PSYCHONAUTIKA: Sekvence 4/10
„Na žhavém kameni chci modlit se a bdít, počítat hvězdy, jež mi plavou v krvi.“
.
7
Nakonec to tedy byl soumrak. V mlze a v závěsech deště není poznat, odkud slunce vychází a kde by mělo zapadat. Stmívá se celý svět; neviditelná ruka nad nízkými mraky tlumí osvětlení.
Julie kráčí temnou krajinou, poslouchá vzdálené hřmění.
V mokru, stmívání a chladu vnímá zvuky, oči zavírá vyčerpáním. Čvachtání nohou o promoklou zem. Pleskání kapek do holé kůže. Vzdálené hřmění; nepůsobí zcela bouřně – spíše mechanicky. Industriálně. Burácení kovových hromů.
Buch.
Julie se zastaví.
Buch, buch.
Dusání.
Otočí se. Rozevírá oči. Snaží se prohlédnout hustým deštěm ve směru, z nějž přišla. Připravena znovu utíkat. Přesvědčena, že už na to nemá sílu.
Buch.
Pohne hlavou. Ten zvuk přichází odjinud.
Déšť ustává, jak Julie kráčí mlhou za zvukem. Jako by se všechna napršená voda kolem ní začala odpařovat, po chvíli už nedohlédne ani na své vlastní ruce. Přesto je větší a větší zima. Prsty u nohou, bořící se do bahna v trávě, ji zebou. Buch, buch. Buch.
Objeví se to před ní náhle, prostě to vylne z mlhy, z ničeho nic Julie rukama narazí na stěnu. Oproti nekonečným planinám je to taková změna, že se lekne a padne z toho do bláta na zadek.
Pomalu se sebere, nohy po dlouhé chůzi skoro necítí, a znovu se postaví. Stěna před ní se ztrácí do všech stran, záplata v mlze, nepatřičná, nepřírodní, nelidská.
Dotkne se jí rukama. Přejede prsty po hrubé textuře. Je to beton. Chladný a těžký, vbořený do země.
Buch, buch, buch.
Zvuk vychází odněkud zblízka. Popojde do jedné strany. Bílá mlha se mění v černou, jak jde podél betonové stěny a rukama klouže po jejím povrchu. Možná je to tou tmou, možná jejím vyčerpáním, ale nevšímá si žádných předělů mezi panely. Jako by to celé bylo vyrobené z jednoho kusu. Občas pohlédne vzhůru, ale tam se stěna ztrácí v mlžné tmě. Jak je ta věc vysoká? Proč je tady?
Na žhavém kameni chci modlit se a bdít
počítat hvězdy jež mi
plavou v krvi
(Thomas Bernhard)
V noci přestane pršet. Je už úplná tma. Zvuk bušení ustal. Nebo se od něj příliš vzdálila.
Julie se o stěnu otírá tělem, sune se po ní, jednou se o ni tře bokem, jindy zády. Občas se na ni natlačí, představuje si, že ta stěna je ve skutečnosti země a ona po ní může válet sudy.
Nekonečná hranice, rozpínající se do všech směrů, a nepustí ji dál...
... dokud pod jejíma rukama náhle nezmizí.
Ocitne se v absolutní černé prázdnotě. Než ji začne popadat panika, udělá pár kroků zpátky. A tam narazí na konec stěny. Přitiskne se k němu, jediná pevnost v pustinách. Pak konec stěny ohmatá. Nevidí už vůbec nic. Šmátrá rukama po betonu, cítí, jak si rozdírá kůži. Konec stěny. Ne. Ne konec. Je to roh. Je na rohu. Co když to není žádný betonový plot – ale budova?
Budova se stěnou dlouhou několik kilometrů?
Neví. Roztřese se po celém těle. Mrzne.
Obejde roh a vydá se podél stěny dál. Doufá, že jen neobešla stěnu na druhou stranu a nevrací se. Ale pak pod bosýma nohama pocítí asfalt. A ve stejnou chvíli se beton pod jejími prokřehlými prsty promění ve zrezivělý kov. A hned nato, jen o vteřinu později, ji zaplaví bílé světlo.
Zůstane stát. Jen se pomalu zády opře o kov ve stěně. Stojí tam a čeká, oslepena proudem světla. Po chvíli si pozvedne ruku před obličej. Světlo dopadá shora. Udělá krok. Pak ještě jeden... a náhle je z toho proudu pryč; ohlédne se – a konečně vidí: sloupec světla z reflektoru míří na kovovou bránu v betonové zdi. K bráně vede asfaltová cesta, nad níž je upevněna nějaká konstrukce, jakýsi můstek či pozorovací věž, na níž je reflektor umístěn.
Vedle reflektoru nahoře Julie spatří přístřešek. Světlo se zamihotá na skle v okně. Uvnitř. Teplo. Něco. Cokoliv. Rozeběhne se – kulhavě, jako stará žena – ke konstrukci, odkud reflektor svítí. Nahmatá rukama příčky kovového žebříku, spíš instinktivně, tam, kde ten žebřík prostě musí být. Přitáhne se. Šplhá vzhůru. Ještě výš.
Reflektor zhasne.
Poslepu vystoupá až nahoru. Konstrukce pod ní se kývá. Zatočí se jí hlava, padne na čtyři. Pokračuje dál. Leze po konstrukci vysoko nad zemí v absolutní tmě a pak konečně narazí na přístřešek, který spatřila ve světle reflektoru. Nahmatá něco jako dveře.
A vklouzne dovnitř.
Zavře za sebou.
Zima.
Rukama se dotýká kovových věcí, pod prsty cítí kovový pult, kolenem narazí do židle, břichem na hranu stolu. Ale něco tu musí být. Něco...
Nohou se dotkne měkké, hřejivé látky u stěny.
Klekne si k tomu. Mazlí se s tím. Rozevírá to. Stahuje to z toho, na čem to je. Něco těžkého se z toho vykutálí. Nevadí, nevadí. Hřeje to. Zabalí se do toho, zaleze do toho co nejhlouběji.
A spí.
.
8
Sirka se rozhořela ve slunečním svitu a Julie vdechla kouř z cigarety.
Pak ho vydechla k modrému nebi a zamračila se. „Fuj,“ řekla.
Stála zahalena v těžkém hnědém kabátu na konstrukci nad asfaltovou silničkou a dívala se na bránu pod sebou. Teď, v teple a teplém slunečním světle viděla, že betonová stěna se od brány skutečně táhne nesmírně daleko do obou stran. Na každé ale v dálce končí. Nadechla se z cigarety znovu.
„Teď na tebe konečně vidím,“ řekla a z úst a z nosu jí přitom unikal kouř. „Nejsi nekonečná stěna. Jsi prostě jenom normální plot. Nebojím se tě. Nejsi noční můra. Jsi z betonu. Nejsem blázen.“ Pohlédla na cigaretu ve svých prstech. „A to cigáro je tragické. Ale pořád je to cigáro.“
Načež ho odcvrnkla přes kovové zábradlí na silnici a ještě jednou nahlédla do boudy, v níž přespala. Mrtvola muže, z něhož stáhla kabát, pořád ještě ležela schoulená u stěny. Julie neměla odvahu ji otočit, podívat se do tváře toho, díky komu v noci neumrzla. „Nevím, kdo jste, pane, ale děkuju vám,“ řekla. „Podle toho, jak smrdí ty cigarety, a toho, jak nesmrdíte vy, bych řekla, že tady budete asi už nějakou dobu. Takže doufám, že vám ten kabát nebude chybět.“ Rozhlédla se po kovovém pultu s páčkami a zmáčkla tu, která evidentně ovládala vrata. A ta se také se skřípěním začala otevírat. Předtím, než za sebou zavřela dveře, se ještě jednou podívala na ležícího muže. „Boty vám nechám,“ řekla. „Máte obrovské nohy. Ale jestli vám to nebude vadit, pane, tak já bych vás s dovolením vzala s sebou. Jenom tedy jako. Ale fakt by mi udělalo radost, kdybyste se mnou šel. Já si s váma budu povídat. Protože tady v té pustině se člověku rozpouštějí myšlenky v mlze. Proto si je potřebuju formovat do slov. Takže vás vezmu jakože s sebou a budu si s váma povídat. Jste pro? Tak jo. Budu vám říkat Sergej. Můžeme si tykat? Moc mě těší, Sergeji. Já jsem Julie.“
A pak už stála před otevřenou branou, bosá a zachumlaná v kabátě. Brána byla vysoká stejně jako ta stěna kolem – mnohem vyšší než cokoliv, co by člověk v takovéhle pustině čekal.
Julie se otočila. Asfaltová cestička, která odtud mířila, mizela v blízkém lese, hustém a pokračujícím, kam se jen dalo dohlédnout. Svítilo slunce, ale mlžný charakter krajiny přetrvával.
„Nejdřív se podívám, co je uvnitř,“ řekla Julie. „Nebojíš se, Sergeji? Já vím, že ne. Jsi odvážnej chlap. Ale stejně ti dám dva důvody, proč se nemusíš bát, kdyby ses náhodou bát začal.“
Z kapsy vytáhla zmuchlanou krabičku a vyklepla z ní další cigaretu.
Škrtla sirkou, nadechla a vydechla kouř, s pohledem upřeným už zase na bránu před sebou.
„Za prvé, ta silnice může mít pět set kilometrů. Takže je to až druhá možnost, protože tohle je blíž. A za druhé, víš, Sergeji, podle toho, co vidím kolem sebe, bych mohla být někde v Rusku. Ne. Ne v Rusku. Na Ukrajině. Víš, jak to vím, Sergeji?“ Usmála se a vyrazila k bráně. „To je to za druhé,“ řekla a vešla branou dovnitř, bosá a v kabátu, cigaretu v ruce. „Já už tady asi jednou byla.“
.
9
Šimona probudilo bušení na dveře. Trhl sebou a uvědomil si, že má ruku přehozenou přes nehybnou dívku na své matraci, jako by byli kdovíjak důvěrný manželský pár a tohle byla jen další z klidných nocí jejich uspořádaného, klidného života.
Vyhrabal se z matračky na podlahu, stále bosý, jen v těch džínách, a pomalu, opatrně se vydal pokojem k síni – a přes rameno přitom zkontroloval protější dům, zda je pořád tam, zda se na něj odtud pořád dívají ty temné, tiché oči – a potichu, jak bušení pokračovalo, se blížil ke dveřím. Slyšel hlasy, tlumené, zpoza dveří, a bušení nepřestávalo.
Buch, buch, buch.
„Haló, pane, no tak.“
Přitiskl oko ke kukátku – a narazil tam na další oko, které se dívalo přímo do toho jeho. Ucukl.
„My víme, že tam jste.“ Klidný, vlídný hlas. „Teď jste se podíval do kukátka, já jsem vás viděl.“
„To neni možný,“ zašeptal Šimon, „vždyť je tma.“
„No, zase taková tma není,“ odtušil muž za dveřmi.
„Vždyť šeptám,“ řekl Šimon.
„No vidíte, a já vás slyším,“ řekl hlas. „To jsou věci, co říkáte?“
Šimon si přitiskl ruce na spánky a opřel se čelem o dveře. Po chvíli našel odvahu se podívat znovu do kukátka. Muž za dveřmi připomínal Rudolfa Hrušínského – už zestárlého, s bílými vlasy a hlubokými vráskami na hranaté tváři. Stál tam, v hnědém sáčku, ruce v kapsách kalhot, a čekal. Nebyl sám. Vedle něj postával ten chlap, na kterého Šimon přes den volal. Ten, co vypadal zase jako strašidelný strejc ze Studny, z Majora Zemana. Teď se nakláněl ke Hrušínskému a pořád s tím parchantským úšklebkem mu něco polohlasem sděloval – a po očku přitom koukal na dveře, jako by mělo být úplně jasné, o kom je řeč.
„A co byste potřeboval?“ řekl Šimon a hned mu přeskočil hlas.
„No vidíte, jak to jde,“ řekl Skorohrušínský, pak se zamračil na Studnáře, co mu pořád drmolil do ucha. „Ale no ták, já vás slyšel, když jste mi to říkal poprvý, takže si to už nechte od cesty, buďte tak hodnej.“ Studnářovi sklaplo a Skorohrušínský se postavil proti dveřím, tak jak byl, ruce v kapsách. „Tak podívejte se, mladíku,“ řekl a klidně se přitom díval do kukátka. „Tady pan... no, váš pan soused povídá, že jste měl prý přes den nějaký problém.“
„Jo?“ řekl Šimon, hlas rozechvělý, na hranici hysterie.
„Jo. Tak spusťte. Co vás trápí?“
„No... Já nemůžu otevřít dveře.“
Skorohrušínský povytáhl obočí. „Ale neříkejte.“
„No fakt.“ Šimon cítil, jak se uklidňuje. „A vy jste z domovního výboru?“ Hlavně, ať to není policajt. Hlavně, ať není od policie. Hlavně, ať...
„Ne, já jsem od policie.“
Do prdele!
„Podívejte, mladý muži, já na to nemám celou noc. Buďto mi řekněte, co vás trápí s těma dveřma, nebo půjdeme prostě všichni spát a tady váš pan... no, pan soused už se s tím taky nějak srovná.“ Otočil se na Studnáře. „Co? Že se s tim ňák srovnáte, že jo?“ Studnář něco zamumlal. „No, srovná.“
„Já...“ řekl Šimon tiše. „Já prostě nemůžu otevřít dveře.“ Nikdy si nepředstavoval, že rezignace zní v jeho hlase takhle. „Vezmu za kliku a nic.“
Skorohrušínský se zamračil. „Tomu nerozumím.“
„No, prostě... je to... jako kdyby ty dveře byly k těm pantům přilepený.“
Skorohrušínský našpulil pusu, otočil se na souseda a na něco se ho zeptal, jako by si něco ověřoval. Šimonovi připadalo, že k němu jejich hlasy doléhají ne skrz jedny, ale skrz deset zavřených dveří.
„A zkoušel jste to zamknout a odemknout?“ zeptal se Skorohrušínský takovým tím hlasem, unaveným z toho, že už to všechno dopředu ví, znaven tím, jak ho nemá co překvapit. „To funguje na všechno.“
„No zkoušel!“ řekl Šimon. „A nic! Tahám za kliku a vůbec to nejde otevřít!“
Skorohrušínský našpulil spodní ret, pokrčil rameny, pohlédl na Studnáře, co se zase tak divně usmíval, takovým tím novidíte úšklebkem, a řekl: „No jo, ale tak to mi teda řekněte, co s tím teď jako máme dělat.“
„No... nemohli byste prostě do těch dveří kopnout? Ono to podle mě k tomu futru jenom ňák přilnulo, takže já když vezmu za kliku a vy do toho drcnete z druhý strany, tak to určitě povolí. Můžeme jako na tři, já to tady takhle zmáčknu a stoupnu si do strany, a až řeknu tři, tak vy do těch dveří drcnete, já myslim, že by to stačilo ramenem, a raz, dva, tři a je to.“
„Raz, dva, tři a je to, jo?“ řekl Skorohrušínský.
„No, přesně tak!“
„Přilnulo, říkáte.“
„No...“ řekl Šimon.
„Hm.“ Skorohrušínský si povzechl. „No, tak s tím vám tady asi nepomůžeme.“ Pak zamířil ke Studnářovi, vzal ho kolem ramen, něco mu zase pošeptal a Studnář – za Šimonova zírání do bakelitového kukátka – se pomalu a tak nějak zklamaně začal šourat zpátky ke dveřím svého bytu.
„Cože?“ řekl Šimon, spíš pro sebe.
„Máte tam co pít? Vodu vám neodstřihli?“ zeptal se Skorohrušínský a už se ani neobtěžoval vrátit se ke dveřím. Jako by si sám volil, co od něj Šimon za dveřmi uslyší a co ne, ať je jak chce daleko.
„V... vodu?“
„A jíst co máte?“
„No... nemám!“
„Aha. No, tak to máte blbý.“
Šimonovi spadla brada. „No to snad...“ Naštval se, třískl rukou do dveří. „To si snad děláte srandu, ne?“ Zamlátil na dveře, buch, buch, buch! „Koukejte mi, krucinál, pomoct! Já jsem tady zavřenej!“
Ale Skorohrušínský jako by ho neslyšel a odcházel chodbou k výtahu.
„Hej!“ řval Šimon. „Héééj!“ Třískal rukou na dveře. „Pomozte mi! Prosimvás, já jsem tady zavřenej!“
Pak se znovu podíval do kukátka, slzy v očích. Na konci chodby, u výtahu, tam, kde bylo schodiště, se Skorohrušínský ještě jednou zastavil a jen tak přes rameno se otočil a řekl: „A prosimvás, nedělejte takovej kravál. Jak jste tam dneska kopal do těch hrnců, já myslel, že se z toho manželka zvencne. Bydlíme hned pod váma.“ A Šimon ho slyšel, jako by stál přímo za dveřmi. „Tak dobrou noc,“ řekl Skorohrušínský a vyrazil po schodech dolů.
Šimon se svezl zády po dveřích, kecnul na zem.
Slyšel, jak se pod ním otevřely a zavřely dveře. Slyšel, jak cinkly klíče. Slyšel, jak zurčí proud vody a pak zaburácí vody mnohem víc. To se Skorohrušínký pod ním vrátil domů, hodil klíče na bakelitový telefonek propojený s mluvítkem dole u vchodu, vychcal se, spláchnul a šel spát.
.
10
Zrnko máku na bílé kuchyňské lince. Tak si Julie připadala, když kráčela po betonové ploše, do níž se vlila asfaltka hned za branou. Naboso kráčela po stejném betonu, z nějž byla vytvořena stěna, podél níž se sem včera v noci a v mlze dostala. Bez předělů, beze svárů; jednolitá, hladká plocha. A v absurdních rozměrech tohoto místa si připadala jako zrnko máku na bílé kuchyňské lince.
Bylo tu ale ještě jedno zrnko máku. Nebo spíš drobek chleba. Daleko před ní z hladkého povrchu vystupoval nepravidelný tvar. Cosi hranatého, napůl zborceného, nepatřičného v téhle dokonalé rovině. „Co by to asi tak mohlo být, Sergeji, co říkáš?“ mumlala si pro sebe. Bílé zdi se nepravidelně rozbíhaly do obou stran pod krovem šedých, tvarem nahrubo otesaných mraků, které letěly po nízkém nebi. Budilo to dojem, že se Julie pohybuje na čemsi, co samo letí, nebo se otáčí, a pouze to míjí obří a nehmotné skály na statické obloze. „Myslíš, že nám tam pomůžou? Ale jasně, já vím, že se nebojíš. Ty máš pro strach uděláno.“
Buch.
Zaslechla to až sem, jak se k té věci uprostřed betonové plochy přibližovala. To bušení, které zaslechla zpoza zdi. Muselo vycházet z té věci. A ta věc... jak se Julie přibližovala a v chladu si tiskla obrovský kabát blíž k tělu, stále víc to vypadalo jako nějaký dům. Podivného tvaru. Jak byla budova vysoká, to v šedobílé ploše nebylo možné říct. Nebylo tu nic, s čím by se dala porovnat velikost; a nebylo tu ani nic, co by naznačilo, jak daleko od Julie ten dům vlastně stojí.
Buch. Buch, buch!
„Věděls, Sergeji,“ řekla Julie, jak se k domu blížila, „že ještě čtyři roky po Černobylu se na ukrajinských farmách rodila zvířata s chybějícími, nebo naopak přebývajícími končetinami? S mnohočetnými vyjícími hlavami? Štěpícími se páteřemi?“ Vrazila si ruce do kapes, pohlédla na rostoucí dům před sebou, přidala do kroku. „Deformované, štěkající bestie s mokvajícími očními důlky, s nevidomýma očima upřenýma do ještě horších světů...“
Zastavila se, naklonila hlavu ke straně.
„Neděsí tě to, Sergeji? Pořád ještě nemáš strach?“ Přikývla. „Hm.“
Znovu vyrazila.
„To, že se ty svině začaly rodit, na tom bych nic tak strašidelného neviděla. Někde prostě něco vybouchne, rozprskne to po okolí nějakou radiaci, naboří se to do genetických struktur všeho, co je v azimutu jánevímkolika kilometrů a zahraje si to s molekulami a genomy škatulata, hejbejte se. Takže operační systémy živých organismů pak nějakou dobu posílají na svět bytosti s více hlavami, než jich mají mít, tělesné schránky, ve kterých máš na všech vnitřnostech uzle, zrůdy, co se narodí s kůží naruby a ksichtem promáčklým na druhou stranu – s očima zírajícíma do mozku.“
Znovu se zastavila, jak dům před ní opět o něco vyrostl.
„Ale víš, co je na tom opravdu strašidelné, Sergeji?“ Julie vyklepla z krabičky poslední cigaretu a strčila si ji do úst. V krabičce byla poslední sirka. Škrtla a ze sirky se jen oddrolil černý koneček a tím to bylo hotové. Julie se zamračila. Vrátila obě krabičky do kapes kabátu a s nezapálenou cigaretou v ústech vyrazila dál. „Opravdu strašidelné na tom je, že některé z těchhle bytostí se prolínaly do jiných realit. Vyrůstaly z nich, prosakovaly do nich, natahovaly do nich končetiny. Žádná biologie. Astrobiologie. Popřely Darwina. Veškerou vědu, která počítala s tím, že všechno začíná a končí v téhle dimenzi. Popřely představu o slepých vývojových větvích. Slepá vývojová větev je ve skutečnosti jenom větev, kterou nedohlédneš. Prdlajs slepé větve; slepí pozorovatelé. Zapomeň na všechno, co tě učili ve škole, Sergeji. Jestli jsi tedy chodil do školy. Chodil jsi do školy, Sergeji? Umíš číst a psát? To by mě zajímalo.“
Jde. Jde dál.
.
→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 5/10 → 27. listopadu 2025
.
Titulní ilustrace: Sergio Diaz
Foto: Freepik