Jemné umění, jak to správně zabalit

Protože jen když zavřeme jedny dveře, můžeme otevřít ty druhé

Hrdinové přicházejí, hrdinové odcházejí.

A schopnost to ve správnou chvíli zabalit by neměla být podceňována.

Jednu z mých nejoblíbenějších rozlučkových scén ve filmu nabízí frenetická kokotina z roku 2006 s názvem Crank. Jason Statham tu hraje Cheva Cheliose, který se musí – kvůli jedu, který mu koluje v krvi – udržovat v neustávajícím adrenalinovém rauši. Pokud by se dostal do klidu, zemře.

Chev Chelios má tedy asi tak hodinu na to, „aby vyrovnal účty, rozloučil se se svou holkou a odpískal to s trochou stylu.“ Což vede k tomu, že se řítí městem jako amfetaminový buldozer, nakopává se defibrilátorem, mlátí gaunery a v automobilových honičkách používá brzdu jen na drifting.

Hlavně, hlavně se ale snaží říct „sbohem“ svojí holce.

Což se mu (následuje spoiler, pokud jste tenhle klenot kinematografie ještě neviděli) podaří až v poslední scéně, kdy za cenu vlastního sebezničení vytáhne z letícího vrtulníku ústředního padoucha a zakroutí mu krkem. Následuje volný pád. V tu chvíli, když má nad sebou jenom modré nebe a pod sebou ulice velkoměsta, jako by se Chev Chelios probral z vražedného opojení a vzpomněl si na něco důležitého. Vypadá to skoro, jako by měl v kapse jeden poslední fígl, jak přežít.

Ale o to tady nejde.

To důležité, co vytáhne z kapsy, je mobilní telefon.

Který nevyužije k tomu, aby zavolal nějakou nadpřirozenou pomoc. Ale aby vytočil číslo své milé.

Jasně, skočí to do záznamníku, jak už to chodí, ale Chev Chelios na něj alespoň nahraje svou poslední zprávu, ve které řekne dívce všechno, co jí za celou tu svojí zběsilou jízdu říct nestihl.

„Bylas nejlepší, zlato,“ uzavře vzkaz.

Načež se rozšlehá na kusy o velkoměstský asfalt.

-

Chci říct, že bychom se měli víc loučit. Všichni svištíme po navoskovaném tobogánu povinností, které zítra nahradí jen další agenda. Upíráme zraky do displejů, narvaných krátkodechými lákadly a cukrovinkami, na zprávy už ani neodpovídáme další zprávou, ale emotikonem palce nahoru.

Mezilidskou komunikaci odbavujeme jako výpravčí s plácačkou projíždějící vlaky. Abychom se pak vrátili do nádražní haly a pálili čas u domina, dokud nepřijede další vlak a my ho neodmávnem.

Možná je to ta chvíle, kdy člověk zůstane stát na nástupišti o něco déle: neodvrátí zrak poté, co je práce hotova, ale v narůstajícím tichu se zadívá na světla vzdalujícího se posledního vagónu.

Ta tíseň, která v takovém okamžiku narůstá v srdci, nás vrací k tomu, co jsme zač.

Osamělí strůjci svého osudu, kteří předali agendu mucholapkám pozornosti.

Možná by nám všem prospělo na chvilku zvolnit. Přestat dupat na plyn, na chvilku odvrátit zrak od pestrobarevných feedů, odpojit se z kapačky dopaminových uspokojení.

Nechat tu flašku vína zavřenou v lednici.

Zrušit schůzku s milencem, na kterého doma čeká manželka.

Dvojitým fakáčem poslat ke všem čertům kolegu, který vám nabízí další lajnu koksu.

Vykráčet z baru do večerního vánku a zadívat se na hvězdy.

Vytvořit místo ve svém srdci. Vykolíkovat si vlastní prostor. Nadechnout se chladu z hlubiny času.

-

Jen když to dokážeme správně zabalit a rozloučit se, můžeme k sobě pustit něco nového.

A začít znovu.

-

Asi třináct let už mi v šuplíku leží jedna novela. Jmenuje se Psychonautika. Napsal jsem jí v jiné době, v jiném těle a v jiném světě. Párkrát jsem se jí pokusil někde udat, ale byla porůznu moc dlouhá, moc krátká, příliš násilná, překombinovaná či sexuálně explicitní. Nedávno jsem si jí znovu přečetl a docela dobře se u toho bavil; především z toho pohledu, že víceméně všechno, co jsem si do té novely napsal, se mi – něco obrazně, něco brutálně konkrétně – od té doby stalo.

Něco z toho bylo dobré. Něco z toho bylo zlé. Objednávka, kterou jsem vyslal do vesmíru, byla každopádně vyslyšena a odbavena.

Mám pocit, že teď už může Psychonautika do světa. A protože mám teď k dispozici formát, který si o ni vyloženě říká, budu ji publikovat na pokračování v deseti dílech v tomhle newsletteru. Půjde o samostatný spin-off Dekomprese, který se bude pravidelně prolínat s jejími běžnými epizodami.

Myslím, že pár z vás by mohla tahle zběsilá mladická jízda pobavit.

Dopředu se samozřejmě loučím s těmi, které znechutí. :)

Začínáme za čtrnáct dní.