.
And you're the best girl I've ever had.
(Nick Cave: Higgs Boson Blues)
.
1
„Neboj se,“ řekla Julie. „Je to jenom droga. Vyrábí se z pohlavních žláz mravenců z Patagonie. Prostě nasbírají mravence někde v džungli, vysuší je, nahrnou do misky, rozemelou je na prach a ten si nasypeš do očí. A pak...“
„Pak se před tebou otevře tolik vesmírů, kolik jich jenom je,“ řekla Julie číslo dvě.
Obě Julie byly stejné. Dva páry černých očí. Dva páry piercingů ve rtech. Dva páry rukou, přidržujících peřinu na nahých tělech.
Zpod peřiny mezi Juliemi vykukovaly Šimonovy holé nohy.
„Nejde ale jen o to, co to je za mravence. A že se musí jednat o pohlavní generaci, když chceš sušit jejich žlázy. Jde o to, kde přesně tam žijí,“ řekla první Julie.
„O to, co tam žerou,“ řekla ta druhá.
Šimon se zavrtěl, Julie si každá z jedné strany opřela o jeho nohy hlavu.
„Protože někde v té Patagonii roste strom...“
„... jediný strom...“
„... poslední strom...“
„... utkaný z materie multiverza.“
Julie ve tmě šeptaly tajemství vesmíru Šimonovým nohám. A Šimon spal, hlavu zakloněnou přes okraj matrace, ústa dokořán.
„Probudíme ho?“ zeptala se druhá Julie té první.
Ta se jí zadívala do očí, pak sklouzla k palci na Šimonově noze a sevřela kolem něj rty. Druhá Julie začala cumlat druhý Šimonův palec.
Šimon polkl, zamlaskal a zaklonil hlavu přes okraj matrace ještě víc. Začal chrápat.
První Julie zvedla od palce hlavu, z našpulených rtů jí kanula dlouhá slina.
„Tak se probudíme samy, ne?“ řekla od ocucaného palce ta druhá.
První si otřela rty. „Dáme si?“
„Dáme.“
.
Šimon proletěl červenou ve sto padesáti kilometrech za hodinu. Prorval se s volvem coupé mezi auty ve dvou pruzích, sedřel jim dveře, rozstřelil zpětná zrcátka, urval nárazníky. Smykem vjel do křižovatky - ve smradu pálených gum, v oblaku skla a kovové drti. Sto padesátkou ve městě.
Dupnul na plyn. Přední kola se protočila na kolejích.
Rychleji! Zatnul zuby.
Mercedes do něj narazil z boku. Prolomil dveře dovnitř. Coupé sebou trhlo, nalepené na čumák mercedesu. Šimon otočil hlavu - a boční okno mu explodovalo do obličeje. Z mercedesu dovnitř cákla černá tekutina. Záblesk plamenů. Coupé zakoplo o druhé koleje. Vylétlo vzhůru.
Stav beztíže. Krev v očích. Do nosu mu pronikla vůně borovic. Kapalina do ostřikovačů.
„Kurva!“
Rána. Dva metry nad zemí se mercedes stočil ke straně a vzal ho ještě jednou bokem.
Coupé zarotovalo o sto osmdesát stupňů.
Výbuch.
Další rána, jak mercedes chytnul plamenem. Další střepy. Rázová vlna.
Dalších sto osmdesát, coupé dopadlo na kola.
Šimon sevřel kliku dveří. Poprvé se podíval doleva.
A poprvé to spatřil. Všechny ty lidi.
Všechny ty lidi na přechodu.
.
Julie číslo jedna otevřela dlaň. Skleněná baňka v její ruce zaplavila pokoj matným světlem. Uvnitř vířila bouřková mračna multiverza. Otevřela ji. Vysypala si hromádku prachu na špičku prstu.
Prach z patagonských mravenců měl fyzikální vlastnosti nesrovnatelné s čímkoliv jiným. Předtím se uvnitř baňky vznášel. Teď k jejímu prstu přilnul jako kovové piliny k magnetu.
Julie číslo dvě se přehoupla přes Šimonovy nohy a dala hlavu té první do klína. Ta sevřela hromádku prachu mezi prsty a druhou rukou otevřela Julii číslo dvě oko dokořán.
Zamnula nad okem prsty - a prach, předtím tak těžký, se začal lehce snášet k oční bulvě - k obrácené nebeské klenbě, k supermasivní černé díře obkroužené duhovkou hnědozelené mlhoviny.
.
„Ne!“ zařval. „Pozor!“ A „uhněte!“
Pak všechny ty lidi na přechodu nabral bokem řítícího se vozu.
Lidské tváře, jen několik centimetrů od něj, v agónii. Muž: sklo mu přerazilo nos. Chlapec: boční sloupek roztrhl kůži na jeho lícní kosti a prolomilo ji dovnitř. Dívka: zuby v jejích rtech. Střepy zubů v jejích rtech.
Další muž. Další dívka. Žena. Stařec. Někdo. Někdo. Někdo další.
V jednu chvíli tam byli. Pak je kinetická energie auta shrnula někam dolů. Pod sklo. Pod dveře.
Aby o ně coupé znovu zakoplo.
A v kotrmelcích se přehnalo přes ty za nimi.
.
Hvězdy prachu se dotknou sklivce a začnou se v něm rozpouštět.
Julie číslo jedna mne prsty dál; solí a pepří prachem rozevřené oko Julie číslo dvě.
Ale ta už tady není. V jejím oku explodují galaxie, hoří supernovy. Částečky prachu z patagonských mravenců jí pronikají do oční bulvy, ztrácejí se v ní jako spermie v omnipotentním vajíčku.
Při každém dopadu zahoří - satelit vstupující do atmosféry - a propadají se dál a níž k hlubinám její lebky, do kaňonů mozkové kůry, do studnic duše.
Šimon se na matraci zavrtí.
Oko druhé Julie žhne a zírá do jiného světa. První Julie ho pohlazením zavře a nasype dvojnici zbytek dávky do druhého oka. Chvíli se dívá, jak se luminiscenční nebuly prachu rozlévají po sklivci. Pak i tohle oko zavře.
A náhle je tma. S bledým výbuchem, jako když slunce exploduje za obzorem. Tma vesmíru, v němž se zavřely všechny oči.
Protože ve vesmíru, v němž nejsou žádné oči, nejsou ani žádné hvězdy. Kdesi ve tmě víří jako prach mravenců z Patagonie Juliiny myšlenky. Co by ten vesmír mohlo vnímat? Jak by byl takový vesmír zakusitelný? Miliardy a miliardy hvězd a planet bez očí. Bez uší. Bez dotyků.
A přece tam někde září. Supernovy, jež nikdo neslyší vybuchovat. Lány obilí a trav na planetách pod rozeklanými měsíci, které nepohladí ruka; nikdo nepocítí vlhkost hlíny na břehu řek, co v nízké gravitaci vzlínají k nebi; mazlavé bláto neproklouzne mezi prsty. Ve světech beze smyslů.
.
Vylezl z auta - netuší jak. Chodník je nakřivo - Šimon se plazí, kulhá, snaží se vstát, je na všech čtyřech. Země je nahnutým plátem, co se točí kolem vlastní osy. Otočí se v náhlém ustrnutí - volvo coupé leží za ním, otočené na střeše, rozbité, krvácející ze všech stran. Osvětlené plameny, co šlehají z trosky mercedesu.
Nadechne se vůně masa. Pečeného masa. Syrového masa. Všeho najednou. V chuchvalcích kouře.
Plazí se v kakafonii řinčení a hlasů. Slyší křik a řev.
Není sám, kdo se tu plazí. Není sám, z koho se tu řine krev. Není sám, kdo voní spáleninou.
„Ty hajzle!“
Ruce. Chytnou ho za vlasy, sevřou mu krk.
„Na co si to hraješ? Co si myslíš, ty kriple?“
Ten, co ho drží, jím trhne. Šimon zírá do tváře frajera s dlouhými kotletami, tvrdou čelistí, nagelovanými vlasy. Elvis s ohořelou půlkou obličeje. Zatřese s ním. Takže mu Šimon napálí jednu přímo do rypáku. Ruce povolí stisk. Padne na zem. Vidí, jak se Elvis sbírá ze země. Kopne ho. Tvrdě ho kopne.
Chvíli klečí. Pak vstane. Rozrazí ty, co mu stojí v cestě. A pak -
- utíká.
.
Skleněná baňka se kutálí po zemi, prach mrtvých mravenců víří místností.
Julie cítí, jak uvnitř jejího těla ve tmě něco nenávratně, perpetuálně exploduje.
Padá tichem, vzduchoprázdnem, nadsvětelnou rychlostí.
Bez očí, bez uší, bez rukou a bez nohou padá vesmírem; galaxie míjí jako patníky.
„Šimone...“ šeptá první Julie.
„Šimone...“ šeptá ta druhá.
„Pomoz mi.“
.
.
→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 2/10 → 4. září 2025
.
Titulní ilustrace: Sergio Diaz
Foto: Freepik