Prohlubování. Protilék proti brainrotu

Jak budovat obranu před zahlcením obsahem při pikniku u cesty

Existuje fundamentální obrana proti zahlcení obsahem. A mám za to, že je potřeba ji praktikovat oddaně a pravidelně. Nechce-li se člověk rozpustit v neustávajícím feedu vyprázdněných novinek.

Říkám jí „prohlubování“.

Přiblížím ji na dvou protikladných tendencích.

Tendence A: topit se v tom, co na člověka hrne svět.

Netflix, TikTok, LinkedIn, Instagram, to všechno se vás snaží zmačkat do kuličky a v žáru dopaminu pečeného na 1500 stupňů z vás vytvarovat něco jiného. „Vzpomínáte si na to, kým jste byli před algoritmem?“, ptá se Lily. Konkrétní youtubové kanály ztrácejí relevanci, uživatel se radši dívá na to, co mu nahodí algoritmus; Instagram už na místě hlavní stránky nemá příspěvky kontaktů, ale doporučení; na Netflixu se nedíváte, na co chcete, ale na to, co chce Netflix.

Když si od toho všeho dáte půl roku pauzu, dost rychle vás trkne, že tam není takřka nic. (Jasně, je tam pár fantastických věcí jako Common People a Eulogy z Black Mirror… a pak hromada tupého sajrajtu, která nijak neospravedlňuje, proč do toho sypat prachy na měsíční bázi).

Tendence B: zabořit se do toho, co už vám svět nahrnul.

A prohloubit to.

Ten rozdíl je hmatatelný. Když do sebe dostatečně dlouho jebete gigabajty obsahu, dohazovaného algoritmem, pomalu jako by se člověk rozpouštěl. A pak se jako posledního trámu, plovoucího na hladině kus od potápějícího se Titaniku, chytíte něčeho, co už znáte. A přeručkujete po tom k něčemu, co s tím souvisí – z čeho to vzešlo, nebo co na tom někdo vybudoval.

A je to jako byste se po měsíční dietě na rozpuštěném Vitacitu zakousli do špaldového chleba.

Křup.

Opřít se o něco, co má vlastní gravitaci, hybnost a váhu.

Místo lovení dalšího no-name titulu v týdenním top tenu se znovu podívat na Stalkera. A pak, místo přepnutí na nějaký post-apo derivát, pokračovat přímo v něm – prohloubit znalost a na pár večerů si sednout k Pikniku u cesty. A nadití tímto backgroundem si otevřít Zónu od Geoffa Dyera: „knihu o filmu o cestě do místnosti“.

Nemluvím o tom, že se z člověka má stát vyšinutý nerd z tikem v oku, který pojede kompletního Tarkovského, bude citovat hlášky z Cinema Prayer, dohraje S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl na sto procent a někde v Zóně bude vykopávat z hrobu pamětníky, kteří viděli „československého Stalkera“ při té jediné televizní příležitosti předtím, než byl beze stopy zlikvidován, ale jsem přesvědčený o tom, že střelit si do hlavy Stalkera a pak si k němu dát kompletní komentáře na Criterionu (včetně Dyera a, ugh, Riana Johnsona) je pro blaho divákovo přínosnější, než půl večera lovit na Netflixu něco, co má aspoň 24 procent na ČSFD.

A něco mi říká, že i když už tomu nerdství propadnete, budete vynaloženého času litovat o dost méně, než když z nedostatku jiné činnosti sjedete kompletní Ironheart na Disney+. Dostanete se třeba k tomu, jak Stalker inspiroval Hidea Kojimu u Death Stranding… ve kterém hraje i Nicolas Winding Refn… který natočil Valhalla Rising… k čemuž ho původně inspiroval zase Stalker.

A najednou budete mít vlastní tématický festiválek, při němž budete sledovat bizarní tituly, hrát gamesy a číst knížky a statě. Váš mozek zaplesá, srdce poskočí.

Takhle se můžete zabořit do čehokoliv, co má dostatečně hutné maso.

Moby Dick. Mad Max. Klidně i Squid Game. No fakt. Ta vás přes The Hunt s Betty Gilpin (nejlepší “final girl” ever) a Hunger Games dostane ke knižnímu a posléze manga masakru Koushuna Takamiho Battle Royale, od něhož se přes filmovou verzi s Takeshim Kitanem dostanete ke Kingovu Running Manovi a Dlouhému pochodu a začnete přemýšlet nad tím, proč se zrovna v těchhle dnech připravují nové filmové verze zrovna těchhle dvou knížek; nebo na to jděte z druhé strany a vnořte se do informací o tom, proč vlastně seriál Squid Game vzešel zrovna z Jižní Korey - a odhalíte zemi, v níž byl v roce 1997 ekonomický zázrak nastartován metodickým práškováním kreditními kartami (do roku 2002 měl každý Jihokorejec čtyři kreditky s obřím limitem), což vedlo k zadlužení obyvatelstva a jeho následnému pádu do labyrintu dluhových pastí (pětisetprocentní úrok u ilegálních loan sharků tu není žádná výjimka, každých dvanáct minut zbankrotoval jeden člověk a k září 2019 činilo souhrnné zadlužení obyvatelstva 1,28 bilionu dolarů), z nichž se mnohdy můžou vykoupit jen tak, že se odkráglují (k roku 2020 se v zemi zabíjelo 36 lidí denně, jeden člověk každých čtyřicet minut), nebo si hrají na oliheň (autor seriálu, který žil v jedné až na půdu zadlužené domácnosti se svou matkou a babičkou, si chmury léčil po kavárnách právě četbou Battle Royale a Hunger Games; a byl na tom tak bídně, že svůj scénář svého času skoro nedopsal… protože musel prodat laptop).

Vrtněte do čehokoliv - a najdete pozoruhodné věci.

Je to kultivace mysli.

Protilék proti brainrotu.