PSYCHONAUTIKA: Sekvence 2/10
„Šamanský rituál. Senzorická deprivace. Lucidní snění. Shibari.“
.
2
Probudil se do bledého poledne.
Mastné sklo okna bez záclon a žaluzií tlumilo řev dětí venku. Oči ho bolely. Denní světlo v pokoji budilo dojem, jako když v televizi s vysokým rozlišením hrají inscenaci natočenou na rozlišení nízké; všechno vypadá jako kulisy z papundeklu. Všechno je hranaté. Bledé. Chladné. Dvourozměrné.
Byl to panelákový byt; strop rozdělený prohlubní mezi dvěma ze železobetonových čtverců, z jakých tenhle dům postavili. Na zdech šmouhy šedivých stínů. Ze stropu vyhřezlý drát s nafouklým břichem žárovky. Až na širokou matraci, na níž Šimon ležel, byl byt prázdný. Matrace patřila na postel, ale žádná postel nebyla na pořadu dne.
Hlavu měl plnou krve - zakloněnou přes okraj matrace. Sledoval svět za oknem vzhůru nohama.
Ten velký, tichý panelový dům naproti, na který se teď díval, byl plný očí. Cítil to. Okno vytvářelo mezi domy vakuum. Všechny pohyby, které v domě naproti probíhaly, se odehrávaly beze zvuků. Jen světla - a pohyby. Drobné vibrace.
Šimon se posadil. Palce u nohou ho zábly.
Cítil zaschlé škrábance na rukou a na obličeji.
Neměl tu být. Neměl se sem vracet. Ale ta holka...
.
Ta holka.
Trhnul hlavou k podlaze.
Julie tam ležela nahá, zkroucená v nepřirozené křeči.
Končetiny vytočené z kloubů, svaly napjaté, vytřeštěné oči v absurdní masce obličeje.
Ta holka.
Julie.
.
Ruka mu vyletěla k ústům. Aby nekřičel. Aby nezvracel. Aby se nezbláznil.
Zadržel dech. Vnímal, jak mu srdce tlačí krev tepnami v rytmu, o jakém neměl do té doby tušení.
„Do prdele,“ zašeptal do dlaně.
.
Když Julii pokládal do vany, cítil, jak je její tělo ztuhlé.
Střetla se s ním prázdným pohledem. Děsilo ho to. Nějak vnímal, že těma očima se nikdo nedívá. V očních jamkách se ani nepohnuly. Upřené stále dopředu.
Ve vaně jí ztuhlé končetiny narovnal a připadal si, jako by operoval s figurínou. Když jí narovnal nohy, zůstaly narovnané. Když jí natáhl ruce podél těla, zůstaly tak. Bylo v ní nějaké napětí, hrozivá ztuhlost, díky níž jí hlava nepadala na jednu ani na druhou stranu. Jak ji do vany položil, tak zůstala. A civěla stále před sebe, s nulovou mimikou, s výrazem sochy.
„Vstávej!“ křikl na ni.
Roztočil vodu na nejsilnější proud a dal jí ledovou sprchu. Nejdřív jí pokropil nohy, pak, když nijak nezareagovala, vyjel proudem výš a začal jí ledovkou sprchovat tělo.
„Vstávej, sakra. Probuď se!“
A nic. Ta holka se ani nepohnula.
Vypnul sprchu, naklonil se k ní a pohlazením - roztřesenými prsty - jí zavřel víčka.
Pak jí pustil ledovku přímo do obličeje.
A zase nic. Žádná reakce. Její výraz - stále nulový. Kdyby jí nechal oči otevřené, tak tam prostě leží a zírá, dokud jí je nevysprchuje z důlků.
Pálil jí to sprchou do tváře. Zatínal zuby. Pak sprchu vypnul a pustil z ruky.
„Super,“ řekl.
Zabalil ji do bílého ručníku. Položil ji na matraci. Sednul si vedle ní na zem a podepřel si rukou bradu.
Pod oknem se zamihotalo světlo na skle skleněné ampulky.
.
Protější panelák byl tím jediným, na co odtud bylo vidět.
Nad jeho střechu se vyhouplo slunce a začalo tichý pokoj propátrávat čtvercem světla. Probojovávalo se podlahou, milimetr po milimetru, přes zrnka špíny a žmolky prachu.
Šimona ani Julii nenajde. Zůstanou skryti v pokoji, ve stínu stěn a domu naproti. V šeru.
.
3
Světlo se sklouzlo po podlaze.
.
4
Šimon stál u okna a díval se ven.
Šedivá škodovka se snažila vymanévrovat z parkoviště mezi paneláky. Mělo čtrnáct míst - na každé straně sedm, ale automobily parkovaly také v řadě uprostřed. Řidiči je nechávali odbrzděné, aby je ti, kterým se podařilo zasunout vůz do jedné z neustále plných kolonek, mohli odtlačit a vyjet se svými vozy.
K Šimonovi přes sklo dolehl tlumený zvuk převodovky, v níž po sobě sklouzly dvě řady ozubených kol. Devět pater pod ním vystoupila ze škodovky blondýna v černém kalhotovém kostýmu a začala tlačit do jednoho z aut ve střední řadě, které jí bránilo ve výjezdu - a které nato drclo nárazníkem do auta před sebou; a to se pohnulo a drclo nárazníkem do dalšího auta. Nárazník to automobilu vrátil a poslal ho zpět, ten drcl zase zpátky a auto, do něhož žena zatlačila, teď zatlačilo zase do ní. Odskočila od něj a divoce zagestikulovala. Začala něco křičet. Nepotřebovala publikum.
Šimon se ohlédl. Julie stále ležela na matraci zabalená v ručníku, oči zavřené.
Z parkoviště se ozvala tlumená rána.
Šimon pozoroval, jak řidička, která zatím učinila další pokus o vyparkování, znovu vystupuje z vozu a dívá se na prohlubeň v plechu auta, do něhož při manévru nacouvala.
Ta paní něco křičí. Chytá se za hlavu. Chodí sem a tam. Automobily v nastavení, které už vůbec nedává logiku. Není možné jet ani tam, ani zpátky. Jediný pohyb, jediné šťouchnutí - a celý mikrosvět parkoviště se zasekne v neřešitelném rébusu; zuby ozubených kol se do sebe zaklesnou.
V oknech protějšího domu problikávají světla, svět se šeří.
Šimon znovu shlédne do hlubiny mezi domy.
U parkoviště vůz s majáčky.
Vystoupí dva policisté.
Šimon sklouzne pod okno.
Viděli ho?
Ne.
Jasně, že ne.
Je přece devět pater nad nimi.
Dva policisté. Dva problémy. Dvě řešení.
Krčí se pod oknem, srdce mu buší, dívá se na Julii v bílém ručníku.
.
Tak jo. Dobře. Jedno po druhém.
.
Oblékl ji zpátky do všeho, co měla na sobě včera večer.
Pak ji vzal za nohy a pomalu ji stáhl z matrace na zem. Podepřel jí hlavu v zátylku, aby se neuhodila. Znovu ji vzal za nohy a táhl ji po podlaze před oknem. Směrem ke dveřím. Rychle ke dveřím. Cítil, jak se na něj upírají všechny ty prázdné šedivé oči z budovy naproti. Z oken. Z chodeb. Z balkónů.
Ale to okno je přece mastné. Je slepé, je šedé.
Nic nevidí, opakoval si. Nikdo nic neví.
Otevřel dveře. Přetáhl Julii přes drážku v linoleu. Žádný práh. Jen dveře a lino.
Táhla za sebou ruce, vzpažené za hlavou, jak ji sunul předsíní ke dveřím bytu. Hadrová panenka. Po linu klouzaly prsteny z chirurgické oceli, vlasy rozprostřené na zemi, jako by padala do propasti koridoru.
Dotáhl ji až ke dveřím, přidržel ji za kotníky a vyhlédl do chodby bakelitovým kukátkem: vypouklý prostor, chodba rozevřená do obou směrů; rudé světlo nad tlačítkem výtahu, který si zrovna někdo přivolal, nebo který zrovna mířil nahoru nebo dolů, nebo který se zasekl a nemířil nikam.
Opřel se čelem o dveře.
Chvíli dýchal, připravoval se. Pak krátce pokývl.
Tak jo. Tak jo, tak jo. Jde se na to.
Sevřel obě Juliiny nohy pod paží, poodstoupil a vzal za kliku.
A nic.
„Prdele...“
Rozhlédl se, klíče ležely na bakelitovém telefonu, spojeném s mluvítkem dole u vchodu.
Strčil klíč do zámku, otočil... bylo odemknuto.
Znovu vzal za kliku.
Dveře se ani nehly.
Zalomcoval klikou, Juliiny paty bouchly do dveří.
Znovu sevřel v prstech klíč. Otočil jím. Zamkl na dva západy. Pak na dva západy odemkl. Vzal za kliku. Zatáhl za ní. Nic. Krůpěje potu na čele. Sevřel kliku v dlani a zatlačil, jako by se dveře pro jednou měly otevřít na druhou stranu. Nic. Zalomcoval klikou. Nic. Dopředu, dozadu. Nic.
Položil Juliiny nohy na zem, vlastně je na ni pustil; tupá rána, ohnuly se v kloubech, poskládaly se pod něj, kolena je stáhla na jednu stranu, složily se na lino. Obešel ji, vzal ji za ruce, stále natažené za hlavou, a odtáhl ji předsíní hlouběji do bytu, dál od dveří, dál, tak, ano, ať je může otevřít.
Vrátil se ke dveřím. Nadechl se. Vydechl. Uchechtl se, zakroutil hlavou, utřel si pot.
Zamkl.
Odemkl.
Vzal za kliku.
A nic.
.
5
O něco dřív:
V Bostrom Baru, v podzemním klubu, kde hraje breakbeat. Láhve alkoholu v barvách alkaloidové duhy, dívka a chlapec se potkají nad sklenkami Ardbegu a Tokinoky. Noc jako každá jiná.
„Čau,“ řekne on.
„Čau,“ řekne ona.
„Holka, tomu neuvěříš.“
„Tak schválně. Poškrábala tě kočka?“
„Tohle? Ne, to je... jsem proletěl oknem.“
„Hm. Tak tomu bych i věřila. Vypadáš strašně.“
„Jo. To jo, ale... Teď to, co mi neuvěříš, jo? Hele. Dneska se mi zdál sen, ve kterym jsi byla. Mělas na sobě přesně to, co máš na sobě teď. Pila jsi úplně to samý, co teď piješ. A měla jsi mě strašně, strašně moc ráda.“
Chvíli ho sleduje, nechá ho pod svým pohledem trochu roztát. Pak řekne: „Originální.“
„Ne, opravdu,“ řekne on, rysy mu zvážní, poprvé zpomalí. „Takovýhle věci já normálně nedělám. Nejsem typ, co přijde k holce na baru a začne jí tlačit do hlavy nějakou pick-up lajnu. Prostě... fakt mám pocit, že se mi o tobě zdálo. Určitě... to muselo bolet, ne?“
„Co?“ řekne ona a napije se.
Přisedne si k ní, ukáže sklenicí jejím rtům. „Ty piercingy. Maj nějakej příběh?“
„Každý piercing má příběh,“ řekne ona. Dotkne se prstem kovové kuličky, která jí raší z kůže vlevo nad horním rtem. „Tenhle... bolel. A tenhle,“ ukáže na tu vpravo pod dolním rtem, „taky.“
„To je zajímavej příběh,“ řekne on.
„Líbí se mi, když to bolí.“ Užije si mikrozměnu v jeho výrazu. „Jmenuju se Julie. Nebudeme si hrát na to, že tě zajímá příjmení, ne?“
Natáhne k dívce ruku. „Šimon.“
„Těší mě.“
„Mě taky,“ řekne on.
„No,“ řekne ona a kopne to do sebe, „to se ještě uvidí.“
.
Ještě o něco dřív:
V kavárně, kde hrají doom jazz, ambient a dream pop; na stěnách reprodukce Edwarda Hoppera, Normana Rockwella a Man Rayovy fotky. Chesterfieldy, windsorky, navažské a jihozápadní vzory, patchworky. Americana.
„Ne, nejsem tu kvůli zábavě.“ Julie sedí u kulatého stolku a v rukou ji hřeje hrnek pětasedmdesátiprocentní čokolády. „Nejsem zlatá mládež a nejsem pankáč. Nenocuju ve squatech, nehraju golf. Netrsám s prominentama a nešňupu kokain na supermoderních záchodech, kde člověk nerozezná umyvadlo od hajzlu.“ Chvíli poslouchá. Pak přikývne. „Nejsem požitkářka.“
Šlehačkový masiv v hrnku se propadá do čokolády, hrany úbočí implodují v malých lavinách.
„Extáze. LSD. Ketamin. Barbituráty, opiáty, halucinogeny, stimulanty... horká čokoláda.“
Její tvář zmatní, když odpolední slunce zakryje chuchvalec mraků. Černé oči jako korálky v tváři z porcelánu. „Psychonautika. Znáte to; máte astronauty, to jsou ti, co prozkoumávají vnější vesmír. A pak máte psychonauty. Ti prozkoumávají ten vnitřní. Takhle o tom aspoň mluvil Terrence McKenna. Ten termín ale není jeho. A psychonautika se netýká jen drog. Týká se širokého spektra změněných stavů vědomí. Člověk nemusí brát drogy, aby mohl být označen za psychonauta. Tibetští lámové jsou psychonauti. Psychonautickou branou může být hluboká meditace. Šamanský rituál. Senzorická deprivace. Lucidní snění. Shibari.“
„Biofeedback. Psylocibin. Dimethyltryptamin.“
„Fraktální elfové.“
„Multiverzum.“
Hrnek je prázdný, pár stružek zaschlé čokolády na bílém porcelánu.
„Devět.“
„Ne.”
“Proč?”
“Nekouřím ptáky za drogy. To odlišuje nás psychonautky od feťaček.“
Ten, co sedí naproti ní – ohromný, tlustý muž, tvář zarostlou černým vousem – se zazubí a mávne rukou nad Juliiným prázdným hrnkem. Vstává, loučí se a odejde.
Pulzující krevní oběh naráží na kov v jejích rtech. Nahlédne do hrnku. Usměje se od ucha k uchu.
Na dně leží ampule s narezlým práškem.
Pohlavní generace rozemletých mravenců z Patagonie.
.
.
→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 3/10 → 2. října 2025
.
Titulní ilustrace: Sergio Diaz
Foto: Freepik