opravdu velké kvéry.

Agrese kolem Charlieho Kirka přesáhla běžnou politickou třenici. Tohle není rozkol levice a pravice. Je to vyhranění dobra proti zlu. To jsou kategorie, ve kterých se teď pohybujeme.

Obyčejné lidské dobro. A obyčejné lidské zlo. (Jo, je obyčejné. Ať si o sobě zase tolik nemyslí.)

Jako křesťan jsem se naučil jednu hezkou věc:

Myslím si, že dobro je od pánaboha. A že zlo je od ďábla.

Ty nenávistné vlny zdola, které se teď valí do světa, jsou od bytosti, jejíž růžek nás velmi citelně začíná bodat do prdele. A jestli si na to nedáme bacha, tak nás brzo prostě ojede.

Možná dokonce ještě dřív,

než nás přijdou

kolektivně

opíchat

do zadku

ufouni

z té výletní lodi.

.

2

Probudil se do bledého poledne.

Mastné sklo okna bez záclon a žaluzií tlumilo řev dětí venku. Oči ho bolely. Denní světlo v pokoji budilo dojem, jako když v televizi s vysokým rozlišením hrají inscenaci natočenou na rozlišení nízké; všechno vypadá jako kulisy z papundeklu. Všechno je hranaté. Bledé. Chladné. Dvourozměrné.

Byl to panelákový byt; strop rozdělený prohlubní mezi dvěma ze železobetonových čtverců, z jakých tenhle dům postavili. Na zdech šmouhy šedivých stínů. Ze stropu vyhřezlý drát s nafouklým břichem žárovky. Až na širokou matraci, na níž Šimon ležel, byl byt prázdný. Matrace patřila na postel, ale žádná postel nebyla na pořadu dne.

Hlavu měl plnou krve - zakloněnou přes okraj matrace. Sledoval svět za oknem vzhůru nohama.

Ten velký, tichý panelový dům naproti, na který se teď díval, byl plný očí. Cítil to. Okno vytvářelo mezi domy vakuum. Všechny pohyby, které v domě naproti probíhaly, se odehrávaly beze zvuků. Jen světla - a pohyby. Drobné vibrace.

Šimon se posadil. Palce u nohou ho zábly.

Cítil zaschlé škrábance na rukou a na obličeji.

Neměl tu být. Neměl se sem vracet. Ale ta holka...

.

Ta holka.

Trhnul hlavou k podlaze.

Julie tam ležela nahá, zkroucená v nepřirozené křeči.

Končetiny vytočené z kloubů, svaly napjaté, vytřeštěné oči v absurdní masce obličeje.

Ta holka.

Julie.

.

Ruka mu vyletěla k ústům. Aby nekřičel. Aby nezvracel. Aby se nezbláznil.

Zadržel dech. Vnímal, jak mu srdce tlačí krev tepnami v rytmu, o jakém neměl do té doby tušení.

„Do prdele,“ zašeptal do dlaně.

.

Když Julii pokládal do vany, cítil, jak je její tělo ztuhlé.

Střetla se s ním prázdným pohledem. Děsilo ho to. Nějak vnímal, že těma očima se nikdo nedívá. V očních jamkách se ani nepohnuly. Upřené stále dopředu.

Ve vaně jí ztuhlé končetiny narovnal a připadal si, jako by operoval s figurínou. Když jí narovnal nohy, zůstaly narovnané. Když jí natáhl ruce podél těla, zůstaly tak. Bylo v ní nějaké napětí, hrozivá ztuhlost, díky níž jí hlava nepadala na jednu ani na druhou stranu. Jak ji do vany položil, tak zůstala. A civěla stále před sebe, s nulovou mimikou, s výrazem sochy.

„Vstávej!“ křikl na ni.

Roztočil vodu na nejsilnější proud a dal jí ledovou sprchu. Nejdřív jí pokropil nohy, pak, když nijak nezareagovala, vyjel proudem výš a začal jí ledovkou sprchovat tělo.

„Vstávej, sakra. Probuď se!“

A nic. Ta holka se ani nepohnula.

Vypnul sprchu, naklonil se k ní a pohlazením - roztřesenými prsty - jí zavřel víčka.

Pak jí pustil ledovku přímo do obličeje.

A zase nic. Žádná reakce. Její výraz - stále nulový. Kdyby jí nechal oči otevřené, tak tam prostě leží a zírá, dokud jí je nevysprchuje z důlků.

Pálil jí to sprchou do tváře. Zatínal zuby. Pak sprchu vypnul a pustil z ruky.

„Super,“ řekl.

Zabalil ji do bílého ručníku. Položil ji na matraci. Sednul si vedle ní na zem a podepřel si rukou bradu.

Pod oknem se zamihotalo světlo na skle skleněné ampulky.

.

Protější panelák byl tím jediným, na co odtud bylo vidět.

Nad jeho střechu se vyhouplo slunce a začalo tichý pokoj propátrávat čtvercem světla. Probojovávalo se podlahou, milimetr po milimetru, přes zrnka špíny a žmolky prachu.

Šimona ani Julii nenajde. Zůstanou skryti v pokoji, ve stínu stěn a domu naproti. V šeru.

.

3

Světlo se sklouzlo po podlaze.

.

4

Šimon stál u okna a díval se ven.

Šedivá škodovka se snažila vymanévrovat z parkoviště mezi paneláky. Mělo čtrnáct míst - na každé straně sedm, ale automobily parkovaly také v řadě uprostřed. Řidiči je nechávali odbrzděné, aby je ti, kterým se podařilo zasunout vůz do jedné z neustále plných kolonek, mohli odtlačit a vyjet se svými vozy.

K Šimonovi přes sklo dolehl tlumený zvuk převodovky, v níž po sobě sklouzly dvě řady ozubených kol. Devět pater pod ním vystoupila ze škodovky blondýna v černém kalhotovém kostýmu a začala tlačit do jednoho z aut ve střední řadě, které jí bránilo ve výjezdu - a které nato drclo nárazníkem do auta před sebou; a to se pohnulo a drclo nárazníkem do dalšího auta. Nárazník to automobilu vrátil a poslal ho zpět, ten drcl zase zpátky a auto, do něhož žena zatlačila, teď zatlačilo zase do ní. Odskočila od něj a divoce zagestikulovala. Začala něco křičet. Nepotřebovala publikum.

Šimon se ohlédl. Julie stále ležela na matraci zabalená v ručníku, oči zavřené.

Z parkoviště se ozvala tlumená rána.

Šimon pozoroval, jak řidička, která zatím učinila další pokus o vyparkování, znovu vystupuje z vozu a dívá se na prohlubeň v plechu auta, do něhož při manévru nacouvala.

Ta paní něco křičí. Chytá se za hlavu. Chodí sem a tam. Automobily v nastavení, které už vůbec nedává logiku. Není možné jet ani tam, ani zpátky. Jediný pohyb, jediné šťouchnutí - a celý mikrosvět parkoviště se zasekne v neřešitelném rébusu; zuby ozubených kol se do sebe zaklesnou.

V oknech protějšího domu problikávají světla, svět se šeří.

Šimon znovu shlédne do hlubiny mezi domy.

U parkoviště vůz s majáčky.

Vystoupí dva policisté.

Šimon sklouzne pod okno.

Viděli ho?

Ne.

Jasně, že ne.

Je přece devět pater nad nimi.

Dva policisté. Dva problémy. Dvě řešení.

Krčí se pod oknem, srdce mu buší, dívá se na Julii v bílém ručníku.

.

Tak jo. Dobře. Jedno po druhém.

.

Oblékl ji zpátky do všeho, co měla na sobě včera večer.

Pak ji vzal za nohy a pomalu ji stáhl z matrace na zem. Podepřel jí hlavu v zátylku, aby se neuhodila. Znovu ji vzal za nohy a táhl ji po podlaze před oknem. Směrem ke dveřím. Rychle ke dveřím. Cítil, jak se na něj upírají všechny ty prázdné šedivé oči z budovy naproti. Z oken. Z chodeb. Z balkónů.

Ale to okno je přece mastné. Je slepé, je šedé.

Nic nevidí, opakoval si. Nikdo nic neví.

Otevřel dveře. Přetáhl Julii přes drážku v linoleu. Žádný práh. Jen dveře a lino.

Táhla za sebou ruce, vzpažené za hlavou, jak ji sunul předsíní ke dveřím bytu. Hadrová panenka. Po linu klouzaly prsteny z chirurgické oceli, vlasy rozprostřené na zemi, jako by padala do propasti koridoru.

Dotáhl ji až ke dveřím, přidržel ji za kotníky a vyhlédl do chodby bakelitovým kukátkem: vypouklý prostor, chodba rozevřená do obou směrů; rudé světlo nad tlačítkem výtahu, který si zrovna někdo přivolal, nebo který zrovna mířil nahoru nebo dolů, nebo který se zasekl a nemířil nikam.

Opřel se čelem o dveře.

Chvíli dýchal, připravoval se. Pak krátce pokývl.

Tak jo. Tak jo, tak jo. Jde se na to.

Sevřel obě Juliiny nohy pod paží, poodstoupil a vzal za kliku.

A nic.

„Prdele...“

Rozhlédl se, klíče ležely na bakelitovém telefonu, spojeném s mluvítkem dole u vchodu.

Strčil klíč do zámku, otočil... bylo odemknuto.

Znovu vzal za kliku.

Dveře se ani nehly.

Zalomcoval klikou, Juliiny paty bouchly do dveří.

Znovu sevřel v prstech klíč. Otočil jím. Zamkl na dva západy. Pak na dva západy odemkl. Vzal za kliku. Zatáhl za ní. Nic. Krůpěje potu na čele. Sevřel kliku v dlani a zatlačil, jako by se dveře pro jednou měly otevřít na druhou stranu. Nic. Zalomcoval klikou. Nic. Dopředu, dozadu. Nic.

Položil Juliiny nohy na zem, vlastně je na ni pustil; tupá rána, ohnuly se v kloubech, poskládaly se pod něj, kolena je stáhla na jednu stranu, složily se na lino. Obešel ji, vzal ji za ruce, stále natažené za hlavou, a odtáhl ji předsíní hlouběji do bytu, dál od dveří, dál, tak, ano, ať je může otevřít.

Vrátil se ke dveřím. Nadechl se. Vydechl. Uchechtl se, zakroutil hlavou, utřel si pot.

Zamkl.

Odemkl.

Vzal za kliku.

A nic.

.

5

O něco dřív:

V Bostrom Baru, v podzemním klubu, kde hraje breakbeat. Láhve alkoholu v barvách alkaloidové duhy, dívka a chlapec se potkají nad sklenkami Ardbegu a Tokinoky. Noc jako každá jiná.

„Čau,“ řekne on.

„Čau,“ řekne ona.

„Holka, tomu neuvěříš.“

„Tak schválně. Poškrábala tě kočka?“

„Tohle? Ne, to je... jsem proletěl oknem.“

„Hm. Tak tomu bych i věřila. Vypadáš strašně.“

„Jo. To jo, ale... Teď to, co mi neuvěříš, jo? Hele. Dneska se mi zdál sen, ve kterym jsi byla. Mělas na sobě přesně to, co máš na sobě teď. Pila jsi úplně to samý, co teď piješ. A měla jsi mě strašně, strašně moc ráda.“

Chvíli ho sleduje, nechá ho pod svým pohledem trochu roztát. Pak řekne: „Originální.“

„Ne, opravdu,“ řekne on, rysy mu zvážní, poprvé zpomalí. „Takovýhle věci já normálně nedělám. Nejsem typ, co přijde k holce na baru a začne jí tlačit do hlavy nějakou pick-up lajnu. Prostě... fakt mám pocit, že se mi o tobě zdálo. Určitě... to muselo bolet, ne?“

„Co?“ řekne ona a napije se.

Přisedne si k ní, ukáže sklenicí jejím rtům. „Ty piercingy. Maj nějakej příběh?“

„Každý piercing má příběh,“ řekne ona. Dotkne se prstem kovové kuličky, která jí raší z kůže vlevo nad horním rtem. „Tenhle... bolel. A tenhle,“ ukáže na tu vpravo pod dolním rtem, „taky.“

„To je zajímavej příběh,“ řekne on.

„Líbí se mi, když to bolí.“ Užije si mikrozměnu v jeho výrazu. „Jmenuju se Julie. Nebudeme si hrát na to, že tě zajímá příjmení, ne?“

Natáhne k dívce ruku. „Šimon.“

„Těší mě.“

„Mě taky,“ řekne on.

„No,“ řekne ona a kopne to do sebe, „to se ještě uvidí.“

.

Ještě o něco dřív:

V kavárně, kde hrají doom jazz, ambient a dream pop; na stěnách reprodukce Edwarda Hoppera, Normana Rockwella a Man Rayovy fotky. Chesterfieldy, windsorky, navažské a jihozápadní vzory, patchworky. Americana.

„Ne, nejsem tu kvůli zábavě.“ Julie sedí u kulatého stolku a v rukou ji hřeje hrnek pětasedmdesátiprocentní čokolády. „Nejsem zlatá mládež a nejsem pankáč. Nenocuju ve squatech, nehraju golf. Netrsám s prominentama a nešňupu kokain na supermoderních záchodech, kde člověk nerozezná umyvadlo od hajzlu.“ Chvíli poslouchá. Pak přikývne. „Nejsem požitkářka.“

Šlehačkový masiv v hrnku se propadá do čokolády, hrany úbočí implodují v malých lavinách.

„Extáze. LSD. Ketamin. Barbituráty, opiáty, halucinogeny, stimulanty... horká čokoláda.“

Její tvář zmatní, když odpolední slunce zakryje chuchvalec mraků. Černé oči jako korálky v tváři z porcelánu. „Psychonautika. Znáte to; máte astronauty, to jsou ti, co prozkoumávají vnější vesmír. A pak máte psychonauty. Ti prozkoumávají ten vnitřní. Takhle o tom aspoň mluvil Terrence McKenna. Ten termín ale není jeho. A psychonautika se netýká jen drog. Týká se širokého spektra změněných stavů vědomí. Člověk nemusí brát drogy, aby mohl být označen za psychonauta. Tibetští lámové jsou psychonauti. Psychonautickou branou může být hluboká meditace. Šamanský rituál. Senzorická deprivace. Lucidní snění. Shibari.“

„Biofeedback. Psylocibin. Dimethyltryptamin.“

„Fraktální elfové.“

„Multiverzum.“

Hrnek je prázdný, pár stružek zaschlé čokolády na bílém porcelánu.

„Devět.“

„Ne.”

“Proč?”

“Nekouřím ptáky za drogy. To odlišuje nás psychonautky od feťaček.“

Ten, co sedí naproti ní – ohromný, tlustý muž, tvář zarostlou černým vousem – se zazubí a mávne rukou nad Juliiným prázdným hrnkem. Vstává, loučí se a odejde.

Pulzující krevní oběh naráží na kov v jejích rtech. Nahlédne do hrnku. Usměje se od ucha k uchu.

Na dně leží ampule s narezlým práškem.

Pohlavní generace rozemletých mravenců z Patagonie.

.

.

→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 3/10 → 2. října 2025

.

Titulní ilustrace: Sergio Diaz

Foto: Freepik

Což ale znamená, že to funguje také obráceně.

Jak mnohokrát poznamenal Jordan Peterson:

Narazíte-li na draka, spolehněte se, že právě v jeho sluji se skrývá neuvěřitelný poklad.

Draci jsou bytosti, které makají na plný úvazek. Nebudou se někde jen tak poflakovat, plácat křídly a chrlit oheň, aniž by plnili obrannou funkci. Ty největší životní výzvy, nejbolestivější ztráty, nejpříšernější průsery a nejstrašidelnější nepřátelé se v krajině pozemské existence nevyskytují bez odměny.

Jako dětem nám to vyprávěli v pohádkách. Pak jsme to pilovali při hraní počítačových her. Chceš princeznu? Sejmi draka. Chceš na další level? Nech si stokrát rozbít hubu od bosse v Dark Souls. Univerzální sdílená moudrost: člověk po člověku, generace po generaci, milénium po miléniu.

Stejně jako že voda je mokrá, nebe je modrý a ženský maj tajemství, je tohle základní výbava zkušenosti lidského života. Ne, nedá se to objet. Zkuste to, zahučíte do bažiny a už se nehnete.

Každý poklad hlídá drak.

A každý drak má někde pod pařáty poklad.

A ano, může se stát, že vás ten drak zabije. Jinak by to nebyl drak. A nikdo by se pak nedozvěděl, jak nebezpečný může být. Příběhy některých z nás nejsou naším vítězným, vavřínem ověnčeným dobrodružstvím o tom, jak jsme se dostali na obálku Forbesu – jsou varováním pro ostatní.

Někteří z nás prohrajou.

Neznamená to, že by jejich příběhy byly méně cenné.

Napadá mě u toho doporučit vám k pokoukání dva filmy.

Ten první je Manchester by the Sea režiséra a scenáristy Kennetha Lonergana – jeden z nejsmutnějších/nejkrásnějších filmů, co jsem kdy viděl. Jeho hrdina Lee Chandler je ten, koho drak sežral od hlavy po paty a kompletně strávil celou jeho existenci.

„I can´t beat it,“ říká v okamžiku, kdy vidíte hluboko do jeho duše. „I can´t beat it.“

Druhý film je The Green Knight, který napsal a natočil David Lowery.

Tady jde o artušovskou legendu o muži, který se může střetu s drakem svého života vyhnout. A sakra, že to k němu bere pořádnou oklikou. Jenže – a o tom je tenhle film – bude mít jeho život smysl, když z konfrontace se ztělesněním absolutní osobní hrůzy vyčůraně vycouvá? Proč bude žít dál? K čemu to pak všechno bude? Vytvoří nějaký jiný příběh, který by pak komukoliv stálo za to vyprávět?

A tak shledává, že občas… občas prostě musíte strčit drakovi hlavu do držky.

Příští Dekomprese bude hostit další díl novely Psychonautika, která vychází na střídačku s běžným programem a je rozdělena do deseti sekvencí.

Druhý díl vám přijde do schránky za čtrnáct dní a čekají vás v něm samé hezké věci.

Mám radost, že tenhle newsletter čtete. Fakt že jo. Jestli se vám líbí, budu rád, když se o něm zmíníte dalším potenciálním čtenářům. Třeba je to taky bude bavit.

Tak zatím.

A kdyby něco, see you on the other side.

.

And you're the best girl I've ever had.
(Nick Cave: Higgs Boson Blues)

.

1

„Neboj se,“ řekla Julie. „Je to jenom droga. Vyrábí se z pohlavních žláz mravenců z Patagonie. Prostě nasbírají mravence někde v džungli, vysuší je, nahrnou do misky, rozemelou je na prach a ten si nasypeš do očí. A pak...“

„Pak se před tebou otevře tolik vesmírů, kolik jich jenom je,“ řekla Julie číslo dvě.

Obě Julie byly stejné. Dva páry černých očí. Dva páry piercingů ve rtech. Dva páry rukou, přidržujících peřinu na nahých tělech.

Zpod peřiny mezi Juliemi vykukovaly Šimonovy holé nohy.

„Nejde ale jen o to, co to je za mravence. A že se musí jednat o pohlavní generaci, když chceš sušit jejich žlázy. Jde o to, kde přesně tam žijí,“ řekla první Julie.

„O to, co tam žerou,“ řekla ta druhá.

Šimon se zavrtěl, Julie si každá z jedné strany opřela o jeho nohy hlavu.

„Protože někde v té Patagonii roste strom...“

„... jediný strom...“

„... poslední strom...“

„... utkaný z materie multiverza.“

Julie ve tmě šeptaly tajemství vesmíru Šimonovým nohám. A Šimon spal, hlavu zakloněnou přes okraj matrace, ústa dokořán.

„Probudíme ho?“ zeptala se druhá Julie té první.

Ta se jí zadívala do očí, pak sklouzla k palci na Šimonově noze a sevřela kolem něj rty. Druhá Julie začala cumlat druhý Šimonův palec.

Šimon polkl, zamlaskal a zaklonil hlavu přes okraj matrace ještě víc. Začal chrápat.

První Julie zvedla od palce hlavu, z našpulených rtů jí kanula dlouhá slina.

„Tak se probudíme samy, ne?“ řekla od ocucaného palce ta druhá.

První si otřela rty. „Dáme si?“

„Dáme.“

.

Šimon proletěl červenou ve sto padesáti kilometrech za hodinu. Prorval se s volvem coupé mezi auty ve dvou pruzích, sedřel jim dveře, rozstřelil zpětná zrcátka, urval nárazníky. Smykem vjel do křižovatky - ve smradu pálených gum, v oblaku skla a kovové drti. Sto padesátkou ve městě.

Dupnul na plyn. Přední kola se protočila na kolejích.

Rychleji! Zatnul zuby.

Mercedes do něj narazil z boku. Prolomil dveře dovnitř. Coupé sebou trhlo, nalepené na čumák mercedesu. Šimon otočil hlavu - a boční okno mu explodovalo do obličeje. Z mercedesu dovnitř cákla černá tekutina. Záblesk plamenů. Coupé zakoplo o druhé koleje. Vylétlo vzhůru.

Stav beztíže. Krev v očích. Do nosu mu pronikla vůně borovic. Kapalina do ostřikovačů.

„Kurva!“

Rána. Dva metry nad zemí se mercedes stočil ke straně a vzal ho ještě jednou bokem.

Coupé zarotovalo o sto osmdesát stupňů.

Výbuch.

Další rána, jak mercedes chytnul plamenem. Další střepy. Rázová vlna.

Dalších sto osmdesát, coupé dopadlo na kola.

Šimon sevřel kliku dveří. Poprvé se podíval doleva.

A poprvé to spatřil. Všechny ty lidi.

Všechny ty lidi na přechodu.

.

Julie číslo jedna otevřela dlaň. Skleněná baňka v její ruce zaplavila pokoj matným světlem. Uvnitř vířila bouřková mračna multiverza. Otevřela ji. Vysypala si hromádku prachu na špičku prstu.

Prach z patagonských mravenců měl fyzikální vlastnosti nesrovnatelné s čímkoliv jiným. Předtím se uvnitř baňky vznášel. Teď k jejímu prstu přilnul jako kovové piliny k magnetu.

Julie číslo dvě se přehoupla přes Šimonovy nohy a dala hlavu té první do klína. Ta sevřela hromádku prachu mezi prsty a druhou rukou otevřela Julii číslo dvě oko dokořán.

Zamnula nad okem prsty - a prach, předtím tak těžký, se začal lehce snášet k oční bulvě - k obrácené nebeské klenbě, k supermasivní černé díře obkroužené duhovkou hnědozelené mlhoviny.

.

„Ne!“ zařval. „Pozor!“ A „uhněte!“

Pak všechny ty lidi na přechodu nabral bokem řítícího se vozu.

Lidské tváře, jen několik centimetrů od něj, v agónii. Muž: sklo mu přerazilo nos. Chlapec: boční sloupek roztrhl kůži na jeho lícní kosti a prolomilo ji dovnitř. Dívka: zuby v jejích rtech. Střepy zubů v jejích rtech.

Další muž. Další dívka. Žena. Stařec. Někdo. Někdo. Někdo další.

V jednu chvíli tam byli. Pak je kinetická energie auta shrnula někam dolů. Pod sklo. Pod dveře.

Aby o ně coupé znovu zakoplo.

A v kotrmelcích se přehnalo přes ty za nimi.

.

Hvězdy prachu se dotknou sklivce a začnou se v něm rozpouštět.

Julie číslo jedna mne prsty dál; solí a pepří prachem rozevřené oko Julie číslo dvě.

Ale ta už tady není. V jejím oku explodují galaxie, hoří supernovy. Částečky prachu z patagonských mravenců jí pronikají do oční bulvy, ztrácejí se v ní jako spermie v omnipotentním vajíčku.

Při každém dopadu zahoří - satelit vstupující do atmosféry - a propadají se dál a níž k hlubinám její lebky, do kaňonů mozkové kůry, do studnic duše.

Šimon se na matraci zavrtí.

Oko druhé Julie žhne a zírá do jiného světa. První Julie ho pohlazením zavře a nasype dvojnici zbytek dávky do druhého oka. Chvíli se dívá, jak se luminiscenční nebuly prachu rozlévají po sklivci. Pak i tohle oko zavře.

A náhle je tma. S bledým výbuchem, jako když slunce exploduje za obzorem. Tma vesmíru, v němž se zavřely všechny oči.

Protože ve vesmíru, v němž nejsou žádné oči, nejsou ani žádné hvězdy. Kdesi ve tmě víří jako prach mravenců z Patagonie Juliiny myšlenky. Co by ten vesmír mohlo vnímat? Jak by byl takový vesmír zakusitelný? Miliardy a miliardy hvězd a planet bez očí. Bez uší. Bez dotyků.

A přece tam někde září. Supernovy, jež nikdo neslyší vybuchovat. Lány obilí a trav na planetách pod rozeklanými měsíci, které nepohladí ruka; nikdo nepocítí vlhkost hlíny na břehu řek, co v nízké gravitaci vzlínají k nebi; mazlavé bláto neproklouzne mezi prsty. Ve světech beze smyslů.

.

Vylezl z auta - netuší jak. Chodník je nakřivo - Šimon se plazí, kulhá, snaží se vstát, je na všech čtyřech. Země je nahnutým plátem, co se točí kolem vlastní osy. Otočí se v náhlém ustrnutí - volvo coupé leží za ním, otočené na střeše, rozbité, krvácející ze všech stran. Osvětlené plameny, co šlehají z trosky mercedesu.

Nadechne se vůně masa. Pečeného masa. Syrového masa. Všeho najednou. V chuchvalcích kouře.

Plazí se v kakafonii řinčení a hlasů. Slyší křik a řev.

Není sám, kdo se tu plazí. Není sám, z koho se tu řine krev. Není sám, kdo voní spáleninou.

„Ty hajzle!“

Ruce. Chytnou ho za vlasy, sevřou mu krk.

„Na co si to hraješ? Co si myslíš, ty kriple?“

Ten, co ho drží, jím trhne. Šimon zírá do tváře frajera s dlouhými kotletami, tvrdou čelistí, nagelovanými vlasy. Elvis s ohořelou půlkou obličeje. Zatřese s ním. Takže mu Šimon napálí jednu přímo do rypáku. Ruce povolí stisk. Padne na zem. Vidí, jak se Elvis sbírá ze země. Kopne ho. Tvrdě ho kopne.

Chvíli klečí. Pak vstane. Rozrazí ty, co mu stojí v cestě. A pak -

- utíká.

.

Skleněná baňka se kutálí po zemi, prach mrtvých mravenců víří místností.

Julie cítí, jak uvnitř jejího těla ve tmě něco nenávratně, perpetuálně exploduje.

Padá tichem, vzduchoprázdnem, nadsvětelnou rychlostí.

Bez očí, bez uší, bez rukou a bez nohou padá vesmírem; galaxie míjí jako patníky.

„Šimone...“ šeptá první Julie.

„Šimone...“ šeptá ta druhá.

„Pomoz mi.“

.

.

→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 2/10 → 4. září 2025

.

Titulní ilustrace: Sergio Diaz

Foto: Freepik

A schopnost to ve správnou chvíli zabalit by neměla být podceňována.

Jednu z mých nejoblíbenějších rozlučkových scén ve filmu nabízí frenetická kokotina z roku 2006 s názvem Crank. Jason Statham tu hraje Cheva Cheliose, který se musí – kvůli jedu, který mu koluje v krvi – udržovat v neustávajícím adrenalinovém rauši. Pokud by se dostal do klidu, zemře.

Chev Chelios má tedy asi tak hodinu na to, „aby vyrovnal účty, rozloučil se se svou holkou a odpískal to s trochou stylu.“ Což vede k tomu, že se řítí městem jako amfetaminový buldozer, nakopává se defibrilátorem, mlátí gaunery a v automobilových honičkách používá brzdu jen na drifting.

Hlavně, hlavně se ale snaží říct „sbohem“ svojí holce.

Což se mu (následuje spoiler, pokud jste tenhle klenot kinematografie ještě neviděli) podaří až v poslední scéně, kdy za cenu vlastního sebezničení vytáhne z letícího vrtulníku ústředního padoucha a zakroutí mu krkem. Následuje volný pád. V tu chvíli, když má nad sebou jenom modré nebe a pod sebou ulice velkoměsta, jako by se Chev Chelios probral z vražedného opojení a vzpomněl si na něco důležitého. Vypadá to skoro, jako by měl v kapse jeden poslední fígl, jak přežít.

Ale o to tady nejde.

To důležité, co vytáhne z kapsy, je mobilní telefon.

Který nevyužije k tomu, aby zavolal nějakou nadpřirozenou pomoc. Ale aby vytočil číslo své milé.

Jasně, skočí to do záznamníku, jak už to chodí, ale Chev Chelios na něj alespoň nahraje svou poslední zprávu, ve které řekne dívce všechno, co jí za celou tu svojí zběsilou jízdu říct nestihl.

„Bylas nejlepší, zlato,“ uzavře vzkaz.

Načež se rozšlehá na kusy o velkoměstský asfalt.

-

Chci říct, že bychom se měli víc loučit. Všichni svištíme po navoskovaném tobogánu povinností, které zítra nahradí jen další agenda. Upíráme zraky do displejů, narvaných krátkodechými lákadly a cukrovinkami, na zprávy už ani neodpovídáme další zprávou, ale emotikonem palce nahoru.

Mezilidskou komunikaci odbavujeme jako výpravčí s plácačkou projíždějící vlaky. Abychom se pak vrátili do nádražní haly a pálili čas u domina, dokud nepřijede další vlak a my ho neodmávnem.

Možná je to ta chvíle, kdy člověk zůstane stát na nástupišti o něco déle: neodvrátí zrak poté, co je práce hotova, ale v narůstajícím tichu se zadívá na světla vzdalujícího se posledního vagónu.

Ta tíseň, která v takovém okamžiku narůstá v srdci, nás vrací k tomu, co jsme zač.

Osamělí strůjci svého osudu, kteří předali agendu mucholapkám pozornosti.

Možná by nám všem prospělo na chvilku zvolnit. Přestat dupat na plyn, na chvilku odvrátit zrak od pestrobarevných feedů, odpojit se z kapačky dopaminových uspokojení.

Nechat tu flašku vína zavřenou v lednici.

Zrušit schůzku s milencem, na kterého doma čeká manželka.

Dvojitým fakáčem poslat ke všem čertům kolegu, který vám nabízí další lajnu koksu.

Vykráčet z baru do večerního vánku a zadívat se na hvězdy.

Vytvořit místo ve svém srdci. Vykolíkovat si vlastní prostor. Nadechnout se chladu z hlubiny času.

-

Jen když to dokážeme správně zabalit a rozloučit se, můžeme k sobě pustit něco nového.

A začít znovu.

-

Asi třináct let už mi v šuplíku leží jedna novela. Jmenuje se Psychonautika. Napsal jsem jí v jiné době, v jiném těle a v jiném světě. Párkrát jsem se jí pokusil někde udat, ale byla porůznu moc dlouhá, moc krátká, příliš násilná, překombinovaná či sexuálně explicitní. Nedávno jsem si jí znovu přečetl a docela dobře se u toho bavil; především z toho pohledu, že víceméně všechno, co jsem si do té novely napsal, se mi – něco obrazně, něco brutálně konkrétně – od té doby stalo.

Něco z toho bylo dobré. Něco z toho bylo zlé. Objednávka, kterou jsem vyslal do vesmíru, byla každopádně vyslyšena a odbavena.

Mám pocit, že teď už může Psychonautika do světa. A protože mám teď k dispozici formát, který si o ni vyloženě říká, budu ji publikovat na pokračování v deseti dílech v tomhle newsletteru. Půjde o samostatný spin-off Dekomprese, který se bude pravidelně prolínat s jejími běžnými epizodami.

Myslím, že pár z vás by mohla tahle zběsilá mladická jízda pobavit.

Dopředu se samozřejmě loučím s těmi, které znechutí. :)

Začínáme za čtrnáct dní.

Říkám jí „prohlubování“.

Přiblížím ji na dvou protikladných tendencích.

Tendence A: topit se v tom, co na člověka hrne svět.

Netflix, TikTok, LinkedIn, Instagram, to všechno se vás snaží zmačkat do kuličky a v žáru dopaminu pečeného na 1500 stupňů z vás vytvarovat něco jiného. „Vzpomínáte si na to, kým jste byli před algoritmem?“, ptá se Lily. Konkrétní youtubové kanály ztrácejí relevanci, uživatel se radši dívá na to, co mu nahodí algoritmus; Instagram už na místě hlavní stránky nemá příspěvky kontaktů, ale doporučení; na Netflixu se nedíváte, na co chcete, ale na to, co chce Netflix.

Když si od toho všeho dáte půl roku pauzu, dost rychle vás trkne, že tam není takřka nic. (Jasně, je tam pár fantastických věcí jako Common People a Eulogy z Black Mirror… a pak hromada tupého sajrajtu, která nijak neospravedlňuje, proč do toho sypat prachy na měsíční bázi).

Tendence B: zabořit se do toho, co už vám svět nahrnul.

A prohloubit to.

Ten rozdíl je hmatatelný. Když do sebe dostatečně dlouho jebete gigabajty obsahu, dohazovaného algoritmem, pomalu jako by se člověk rozpouštěl. A pak se jako posledního trámu, plovoucího na hladině kus od potápějícího se Titaniku, chytíte něčeho, co už znáte. A přeručkujete po tom k něčemu, co s tím souvisí – z čeho to vzešlo, nebo co na tom někdo vybudoval.

A je to jako byste se po měsíční dietě na rozpuštěném Vitacitu zakousli do špaldového chleba.

Křup.

Opřít se o něco, co má vlastní gravitaci, hybnost a váhu.

Místo lovení dalšího no-name titulu v týdenním top tenu se znovu podívat na Stalkera. A pak, místo přepnutí na nějaký post-apo derivát, pokračovat přímo v něm – prohloubit znalost a na pár večerů si sednout k Pikniku u cesty. A nadití tímto backgroundem si otevřít Zónu od Geoffa Dyera: „knihu o filmu o cestě do místnosti“.

Nemluvím o tom, že se z člověka má stát vyšinutý nerd z tikem v oku, který pojede kompletního Tarkovského, bude citovat hlášky z Cinema Prayer, dohraje S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl na sto procent a někde v Zóně bude vykopávat z hrobu pamětníky, kteří viděli „československého Stalkera“ při té jediné televizní příležitosti předtím, než byl beze stopy zlikvidován, ale jsem přesvědčený o tom, že střelit si do hlavy Stalkera a pak si k němu dát kompletní komentáře na Criterionu (včetně Dyera a, ugh, Riana Johnsona) je pro blaho divákovo přínosnější, než půl večera lovit na Netflixu něco, co má aspoň 24 procent na ČSFD.

A něco mi říká, že i když už tomu nerdství propadnete, budete vynaloženého času litovat o dost méně, než když z nedostatku jiné činnosti sjedete kompletní Ironheart na Disney+. Dostanete se třeba k tomu, jak Stalker inspiroval Hidea Kojimu u Death Stranding… ve kterém hraje i Nicolas Winding Refn… který natočil Valhalla Rising… k čemuž ho původně inspiroval zase Stalker.

A najednou budete mít vlastní tématický festiválek, při němž budete sledovat bizarní tituly, hrát gamesy a číst knížky a statě. Váš mozek zaplesá, srdce poskočí.

Takhle se můžete zabořit do čehokoliv, co má dostatečně hutné maso.

Moby Dick. Mad Max. Klidně i Squid Game. No fakt. Ta vás přes The Hunt s Betty Gilpin (nejlepší “final girl” ever) a Hunger Games dostane ke knižnímu a posléze manga masakru Koushuna Takamiho Battle Royale, od něhož se přes filmovou verzi s Takeshim Kitanem dostanete ke Kingovu Running Manovi a Dlouhému pochodu a začnete přemýšlet nad tím, proč se zrovna v těchhle dnech připravují nové filmové verze zrovna těchhle dvou knížek; nebo na to jděte z druhé strany a vnořte se do informací o tom, proč vlastně seriál Squid Game vzešel zrovna z Jižní Korey - a odhalíte zemi, v níž byl v roce 1997 ekonomický zázrak nastartován metodickým práškováním kreditními kartami (do roku 2002 měl každý Jihokorejec čtyři kreditky s obřím limitem), což vedlo k zadlužení obyvatelstva a jeho následnému pádu do labyrintu dluhových pastí (pětisetprocentní úrok u ilegálních loan sharků tu není žádná výjimka, každých dvanáct minut zbankrotoval jeden člověk a k září 2019 činilo souhrnné zadlužení obyvatelstva 1,28 bilionu dolarů), z nichž se mnohdy můžou vykoupit jen tak, že se odkráglují (k roku 2020 se v zemi zabíjelo 36 lidí denně, jeden člověk každých čtyřicet minut), nebo si hrají na oliheň (autor seriálu, který žil v jedné až na půdu zadlužené domácnosti se svou matkou a babičkou, si chmury léčil po kavárnách právě četbou Battle Royale a Hunger Games; a byl na tom tak bídně, že svůj scénář svého času skoro nedopsal… protože musel prodat laptop).

Vrtněte do čehokoliv - a najdete pozoruhodné věci.

Je to kultivace mysli.

Protilék proti brainrotu.

Kousek od nás tančily plameny do výšky patnácti metrů. Velké pozdvižení. Lidé vyšli z bytů do ulic a dívali se na tu spoušť. A najednou si říkám – hm, je fajn zase jednou vidět sousedy.

Večer co večer se mi pod oknem objeví klouček a hraje tam hokej. Sám se sebou. Pálí do brány, kterou si udělal z domovního vchodu, a fandí sám sobě. V tichu velkoměstské periferie. Když jsem byl prcek, čas od času někdo zazvonil s tím, jestli si s nima půjdu hrát ven. Nemuseli to být nutně moji kámoši – prostě děcka, co se jim šiknul někdo do party. Hráli jsme hovnometíka.

Hledáte-li nejstrašidelnější místa ve vesmíru, možná narazíte na hyperobra ve Velkém Magellanově oblaku s názvem WOH G64. Kdybyste ho umístili do středu naší soustavy, pohltí nejen Slunce, ale i oběžné dráhy Merkuru, Venuše, Země, Marsu a Jupitera. Do našeho Slunce se vejde přes milion našich Zemí. Do WOH G64 se vejde několik miliard našeho Slunce.

Ale to jsou drobáky.

Největší prázdný prostor ve známém vesmíru se nachází v souhvězdí Pastýře. Pastýřova prázdnota je dutina v kosmické hmotě, říká se jí taky „Velké nic“. Od patníku k patníku má 330 milionů světelných let. Na tom prázdném vesmírném parkovišti máte kolem sebe do všech směrů absolutně kulový. I nadsvětelnou rychlostí by vám to k prvnímu mekáči trvalo nesmysl.

Zavřete oči a zkuste si tu prázdnotu představit.

330 milionů světelných let ničeho uvnitř vesmíru zářícího hvězdami.

Klouček s hokejkou na pusté ulici v kaňonech domů plných lidí.

První sousedské „dobrý den, to nám to dneska peče, co?“ v kvílení hasičských aut, protože musí shořet barák, aby se sousedi z jednoho bloku zase jednou vysypali ven a pohlédli jeden druhému do očí jako lidi. Na tu krátkou chvíli, než se zavrtají zpátky do „velkého nic“ instafeedu.

-

Ahoj, tohle je Dekomprese.

Jak jste se měli?

-