.
23
„Dáte si buchtu?“ To je paní Skorohrušínská. V rukou má plný tác a nahlíží do kuchyně. Tam stojí Julie číslo jedna v černém, Julie číslo dvě v bílém a Šimon; zírají do otevřené ledničky, z níž se na ně upírají Gagarinovy oči pod rudým nápisem CCCP na kosmonautické přilbě.
Trojice se na paní Skorohrušínskou otočí.
„Marie, prosimtě...“ ozve se z obývacího pokoje Skorohrušínský.
„No ale, kuš!“ řekne žena v květované zástěře. „Pojďte. Jenom si dejte. Von vám neuteče.“
Šimon s Juliemi se na sebe otočí, pokrčí rameny a vyrazí za ní do obýváku.
Ledničku ale zavřou.
Všichni tři se vedle sebe naštosují na gauč proti Skorohrušínskému, který sedí v křesle – vše je pokryté béžovou tkaninou ne nepodobnou koberci – a sleduje vypouklou obrazovku televize.
„Nabídněte si,“ vydechne spokojeně Skorohrušínská a položí tác s buchtami na skleněný stolek před nimi.
Julie číslo jedna si vezme makovou, dvojka tvarohovou.
„Kafe by nebylo?“ řekne Šimon.
.
Jedno dostane Šimon, druhé Skorohrušínský.
Popíjejí, koukají na televizi. Běží estráda.
Julie se futrují buchtami.
.
Na obrazovce skončí hudební číslo a potlesk publika na pódiu přivítá rozesmáté moderátory pořadu. Je to dobrosrdečně se usmívající pán a žoviální dáma.
„To je Televarieté?“ řekne Šimon a nevěřícně zamrká.
„No a co by to asi tak mělo být,“ řekne Skorohrušínský; spíš si to jen tak zabručí pro sebe.
„Tak to bylo ale pěkné vystoupení,“ řekne v televizi do mikrofonu moderátor. Je oblečen v šedivém společenském obleku. „Skákalo se, střílelo se...“
„Dokonce se i lovil hovězí dobytek,“ řekne moderátorka.
„No, tak to můžeme být rádi, že ještě stojíte na nohou, drahá kolegyně.“
Publikum v sále zařičí smíchy.
Skorohrušínský se uchechtne.
„To je ale sprosťák,“ řekne Julie číslo dvě.
„No promiňte!“ řekne moderátorka. „Abych si vás neodvedla někam do jeskyně.“
„Ale prosím vás, madam, co byste tam se mnou dělala?“
Moderátorka se otočí k publiku. „No? Copak se takhle v jeskyních dělá?“
„To já nevím, nikdy jsem...“
„No, v jeskyni se občas trhají z těla odznaky. Dokonce i z... jak bych to řekla... z intimních partií.“
Julie číslo jedna polkne buchtu.
„Ale co jsem tak o vás slyšela,“ řekne moderátorka, „s vámi bych asi byla rychle hotová.“
Publikum propukne v záchvat smíchu.
„Panebože, to jsou pitomci,“ řekne Skorohrušínský, dojde k televizi a přepne na jiný kanál.
„Moment, já na to...“ řekne Šimon, ale zmlkne, když se na obrazovce rozsvítí znělka Večerníčku.
„Jé!“ zaplesá Julie číslo dvě.
Večerníček na obrazovce proplouvá mezi hvězdami, ale zakřivení časoprostoru kolem vesmírných těles deformuje jeho tělo a on z toho ve vesmírném vakuu tiše kvílí.
.
BUCH! BUCH! BUCH!
.
Julie se unisono otočí směrem ke dveřím, rychle dožvýkávají buchty.
Šimon sebou trhne, trocha kafe mu vycmrndne na džíny.
Do dveří nakoukne Skorohrušínská. „Už?“
„Taky nejvyšší čas,“ řekne Skorohrušínský, aniž by přestal věnovat pozornost estrádě.
„Momentík,“ křikne do chodby Skorohrušínská zpěvným hlasem. „Už jdů-hů!“
Šimon položí kafe na stůl, vytáhne zpoza opasku pistoli a přesvědčí se, že je náboj v komoře.
.
Skorohrušínská projde předsíní; vrznou dveře.
To už obě Julie i Šimon stojí na nohou; Šimon v ruce pistoli, Julie číslo jedna sekeru. Předsíň naplní šero, pak tma, pak futra sevře pestrobarevná ruka nepatřičně hranatých tvarů. Dlouhé nohy překročí práh. Do pokoje vpluje Úsměv.
„Vida,“ praví, když stane před oběma Juliemi. „Víc hlav víc ví.“
Temným šerem zaplavujícím pokoj se prořezávají pastelové barvy Úsměvových obrysů. Na Šimona to působí, jako by někdo Úsměva z té tmy vytesal. Ostré, hranaté tvary, přetékající přepálenými, uřvanými barvami. Střepy jednoho rozbitého světa, prolamující se ve svět druhý. Nepatřičnost.
„A když jsme u hlav...“ řekne Úsměv.
„Jo,“ přeruší ho Julie číslo jedna, „momentík.“
Projde místem, kde se ještě před okamžikem nacházela stěna mezi obývákem – v němž seděli se Skorohrušínským a sledovali televizní estrádu – a kuchyní s ledničkou s Gagarinovou hlavou.
To všechno zaplulo kamsi do škvír reality. Hmota se stáhla do molekul šera, jimiž Úsměv naplnil prostor. Skorohrušínský je pryč, stejně tak pryč je křeslo, na němž seděl, a pryč je i jeho žena, ačkoliv chuť buchet cítí obě Julie stále na jazyku.
Julie číslo jedna dojde k hypotetické možnosti ledničky a vboří ruce do míst, v nichž nanočástice šerosvitu pohlcují představu kuchyňského koutu. Cosi si přivine na prsa a otočí se.
Tvář Jurije Gagarina uzavřená v helmě se blíží k Šimonovi a Julii číslo dvě.
„Skvostné,“ řekne Úsměv.
Světla pohasnou.
.
Večerníček v televizi běží dál. Znělka už skončila, pohádka začíná.
„Byl jednou jeden kouzelný koberec,“ vypráví zvláštně zabarvený dětský hlas, „a ten se táhnul od nevidím do nevidím.“ Na obrazovce se objeví to, o čem hlas hovoří. Pak se obraz změní. „Byl jednou jeden karetní balíček – a v tom byla zase velikanánská spousta karet.“ Karty na obrazovce se zamíchají a rozprsknou se do prostoru. „Byl jednou jeden uhlák a v něm byla velikanánská hromada prachu,“ řekne hlas. „A ten prach z toho uhláku... se vysypal na ten koberec, o kterém byla řeč!“
Na obrazovce není vidět nic než mračna prachu, vířící prostorem. Po chvíli se začnou snášet na povrch koberce. Pokrývají jeho vlákna jako černá jinovatka. „Víte, co je to popel, milé děti?“
Obraz se zaostří na jednu z hromádek na koberci; ta nato zaplní celou obrazovku, ale přibližování pokračuje. „To je to, co zbude po hromadě dříví, když ta hromada celá shoří.“
Záběr se vnoří do prachu a pak už je úplná tma.
„Po ohni – prach. V haldě prachu – zrnka prachu. V zrnkách prachu... no, kdopak to ví? Co je v těch zrnkách prachu?“ Po chvíli: „Jen si je představte. Představte si hromádku popela, složenou ze zrnek prachu. Kolik jich tam může být? Tisíc? Sto tisíc? Miliarda? Fajn, nehlaste se všichni. Miliarda zrnek prachu v hromádce prachu. A teď si představte jen jedno z těchhle zrnek. Máte to? Tak, správně. Vypadá jako rozsvícená, zářivá kulička. Jedno ze zrnek prachu, jakých byl plný uhlák – a jehož je teď plný tenhle koberec. Ták! To je ono! Zrníčko prachu. Jen o malinko jiné, než jsou ta ostatní. Namíchané ze stejných látek. Ale namíchané trošku jinak.“
Ze tmy vystoupí sférický tvar mdlé záře.
„Jó,“ zašeptá hlásek. „To je ono.“ Zrnko je nepravidelné, zvětšuje se, vyplňuje už skoro celý temný prostor. „A víte, co uděláme teď?“ Zrnko pohltí všechno kolem sebe. „Ano, milé děti. Podíváme se dovnitř.“
Tma.
„Vzpomínáte si na ten balíček karet?“
Karty padají prostorem, jako by tu byly celou tu dobu – skryté ve tmě, jen natočené hranami. Teď se otočí tak, aby byly vidět. Každá matně září.
„Tak toho balíčku je tohle zrnko plné. Rozumíte? Balíček v sobě obsahuje tři sta třicet tři trilionů karet. Spočítejte si to na prstech! A zkuste si přitom nezlámat kůstky!“
Karty víří prostorem jako hvězdy.
„A teď. Vzpomínáte si ještě na všechna ta zrnka prachu, která se vysypala z uhláku na ten koberec? Jo? No super! Tak v každém tom zrnku je těchhle stejných tři sta třicet tři trilionů karet ze stejného balíčku. Kapiš? No já zírám, vy malí neposedové! Já věděl, že nejste žádné ťululum!“
Prostorem se rozvine koberec ze začátku vyprávění. „Nezapomínejte ale na to, že v každém z těch zrnek jsou tyhle karty namíchané o něco jinak. Což dá rozum, ne? No to se ví!“
Koberec získá plastický charakter a protáhne se do prostoru; záběr se tam začne vlévat jak duha do trychtýře, padá skrz záhyby látky a atomy barev na tkanině, karty prší všude kolem.
„Jenže, děti, teď přijde ten fígl.“
Vrátí se tma.
„Zatímco karet v balíčku je vždycky přesně tři sta třicet tři trilionů, tak zrnek prachu je nekonečné množství. Byl to bezedný uhlák! A teď se z něj sype prach na koberec, který nemá začátek ani konec!“ Teď už hlas křičí. „Ano, vy holoto ušatá! Je vám to jasné? Začínáte pobírat rozměry hrací plochy a pravidla hry? Je to dvourozměrný torus, vy makovice! Ten prach je multivariabilní! Jenže variant konečného množství je v nekonečném prostoru omezený počet! Takže dřív nebo později, vedle alternativ všech okamžiků a pocitů a forem, narazíte na identickou kopii sebe sama!“
Tma se rozsvítí vesmíry a galaxiemi, mlhoviny se rozprsknou a vpijí do vzorců koberce, karty rachotí temnou hmotou jak vzdálená slunce a haldy zrnek prachu rotují v rozličných gravitacích.
„Dobrou noc, holomci!“
Večerníček vletí do černé díry a protáhne se ve špagetu s papírovou čepicí.
.
„Jo…“ řekne Julie číslo jedna.
„Jasně,“ dodá Julie číslo dvě.
.
24
Muž prochází Prahou s poslední ampulkou prachu multiverza v ruce. Posadí se na lavičku v Riegerových sadech a při pohledu na město vydechne. Listí stromů mu šumí nad hlavou.
Přisedne si k němu mladík; chvíli ani nedutá.
Muž mu položí několik otázek.
„Ne,“ řekne kluk. „Ále,“ odpoví na další dotaz. „Zkusit se má všechno, ne?“ „Piko. Česká klasika, vole. Knedlo-zelo-vepřo mezi drogama.“ „Tráva je pro hospodský debily.“ „Koks? Vypadám jak ňákej manažer, ty kokote?“ „Keťák. Vidíš muziku. Svištíš po notový osnově jak po tobogánu.“
Muž s ampulkou v kapse se bez dalších slov zvedne z lavičky a odchází.
Mladík ho doběhne.
„Tak moment!“ udeří do něj. „Sme ještě neskončili, ne?“
Muž jen pohne rukou; mladík odletí přes okraj chodníku, dopadne na zem a už se kutálí dolů ze svahu, z něhož lidé sledují západ slunce nad Prahou.
Pár z nich tu má oči jen pro sebe.
„Hajzle!“ křikne mladík. Zahlédne muže, jak se pod stromy nevzrušeně vzdaluje.
Doběhne ho a trefí ramenem mezi lopatky. „Rugby, šuline!“ křikne. „Někdy to zkus.“
Probere muži kapsy.
V jedné z nich to nahmatá. Ampulku plnou zvířeného oranžového prachu. „Ha!“
Utíká.
V rychlosti se ohlédne.
Sluneční paprsky přeběhnou po jeho pihovatém obličeji. Vichr prohrábne zrzavé dredy.
Už večer se solidně sjede. Snad se vystřelí do astrálu na nějakou pořádnou pláž.
Třeba tam budou i nějaký holky.
Skočí do auta. Nastartuje, kopne tam jedničku.
Není nad oldschoolový mercedes.
Muž jej nepronásleduje. Dívá se na něj z vršku nad silnicí. Na tváři mu hraje úsměv.
Trochu širší, než je obvyklé.
.
Julii číslo jedna, Julii číslo dvě a Šimona v temnotě osvětluje záře prosklené vitríny, do níž Úsměv právě dosadil Gagarinovu hlavu. Kosmonaut před nimi teď konečně stojí kompletní. Hlava zapadla na své místo v odpovídající prohlubni – stejně jako předtím trup, nohy a ruce. To, co je v helmě vidět z tváře, má překvapený výraz. Gagarin se nejistě usmívá, pohybuje očima po trojici mladých lidí, které vidí před sebou, a odvrací pohled od usměvavé zrůdnosti, která mu vrátila celistvost.
„Jsem mírně zmaten,“ praví pak Úsměv s náznakem sarkasmu, „koho z vás že teď honoruji?“
„Hádej, hádej, hadači,“ řekne Julie číslo jedna a postoupí vpřed. Od Julie číslo dvě ji odlišuje… takřka vše. Po těle i obličeji se jí táhnou řady piercingových odznaků, zavrtaných, zapíchaných, zasekaných do kůže; je opálená, sedřená, nad horním rtem se jí táhne rozšklebená jizva. Oči ztemnělé zkušeností.
Julie číslo dvě vedle ní působí jako její prapůvodní – či zbrusu nová – forma. Jen na tváři má dlouhý šrám.
Úsměv bloudí po Julii číslo jedna pohledem a dopočítá piercingy. „Jeden chybí. Kdo ho má?“
„Bugs Bunny,“ řekne Julie a otevře ústa dokořán. Úsměv jí vnoří ruku do pusy. Ve druhé drží dlouhou jehlu. Tou jí probodne to, čemu říkají uvula palatina: čípek na zadním okraji měkkého patra. A provlékne jím poslední piercing.
Julie polkne. Připadá si, že jí právě probodl centrum hlavy.
Fantazie.
.
„Co je opravdu hluboko v tvém srdci?“
.
Čerstvě honorovaná Julie číslo jedna se otočí na Julii číslo dvě a Šimona za sebou.
Usměje se na ně. Nejdřív na něho, potom na ni. Pokývne. Pustí sekeru. A zavře oči.
Cítí, jak ji cosi vezme za vlasy a nadlidskou silou ji za ně zvedne ze země.
.
Šimon a Julie číslo dvě vidí, jak:
Úsměv drží Julii číslo jedna jednou obří rukou za vlasy a
zasekne jí ostří dlouhé ocelové pily ze strany do krku
a
pak udělá rychlý pohyb vpřed
a pila projede Julii číslo jedna krčním svalem a tepnou a
Úsměv udělá rychlý pohyb zpátky a přeřízne jí páteř a míchu a dýchací trubici
a posledním tahem jí oddělí hlavu od těla, které žuchne na zem a z pahýlu krku se vyvalí krev.
.
Úsměv si otočí Juliinu uříznutou hlavu tváří k sobě a chvilku si jí prohlíží ze všech stran.
Její spodní čelist je povolená, jazyk s piercingem visí z koutku úst.
Oči obrácené v sloup.
.
Gagarin z vitríny za ním na to hledí šokován.
.
Na podlahu burácí krev z Juliina bezhlavého těla.
Třeskne výstřel, kulka vyrazí Úsměvovi z úsměvu jeden tesák. Pak pistole v Šimonově ruce zacvaká naprázdno. Julie číslo dvě chytne Šimona za ruku. Zbraň padá na zem.
Úsměv skrz díru v chrupu zavrčí.
Julie číslo dvě a Šimon: prchají tmou, nemluví, nekřičí, jen utíkají a drží se pevně za ruce, z temnoty kolem nich vystupují bledé stěny; běží chodbami a pak po schodech paneláku, níž a níž a níž…
.
25
„Sčítají čas
sčítají srdce čas,
jenž s každým úderem k smrti krvácí v nás,
a oba bdí.“
(Robert Graves: S každým úderem)
.
Ze škvíry mezi černými mraky a horizontem září soumrak.
Jeden z automobilů na parkovišti právě odemyká muž s výraznými kotletami a hranatou bradou.
Šimon se mu do ní trefí první ranou pěstí, aniž by v běhu zpomalil. Muž kecne na zem. Šimon si všimne, že ten chlap má vlasy nagelované jak Elvis. Déjà vu. Vytrhne mu klíčky z rukou.
Skočí do auta.
Julie číslo dvě vklouzne na sedadlo spolujezdce. Mlčí, protože…
.
Volvo coupé vyrazí zpátečkou z parkoviště, smykem se otočí, Šimon zařadí rychlost a dupne na plyn.
A Julie stále mlčí, protože cítí…
.
26
Vrtulník se nad ně pověsí kousek za sídlištěm.
Sirény policejních aut na sebe nenechají dlouho čekat.
Volvo projede pod směrovkou s nápisem CENTRUM.
Ručička tachometru šplhá ke stovce.
.
A Julie nemá kapacitu cokoliv říct, protože cítí, jak…
.
27
Zběsilá jízda, jako když psychonaut splývá v peřejích proudu hudby.
Ulice Prahy se míhají v bočních okénkách.
Šimon má zaťaté zuby.
A Julie cítí, jak jí prší do očí… Julie.
„A kdyby se teď něco pídilo po tom, co je ukryté opravdu hluboko v tvém srdci…“ Dýmající mrtvola obřího tura, jehož zdolala pro Gagarinovu ruku, chladne za jejími zády. V noci se choulí pod krovem kapradí a dívá se do nebe, v němž se myriády souhvězdí zrcadlí jedno ve druhém jak v hluboké tůni. Ve hvězdách objímá nesmírný kmen stromu, který je utkán z materie multiverza. „Grrrch...“ „Hrgha-kchů...“ „Mrükch-a!“ Kráčí po rozvrzaném molu, osvětleném kostrbatými lucernami. Dřevěný člun se houpe kousek od ní. Ve spršce vody prorazí mořskou hladinu. „Bylo jich 867. Sráči.“ Piercing položený na kostřičku zajíce jako obětina. Utíká po náhorní plošině, zvlněnou zeleň střídají zborcené věže skal. „Nikdy se nepočítalo s tím, že by se Jurij Gagarin z vesmíru vrátil.“ Stoupá vzhůru a všude kolem ní a pod ní bobtná moře hustých bílých mraků. Buch. Buch. Buch! „Nebojíš se, Sergeji?“ Reflektor zhasne. Jelen, obrovský, promoklý, v oblaku dechu vzlíná z čumáku vlhký smrad. „Ke každé síle existuje reakční síla stejné velikosti… a opačného směru.“ Jelen rozevře oči, když k němu Julie natáhne ruku. „Neboj se. Je to jenom droga. Vyrábí se z pohlavních žláz mravenců z Patagonie. Prostě nasbírají mravence někde v džungli, vysuší je, nahrnou do misky, rozemelou je na prach a ten si nasypeš do očí. A pak…“ „Pak se před tebou otevře tolik vesmírů, kolik jich jenom je.“ Šimon ji hladí po vlasech. „To bude dobrý.“
S každým tahem Úsměvovy pily. S každým milimetrem, kdy se její hlava oddělovala od těla. S každou kapkou, s každým pohárem, s každým dalším litrem krve… Julie číslo jedna…
… vzestupovala…
… a teď…
… každým metrem, každou zátočinou, každým dalším stlačením plynu…
… vstupovala…
… zpátky / vpřed…
… do nového, znovu použitelného těla Julie číslo dvě.
.
„Ty, Šimone…“ hlesne v autě Julie číslo jedna / dvě a otočí se k němu. „Co děláš večer?“
.
Policejní auta už do volva buší z obou stran, zadní nárazník je pryč i s výfukem, volvo řve a kvílí.
Julie chytne Šimona za ramena, podivně slyšitelná i ve všem tom hluku, řekne: „Teď už mě znáš.“
Šimon na ni otočí hlavu. Čas jako by zpomalil, stejně jako se ztišil hluk.
„Jsme tam, Šimone.“ Julie se mu dívá do očí. Usměje se. „Jsme o krok výš.“
Zmateně na ni pokýve. Čas a hluk znovu explodují. Rachot!
„Kde a kdy?“ křičí Julie.
„Co?“
Sirény.
„Místo a čas!“
„Bostrom Bar!“ zaječí Šimon. „Hodinu před půlnocí!“
Julie číslo jedna / dvě se zazubí, odepne si pás a protáhne se mezi sedačkami dozadu.
Pak se ještě jednou nakloní přes sedadla a v hluku a rychlosti políbí Šimona na tvář. „Nezapomeň na mě! Poznej mě tam, Šimone!“ křičí do burácení světa. „Jsme o krok výš!“
Šimon si pohladí místo, na něž ho políbila, v očích překvapený výraz.
Volvo sebou smýkne po asfaltu, jak do něj znovu udeří policejní vůz.
Julie se překulí do zavazadlového prostoru a kopne do zadního okna. Vidí skrz něj na shluk aut pronásledovatelů, která má volvo za sebou. Kopne do skla podruhé, promáčkne ho ven.
Kopne potřetí, sklo vybouchne do silnice.
Ještě jednou pohlédne na Šimona; setká se s jeho pohledem ve zpětném zrcátku; na krátkou chvíli, na celou věčnost; pak se protáhne ven a odrazí se přímo proti blížícím se karoseriím policejních aut.
„Jsme…“ zašeptá Šimon.
.
Julie letí vstříc nárazníkům aut…
… ale nedopadne na vozovku.
Před očima se jí vykreslí nižší úroveň reality, černě načrtnuté linie a struktury – hlubší materie světa. Odrazí se od nich, přeběhne po neviditelných schodech paprsků soumraku a přehopká po molekulách výfukových plynů, odpichuje se od poryvů větru; rotuje ve vzduchu v kruzích zvukových vln. Přeručkuje po zdrojovém kódu rozboček, čar a hran, artefaktech plánů stávající varianty rozdaných karet. Proplouvá črtami světa z hrubých, neotesaných tvarů, podkresem načrtnutým uhlem. Vidí svět, jak jej poznala v zemi rybářů, rozbouřených vod a podmořských monster; svět, který tam pak už nikdo neoblékl do slušivého kabátku jako ten, v němž se pohybuje teď; zahodil ho, ale nechal ho žít, zapomněl na něj a zkusil to znovu – jinde a lépe. Ale ten svět ožil, ten svět přežil a zalidnil se nahrubo načrtnutými bytostmi; nedokonalý svět, základní svět, ale svět o to upřímnější – který si Julie právě proto zamilovala.
Ten svět teď vidí pod hávem i této skutečnosti; jakkoli dotaženější a propracovanější.
Svět, který tam stále je – jako nahé tělo pod režnou látkou.
„Rrrrughka! Grafükchi!“ vykřikne radostně. V letu poruší fyzikální zákony, protože ctí ty hlubší. Zarotuje vysoko nad silnicí a zběsile uhánějícími vozy, v nesmírném klidu a eleganci se pootočí kolem neviditelné osy vytesané v poryvu větru a rozpřáhne ruce.
„A-hůůůůů!“
Na špičkách dopadne na vrchol pouliční lampy.
Kolona ječících vozů s majáky pod ní proburácí jak kovová řeka.
Rudá světla jejich kořisti mizí v oblacích dýmu v kaňonu ulice.
Julie vydechne. Ve vzpomínce si vybaví oko podmořského monstra.
Vzhlédne do oblak, vánek tohoto světa jí odhrne vlasy z tváře. Usměje se, v očích svit.
Pak se odrazí vzhůru ke střechám.
A pak výš. Ještě mnohem výš.
.
Šimon postřehne, jak se v dálce ve zpětném zrcátku cosi mihne.
Stoupá to vzhůru, příliš rychlé na to, aby to rozeznal.
Jako by se to pohybovalo více místy současně.
Něco mu říká, že to není zcela z jeho světa.
Ale právě o to je mu to blíž.
.
Volvo proletí zatáčkou, Šimon přeručkuje po volantu, sešlápne plyn.
Před sebou spatří dvě řady vozů, natěsnaných před křižovatkou.
A… najednou mu dojde… že jestli nezpomalí…
… tak proletí křižovatku na červenou ve sto padesáti kilometrech za hodinu.
Prorve se s volvem mezi auty ve dvou pruzích, sedře jim dveře, rozstřelí zpětná zrcátka, urve nárazníky. Smykem vjede do křižovatky; ve smradu pálených gum, v oblaku skla a kovové drti.
Sto padesátkou ve městě. Dupne na… (plyn) dupne na… (plyn! plyn!)...
Dupne na brzdu.
Kola se smýknou po kolejích.
Mercedes se mihne před ním a sklouzne po předním nárazníku.
Obě auta se roztočí v hodinách.
Na zlomek vteřiny zahlédne Šimon za volantem mercedesu zrzka s dredy.
Pak vidí všechny ty lidi.
Všechny ty lidi na přechodu.
Mercedes narazí do zdi činžáku u silnice a se syčením zastaví.
Volvo se Šimonem za volantem doklouže před přechod. A zastaví se. Těsně před ním.
Lidské obličeje, jen několik centimetrů od něj, na něj šokovaně, vyplašeně, pohoršeně zírají roztřískaným oknem: muž; chlapec; dívka; další muž; další dívka; žena; stařec.
Šimon na ně civí zpoza volantu a oddychuje, oči vytřeštěné.
„Jsme tam,“ zašeptá pak a rozchechtá se jim do očí. „Jsme tam!“
Na silnici za ním dobržďují policejní vozy.
Šimon se škrábe rozbitým sklem z dveří volva ven a vypadne z něj na přechod. „Lidi! Vítejte zpátky mezi živejma, holoto!“ Vstává, zalyká se pláčem a smíchem zároveň a znovu padá. „Přeju vám krásnej zbytek vašich životů!“
Policisté se blíží.
Šimon se hrabe na nohy, belhá se, kulhavě se rozebíhá a propadá se do davu. Prodírá se lidmi jako by plaval v husté vodě. Utíká. Zdrhá. Pádí pryč.
A jak se vzdaluje, nemůže smést úsměv z tváře.
Julie. Bostrom Bar. Hodinu před půlnocí.
Jsme…
Poznám tě.
Jsme o krok…
Julie.
Jsme o krok výš.
.
Julie.
.
Jmenuje se Julie.
.
28
Úsměv řeže.
.
29
Jurij Gagarin sestupuje z vitríny a prohlubně za ním se smršťují pro menší a drobnější tělo.
.
Noha se stehnem pokrytým piercingy do něčeho kdesi ve tmě divoce kope.
.
Skorohrušínský otevře mrazák a vrazí do něj dívčí hlavu.
.
.
.
30
„Holka, tomu neuvěříš.“
V očích jí zajiskří. „Tak schválně.“
.
.
.
.
.
.
KONEC
.
.
.
.
.
.
V novele Psychonautika bylo použito textu Davida Humea z jeho Dialogues Concerning Natural Religion v překladu Jiřího Langera, který vyšel v Knize vesmírů Johna D. Barrowa (Paseka, 2011). Části básní Pod hrncem a S každým úderem Roberta Gravese byly použity v překladu z antologie Moderní anglická poezie (Mladá fronta, 1964). Informace o multivesmíru vycházejí z popisu Briana Greena v knize Skrytá realita: Paralelní vesmíry a hluboké zákony kosmu (Paseka, 2011), stejně jako pojednání o dvourozměrném toru a balíčku karet. Část básně Thomase Bernharda byla použita v překladu Zlaty Kufnerové ve sbírce Soumrak duší (Prostor, 2001).
.
.
.
→ Tohle je konec novely PSYCHONAUTIKA. Děkuju Vám, že jste kráčeli se mnou. ←
.
.
.
Titulní ilustrace: Sergio Diaz
Foto: Freepik