PSYCHONAUTIKA: Sekvence 3/10
„Ke každé síle existuje reakční síla stejné velikosti… a opačného směru.“
.
Teď:
Šimon chodí po pokoji sem a tam a tahá se za vlasy. Julie, tak, jak ji oblékl, leží v předsíni a nehýbe se, nohy a ruce natažené jako při nějakém zvláštním meditačním cvičení.
Dojde k ní a zastaví se. „No, to je teda fakt skvělý.“
Možná se mu to zdá, ale ve světle pozdního odpoledne má Julie o něco uvolněnější výraz než předtím. Jako by se od prvotní křeče posouvala k jakémusi klidu.
„Jako vopravdu doufám, že hodláš roztát, panenko, protože já teda fakt nevim, co s tebou mám jinak dělat.“
Projde kolem ní ke dveřím a zalomcuje klikou. A znovu. A ještě jednou.
Prásk!
Kopne do dveří.
„Jau! Do hajzlu!“
Dřepne si a chytne se za bosou nohu. Sesune se na zem a opře se zády o dveře. Mne si naraženinu oběma rukama a kroutí hlavou, doleva, doprava, doleva a doprava a zase zpátky.
Na chodbě bouchnou dveře od výtahu.
Šimon vyletí na nohy, přitiskne se k bakelitovému kukátku.
Chodbou prochází od výtahu vytáhlý, kostnatý chlapík s tlustými dioptrickými brýlemi na nose a plátěnou taškou v ruce. Šimon cítí, jak mu do sebe v hlavě narážejí dva koncepty přístupu k tomuhle chlápkovi. Ten první zní: pozná mě. Ten druhý: ne, na to máš moc tlusté brýle, babi. Muž se blíží. Šimonovi připadá jako divňák. Dostatečně mimo tento svět na to, aby si Šimonovu tvář spojil s nějakou, kterou už někde viděl. Třeba v televizi. Pokud tedy byla v televizi.
Když prochází kolem dveří, Šimon na ně zabuší. „Haló!“ zakřičí a sám sebe překvapí tím, jak mu přeskočí hlas. „Haló, pane! Pomoc!“ Zabuší znovu.
Muž na chodbě zpomalí, nakloní hlavu, jako by něco zaslechl. Na tváři nepřítomný výraz, dioptrické brýle se silnými plastovými obloučky podtrhují výraz nepochopení.
„No tak!“ křičí Šimon a znovu zabuší na dveře. „Pane! Haló!“
Teď už je muž přímo přede dveřmi. Zastaví se. Zakloní hlavu a zadívá se do stropu.
„To neni možný, von je snad hluchej,“ řekne Šimon. Jak jednou dospěl k rozhodnutí, že kvůli té holce vyjde ven, tak je dostat se ven odhodlán. Z nuly na stovku. Ze stovky na sto padesát. Zakřičí: „Haló! Hej!“ Buch. „Tady!“ Buch, buch, buch. „Slyšíš mě, ty kreténe? Sem čum! Sem čum na ty dveře, ne na strop! Hej!“
Muž skloní hlavu, v zamyšlení našpulí rty a jde dál. Příliš mimo. Příliš mimo tento svět.
„Ne!“ Buch! Buch! „Vrať se! Koukej se vrátit, ty hajzle!“
Ale muž odchází, až se zastaví u dveří bytu dál v chodbě; ještě jednou se ohlédne.
„Tádý!“ ječí Šimon a tříská rukou do dveří - teď už jen dlaní, plácá do nich, pěst ho bolí.
A pak se na něj muž zadívá.
Přímo na něj.
Alespoň má Šimon takový pocit.
Muž na něj zírá.
Pak pohne rty. Mluví. Tiše, od dveří svého bytu Šimonovi něco povídá.
Šimon ani nedýchá. Neslyší jediné slovo. Můžou to být dvě, tři věty.
Když muž domluví a zavře za sebou dveře, Šimon stále ještě zírá, nalepený na kukátko. Pak se od něj odsune. Ohlédne se. Julie stále leží na linu předsíně, ruce a nohy natažené.
Pomalu kolem ní projde zpátky do pokoje a sedne si na matraci.
Za oknem se stmívá.
„Ty vole, Julie...“ řekne Šimon a dá si hlavu do dlaní. „Holka zlatá, já ti něco povim. Hele. Vždyť von vypadal úplně jako ten chlápek ze Studny.“ Zvedne hlavu a vytřeští oči do prázdného pokoje. „Z Majora Zemana.“
.
Další půlhodinu stráví tím, že se snaží otevřít okno.
V kuchyni najde dva nože, vidličku a osmnáct polévkových lžic. V jedné z bílých skříněk jsou také tři talíře a hrnek s odřeným nápisem VÝROBA SELAT. Ve druhé najde čtyřicet osm hrnců bez pokliček. Přepočítá je, jeden po druhém, protože taky proč ne. Vyloží je na podlahu kuchyně.
„Čtyřicet osum. Jo. Jasně,“ řekne, jak se na ně dívá. „Hele, Julie - moh bych si z nich postavit věž a slízt po ní dolu až na parkoviště.“ Uchechtne se. Už si sundal tričko, teď tu stojí polonahý, bos, jen v džínách. „Na parkáč, kde na mě čekaj policajti. Voknem, který nejde vodevřít!“
Kopne do nejbližšího hrnce, opatrně, aby se neudeřil do bolavého místa na noze. „Do hajzlu!“ Hrnec proletí několika dalšími jak bowlingová koule kuželkami. Šimon kopne do dalšího. Řetězová reakce. Strašný rachot. „Do hajzlu, kurva, prdel!“ Kop! Kop! Kop!
Už mu nevadí, že to bolí.
Řeže si nohy o ostré hrany. „Svině!“
Mlátí pěstmi do vybavení kuchyně - prodírá se skrz hrnce - randál, lomoz, křik - kope do jednoho po druhém - kopnout do toho, tak, ať to bolí, jen ať to bolí! Kopnout do toho!
Jeden hrnec se odrazí od kovového futra; nabere obrovskou rychlost a proletí do síně.
Udeří do něčeho měkkého.
Šimon strne; rozeběhne se za hrncem.
Julie leží tam, kde předtím, hrnec kousek od ní.
Šimon poklekne, skloní se k ní, vidí: přes tvář, od lícní kosti až k bradě, se jí táhne krvavý šrám.
„Ne... ne, ne, ne!“ Bojí se jí dotknout, poletuje rukama nad její tváří, teprve pak, pomalu, něžně, na ni položí prsty. „Promiň, promiň!“ Ve šrámu kapky krve, kůže kolem mění barvu, napuchává. „Promiň!“
.
Sedí vedle ní na matraci a chladí jí zraněnou tvář mokrým ručníkem - tím, do něhož ji předtím, někdy v poledne toho dne, zabalil. To bylo potom, co ji sprchoval, ano. Co se ji pokoušel probudit. „Já nechtěl, já opravdu nechtěl,“ říká.
Ze siluety paneláku za oknem září bledé oči světel. Poslední proužky slunce na obloze za ní.
Na podlaze temné šmouhy krve ze Šimonových poraněných nohou.
Nevšímá si toho.
Hladí Julii po vlasech a druhou rukou jí chladí šrám.
„To bude dobrý.“
.
6
Když se k ní vrátilo vědomí, měla oči ještě zavřené. Chvíli je tak nechala. Potřebovala si srovnat myšlenky. Uvědomovala si, že se odněkud kamsi propadla. Že je po dlouhé cestě. Vybavovala si útržky: své ruce kolem hrnku horké čokolády; podzemní klub; toho kluka; a ten... ten prostor, tu tmu... ty... hvězdy.
Julie polkne a otevře oči.
Po nízkém nebi nad ní plují čmouhy oblaků.
Je sama. Je nahá. A leží na šedivé, vlhké, chladné zemi.
Pod zády cítí mokrou trávu.
Svět je pošmourný, šedý, takřka černobílý. Když otočí hlavu doleva, dívá se na hradbu temného lesa; siluety stromů přeškrtané šrámy deště. Nad lesem se vznáší vlhký mrak - mlžný opar blížící se noci, nebo nadcházejícího dne. Není si jistá. Mohl by to být soumrak, který nikdy nekončí.
Pohne prsty. Pokrčí nohy v kolenou.
Cítí kapky deště na kůži.
V bezprostřední blízkosti něco zafuní.
Julie trhne hlavou doprava.
Vedle ní stojí jelen, obrovský, promoklý, v oblaku dechu z mokrého čumáku vlhký smrad. Jak se Julie pohne, jelen se lekne a pozvedne hlavu. Monumentální paroží se vztyčí k nebi.
„Ech!“ Julie se odsune po zemi, děs v očích, dostane se do dřepu, vyskočí na nohy.
Nahá, drobná dívka v šedobílé pustině stojí přikrčena. Rychle oddychuje. Po zádech jí stéká déšť. Kapky se vsakují do vlasů. Prsty nohou se boří do vlhkých trav.
Jelen proti ní je impozantní. Rozvětvené paroží popírá fyzikální zákony. Déšť buší do srsti jeho obrovského těla, jelen dýchá, funí; nekouří se mu jen z tlamy - celého jej obklopuje oblak mlhy. Sleduje dívku před sebou. Přešlápne z nohy na nohu, popojde dopředu.
Julie nakročí dozadu, ale instinktivně nechce ustoupit o celý krok. Musí se udržet tam, kde stojí.
„Ke každé...“ řekne si sama pro sebe. Bezmyšlenkovitě si olízne rty. Polkne kapku deště. Je slaná. Hořká. Kyselý déšť. Nebo je to její pot. Nebo slzy. Nebo na ni ten jelen prskl. Nebo ji olíznul. Očuchal. Fuj. Trochu se napřímí. Ucítí kapky deště na prsou. „Ke každé...“ řekne a naznačí pohyb dopředu. Jelen zachrčí a ztuhne.
Julie se zcela narovná. Déšť zesílí. Oděna padající vodou postoupí vpřed.
„Ke každé síle existuje reakční síla stejné velikosti...“
Jelen rozevře oči, když k němu Julie natáhne ruku.
„... a opačného směru.“
Položí mu ruku na čenich.
Jelen udělá chrochtavý zvuk.
Pohladí ho po nose. Takhle tam spolu chvíli stojí.
Pak jelen skloní hlavu a se skloněnou šíjí v dešti odklusá po dlouhé louce směrem k lesu. Několikrát se cestou ohlédne. Julie stále stojí v dešti, dívá se za ním.
Než jelen doběhne k lesu, ještě jednou se otočí a zastaví se. Pak jej pohltí stromy.
Déšť sílí. Julie se rozhlédne. Těžké kapky jí padají na tvář.
Hluboký les před ní se ztrácí v mlze a táhne se dál po její pravé ruce.
Když se otočí doleva, vidí pouze dlouhou, nevýraznou pustinu pod dekou vlhka a vody. Pustina se rozlévá dál za jejími zády. Něco v nebi daleko nad ní - jsou to mraky? Mohly by to být hory. Nesmírně vysoké hory. Nebo nesmírně blízké, skalnaté vršky.
Obejme si rukama hruď. Není jí taková zima, jaká by jí měla být.
Teď už je úplně sama. Je to jen pocit, nebo se trochu setmělo?
Z lesa, v němž před ní zmizel jelen, se ozve tlumené praskání.
Je to on, jak se prodírá skrz stromy?
Křach!
Úder, jako když se zlomí tlustý kmen.
Křách! Buch! Prásk!
Pak něco zařve. Obrovsky, nelidsky se cosi v tváři lesa pohne.
Řev. Strašlivý, hluboký, zvířecí řev.
Praskavé údery, třískání, jako když se lámou kosti.
Řev sílí. Jako by celý les otevřel mordu a řval, prorůstající kořeny skrz temnou hlínu.
To už Julie utíká přes vlhkou louku. Běží, co nejrychleji běží od temného lesa. Neohlíží se; a řvoucí děs se za ní ztrácí v mlze a dešti. Utíká a sama se v mlze ztrácí. V mračnech vlhka, v dešti a chladu, bez ničeho, bez nikoho, bosé nohy pleskají do mokrých trav a rozbahněné hlíny.
Utíká, dokud může.
.
Nedaleko odtud, o nedlouho dřív.
V mlází pod stromy se krčí muž. Přes hlavu má přetaženou kápi, dlouhý plášť se rozprostírá po zemi pod ním. V zarostlém obličeji se mu lesknou škvíry očí a zbytky světla, které zbývají z šerého dne, se odrážejí v kovových bodech v jeho kůži. V ruce drží dlouhý oštěp a sleduje tělo, jež leží ve vlhké zemi před ním.
Tělo je nahé, vyhublé, kostnaté. Chlapec, osmnáct let, ne víc. Rukama svírá díru, kterou mu mužův oštěp vykousl do boku. Zrzavé chlupy na ohanbí, dlouhé vlasy spletené do dredů. Na tváři vystrašený škleb. „Nezabíjejte mě,“ říká. „Prosím.“
Muž skloní hlavu na stranu a pobaveně se pod kapucí usměje. „Hm,“ řekne. „Zajímavá myšlenka.“
Chlapec se od něj po zádech kousek odplazí, ruce stále sevřené na ráně, z níž vytéká pramen krve. Prosakuje pod prsty. V pomalém, pulzujícím rytmu.
Muž pod kápí zakroutí hlavou. „Sám přece víš, že to nemá logiku. Podívej. Já jsem v plné síle. Ty máš ránu v boku. Já jsem na nohou. V každou chvíli můžu vyskočit, přejít do běhu, znovu udeřit. Ty ležíš na zádech. Já mám zbraň. Ty ne. Tak proč se snažíš? Kam si myslíš, že se odplazíš? Nemáš kam utéct. Já to tady znám. Ty ne. Jsi tady poprvé? Kolik máš odznaků? Nevidím ani jeden.“
Chlapec narazí zátylkem do stromu, který je za ním.
„Vidíš?“ řekne muž. „Říkal jsem ti to. Kolik máš odznaků?“
„Ž...“
„Sakra!“ řekne muž. „Tak to máš teda pořádnou smůlu, hochu. A já taky.“ Zvedne se, přejde k chlapci, napřáhne se s oštěpem.
„Ztratil jsem se!“ vykřikne chlapec.
„Neříkej,“ řekne muž v plášti, oštěp stále napřažený.
Chlapec, jednu ruku nataženou v obraně, druhou přitisknutou na ránu, se pomalu, s bolestí v tváři snaží posadit, opřen o kůru stromu za zády. „Neřekli mi, jak to funguje.“
„Kdo?“ řekne muž, uvolní se, dřepne si před chlapce a o oštěp se opře.
„Kamarádi.“
„Kolik?“
„Já nevím. Parta! Pět, šest lidí? Osum, možná. Já nevim. Prostě...“
„Kolik z nich už tu bylo?“
„C... co?“
„Nemáš páru, o čem mluvím, co?“
„N...“ Chlapec začne natahovat, očima se vrátí k ráně ve svém boku. „Pomozte mi, prosím vás! Že jste mě nechtěl zranit, že ne? Co se to děje? Kde to jsem?“
„No, hochu,“ řekne muž a zabodne mu oštěp do břicha, „to ti můžu říct naprosto přesně.“
Chlapec se rozkřičí bolestí a hrůzou.
Muž se k němu skloní a začne mu řvát do obličeje.
Strašlivým, hlubokým, nelidským řevem.
Pak se do něj pustí pěstmi, rukama a drápy, v něž mu za ty roky přerostly nehty.
.
Julie. Vyčerpaná, daleko v pustině, zpomalí.
Sotva plete nohama. Mozek chce běžet dál, prastarý mechanismus, ale nohy už nemohou - prastarý střet. Teď. Padne na kolena, na lokty, sveze se na bok, oddechuje.
Čeká, až ji to dožene; čeká, až ji to rozsápe na kusy; až jí to sežere stehna a zakousne se jí to do hlavy. Čeká. Kus bledého masa uprostřed chladných pustin.
Kapky jí stékají po tváři a do promoklé země šeptá: „Tělesa, na která nepůsobí žádná síla... setrvávají v klidu...“
Pomalu vydechne. Nadechne se. Postaví se na nohy.
„Nebo v rovnoměrném... přímočarém pohybu.“
A jde.
Tak, jak prší.
Tak jde dál.
.
→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 4/10 → 30. října 2025
.
Titulní ilustrace: Sergio Diaz
Foto: Freepik