Pamatuju si na jedno DVDčko Billa Hickse. Nebo to byla videokazeta?
Každopádně začínala takovým šuměním, do něhož se ozýval Hicksův hlas.
Říkal: „Bože, prosím, pomoz mi. Jsem tak unavenej.“
Audioverzi téhle Dekomprese jsem namluvil na YouTube a na Spotify. Stačí kliknout zde:
Okamžitě si mě to získalo.
Protože co si pamatuju, sám jsem byl vždycky neuvěřitelně unavenej.
Existuje typ člověka, který je z mramoru. Má jasnou integritu a tvar, když na něj zaprší, tak se nezačne rozpouštět, a nepotřebuje proto věnovat moc energie sám na sebe – ani když ho posere pták. Jen to prostě ze své mramorové hlavy setře a jde dál.
Takový člověk se může věnovat externím projektům. Souložit s děvčaty (či hrochy, jak je komu libo) (řekl jsem hrochy? chtěl jsem říct hochy) (ne, nechtěl; jen ať to zkusí, lmao), zakládat početné rodiny, rozvádět se a zakládat další rodiny, stoupat po kariérních žebřících (a posléze shledávat, že je třeba opřeli o špatnou stěnu, a na to konto se stávat alholiky a narkomany) a budovat startupy, z nichž pak exitují s mnohamilionovými jměními (za něž nastoupí do léčebny).
Jenže ne všichni jsme tesaní z mramoru. Někteří jsme prostě uplácáni z bláta.
A tak, ať už zaprší nebo vysvitne sluníčko, musíme věnovat gargantuovské množství energie tomu, abychom se v první řadě vůbec udrželi na nohou. Abychom se za deště nerozblemcali v kaluže nevábně zapáchající břečky a nerozpraskali se na troud, jakmile na nás padne sluneční svit.
Dlouhé roky mého života mne zastihly právě v konzistenci bláta, nikoliv mramoru. Zatímco mí souputníci zakládali rodiny a budovali firmy, významný podíl mé energie musel být každý den, každou hodinu a mnohdy i každou vteřinu věnován tomu, abych se nerozpadl na kusy.
Pouhé udržení jakéhož takéhož tvaru, neřku-li vysokorozpočtový projekt s cílem se někam vůbec pohnout, mne stálo odhadem pětadevadesát procent úsilí. Ti, co byli z mramoru, kráčeli světem na pětadevadesátiprocentní výkon jak buldozer; na sebeúdržbu jim stačilo právě těch zbývajících pět procent. Já to měl obráceně. Bylo to těch zbývajících pět procent, co padlo na plží posun vpřed.
„Bože, prosím, pomoz mi. Jsem tak unavenej.“
Postupem času jsem ale přišel na zajímavou věc. Vyhlazujte bláto dostatečně oddaně a začnou vám na něm vznikat mramorové plošky. Neustále jsem se bortil, neustále jsem padal na držku a snažil se svou formu z rozpadajícího se, roztékajícího se a neustále odpadávajícího bláta udržet pohromadě – jenže některé kousky začaly nabývat mnohem pevnějšího skupenství. Kousky, které se roztékaly znovu a znovu a znovu a znovu byly zaplácávané novou vrstvou; rozervané kusy, znovu a znovu trhané a zaflikovávané.
To rozteklé a břečkovité se začalo měnit – v mramorové dlaždice.
Na těle i v mysli. Nechte se mlátit pořád dokola do stejného místa a buď vás to zabije, nebo se na něm vytvoří zjizvená tkáň – „scar tissue“, mnohem tvrdší a odolnější než původní andílkovská hebkost. Uvnitř jsem pořád věděl, jaké je to být blátem. Jenže slupka začala nabývat pevnějšího skupenství. Ne vždycky, ne všude. Naučil jsem se ji ale používat jako štít.
Jestli ztvrdly mé ruce, a ne moje srdce, naučil jsem se je dávat do cesty letícímu projektilu.
Neznamená to, že bych občas znovu nebyl unavenej jako kotě. Právě že jo. Jenže stejně jako se Hulk naučil vybrat, kdy se promění v obrovskou zelenou bestii, tak si já můžu dovolit rozpustit se v primordiální bláto. Je to uklidňující (když kolem sebe na tu dobu nezapomenu zvednout štíty) – a když teď potkám některé své mramorové souputníky, shledávám, že to má své výhody.
Bláto – na rozdíl od mramoru – nepopraská. Jen potřebuje chvilku na to, aby se zase zvedlo.
Každý jsme z jiného těsta. Každý máme karty nějak rozdané. Největší blbost je zkoušet hrát karty s jiným balíčkem. Nebo se snažit chovat jako mramor, když je člověk uplácaný z bláta.
Teprve když si člověk přizná své skupenství, může s ním začít pracovat. Ne – hm, jakto že to není tvrdé jak kámen? Ale – hm, vypadá to, že to vydrží i když to přejede parní válec. Ne – jakto, že to nedává úplně zdrcující údery? Ale – hm, když to druhému vteče do krku, může ho to zahltit.
Mramor má svoje výhody. Čedič má svoje výhody. Stejně tak vápenec. Žula. Jaspis.
Vzpomínáte si na staré spider-manovské záporáky? Každý přírodní živel nějakého měl, každá hmota a každý materiál. Vybavuje se mi hlavně Sandman – ne ten gaimanovský, ale ten, co se vytvarovával z písku. Nebylo to jenom prokletí. Byla to superschopnost.
Protože poražte písek.
„Bože, prosím, pomoz mi. Jsem tak unavenej.“
Pomoz mi roztéct se z mramoru znovu v bláto. Načerpám živiny v tekutém stavu a znovu ztvrdnu na kámen – osvěžen, vyživen a znovuvyformován. Zvedni kolem mne do té doby štíty – ale nech v nich drobnou uličku pro mé nepřátele. Protože teď už bláto umím a vím jedno…
Do bláta fakt nechceš šlápnout.
Audioverze na YouTube a na Spotify.
K tanci a poslechu:
Pro následující období je to s doporučeními vcelku prosté. V úhledně přichystaném balíčku ke mně dorazilo tohle. Kompletní Bratrstvo neohrožených ve steelbooku a pětititulová kolekce filmů Clinta Eastwooda včetně Vlajek našich otců a Dopisů z Iwo Jimy. Je to v podstatě testosteronová terapie na dlouhé zimní noci. Až vylezu v březnu ze své nory, budu mít vousy jak štětiny z rejžáku.
Taky se stalo tohle:
Lucie Sunková si před lety přečetla můj článek v Reflexu, který se jmenoval Medvěd není youtuber. A natolik se jí ten název zalíbil, že o něm napsala celou knížku.
Přijde mi to naprosto bombastické a mám z toho děsnou radost.
Lucie se mi kdysi ozvala, jestli jsem s tím v pohodě, já řekl, že naprosto, a teď její knihu Medvěd není youtuber vydává Argo.
Imprese:
Tak zatím.
D.
Zajímavé. Upřímné. Přeji hodně sil.