Jim E. Brown je absolutní legenda

"I want to live in a world that's brighter, I want to open for Foo Fighters."

Dámy a pánové, pan Jim E. Brown:

Vlastně si úplně nevzpomínám, kdy jsem na tenhle zázrak manchesterské podzemní scény narazil, ale od prvního okamžiku mi bylo jasné, že tohle je fenomén, který si zaslouží oddané studium.

Je fakt, že když jsem v jedné z dřívějších Dekompresí psal o metodě prohlubování, spočívající v hlubinném noření se do oblíbených témat (po vzoru poučky pro druhou polovinu života, kdy už nejde o to škrábat se výš, ale spíš deepthroatit hlouběji), myslel jsem si, že se to bude týkat spíše Tarkovského Stalkera než obézního alkoholika ze Sheffieldu.

Jenže pak jsem zaslechl rýmy jako „They said Prozac and alcohol were a dangerous combination, so I’ll choose booze as my main medication“ („Říkali, že Prozac a alkohol nejsou dobré v kombinaci, takže volím chlast jako hlavní medikaci“) a byl jsem ztracen, nadobro a definitivně utopen v metanolovém oparu Brownovy chmurné poetiky.

Píseň I´m Quitting Prozac to Continue Drinking (Končím s Prozacem, abych mohl dál chlastat) byla jen začátek. Když jsem poodhrnul závoj tajemství, které Jima E. Browna obestírá jako oblak cigaretového dýmu podezřele nažloutlou loužičku v rohu dejvické nádražky, otevřela se přede mnou jáma dekadence, z níž se ke mně jak prsty tonoucího ve vesnické močůvce nesly libé tóny songu I Am at My happiest When I´m Unconscious (Nejšťastnější jsem, když jsem v bezvědomí):

„Life is hard, and I’m extremely weak, I’ve come away to permanently sleep“ („Život je těžký a já extrémně sláb, odcházím, abych mohl navěky spát“) – to nejsou jen nějaké líbivé rýmy o životě; to je sonda do té malé, ukřivděné, poraženecké části, s níž se v sobě alespoň trochu životaschopný člověk nechce smířit do takové míry, že kolem ní raději vybuduje neprůstřelnou krustu složenou ze sebepojetí, sebeúcty a – v nemalé míře – také sebeklamu… ale ví, že někde tam uvnitř pořád je.

Ví, že ji nemůže nechat vyhrát. Ale ve formě Jima E. Browna ji může nechat aspoň zpívat.

Upřímně nemám nejmenší ponětí, nakolik to Jim E. Brown myslí vážně. Ať už s ním rozhovory čtete (jako například ten s názvem Being Jim E. Brown is a Fucking Nightmare – Být Jimem E. Brownem je zasraná noční můra) nebo sledujete (jako třeba tady v Do You Have a Minute with Josh, kde Brown působí, jako by v přímém přenosu procházel kaskádou nervových zhroucení), ať projedete jeho kompletní diskografii na Spotify a videoklipografii na YouTube… nevíte.

Prostě nevíte, jak je něco takového možné. Čím se totiž zaboříte hlouběji, tím více fascinující freska se vám rozprskne před očima - jak když se racek v plné rychlosti rozmajzne o sklo penthousu výškové budovy.

Racek, který předtím povečeřel plnou mísu úhořů v rosolu.

Jim E. Brown jako by byl nějaký mutant, zplozený ze splašků pod koncertními halami, v nichž před ním úřadovali Joy Division, New Order a The Smiths, chodící oddenek nejhlubšího podvědomí kolektivního dělnického self Sheffieldu, industriálního a o něco drsnějšího bráchance Manchesteru, jemuž se díky těžkému ocelářskému průmyslu odpradávna přezdívalo Steel City.

Zaposlouchejte se do Brownových songů a najdete v nich skrytou, leč obdivuhodnou záři; trochu jako když vám spadne baterka do pisoáru. Vezměte si už třeba jen aranže titulního bangeru z kongeniálního alba I Urinated on a Butterfly (Zechcal jsem motýle), které jsou mnohem epičtější a mnohem procítěnější, než by si měl takový song kdy zasloužit.

Koneckonců, i jeho coververze songu Toxic od Britney Spears v sobě skýtá na první poslech takřka nezaznamenatelnou finesu, kdy jsou originální housličky nahrazené sedmdesátkovým horrorovým syntetizátorem.

A basová linka u I Want to Open for Foo Fighters (Chci být předskokan Foo Fighters)? To je něco tak nádherného, že to absolutně nemá opodstatnění u songu prodchnutého takovou závistí a žlučí, navíc doprovozeného tak debilním AI videoklipem, že by z toho jeden zase radši vyměnil chlast za Prozac.

---

Za posledních pár dní jsem viděl hodně kultury, ale Jim E. Brown nad tím vším beztak ční jako monument, jako nepotopitelná TOIka pohupující se na vlnách Lamanšského průlivu. Viděl jsem Supermana, viděl jsem Tron: Ares, viděl jsem Jednu bitvu za druhou – a to všechno jen potvrdilo, že Hollywood je definitivně po smrti a zaslouží si být zadupán do země tím, co ho do země teď taky zadupalo – totiž japonským animákem Demon Slayer: Kimetsu no Yaiba – The Movie: Infinity Castle. Taky jsem na něm byl a je to ta nejlepší věc, kterou jsem v kinech viděl za celý rok.

Viděl jsem taky Kabinet Kuriozit od Cirque du Soleil, slyšel Meute v Lucerně, zaradoval se na křtu Zinky Terezinky Kovalové, dočetl Zlatý pavilon Jukia Mišimy, rozečetl Sirotčinec v údolí Philipa Fracassiho, vedl literární workshop pro děti na Město jinak, chechtal se u Rickyho Gervaise v 02 Aréně, strávil hodinu v jedné místnosti s agentkou FBI Tammy Prestonovou z Twin Peaks, která vystoupila v DOXu pod svým alter egem Chrystabell, popíjel v městečku Sitges u Barcelony, jo, bylo to všechno krásné…

… a ničemu z toho se v téhle Dekompresi nevěnuju tolik jako obéznímu alkoholikovi ze Sheffieldu.

---

Psychonautika pokračuje už třetí částí:

.

.

Pár lidí mi hlásilo, že jim chodí běžná Dekomprese, ale Psychonautika ne; podívejte se pro jistotu, jestli se vám nezasekává ve spamu. Všechny dosavadní části najdete tady: https://www.dekomprese.cz/s/psychonautika. Dohromady jich nakonec bude deset.

---

U

Filip Molcan

jsem viděl, že si nechává od čtenářů kupovat kafe. A tak, stejně jako chce být Jim E. Brown předskokanem Foo Fighters, já chci být jako Filip Molčan! A tak taky prosimvás kupte mi kafe, ať se Dekomprese přiblíží

Zprávy z lesa

a má energii na to, aby se do toho lesa k Filipovi pod rouškou noci přikradla a vyryla mu do buku mé iniciály.