.
Mořská pláž, lemovaná v horku džunglí, přetékající zelení. K jantarovému nebi přeškrtanému rudými cáry oblaků se s křikem vznese hejno exotických ptáků, koruny stromů se rozezvučí jekotem opic přeskakujících z větve na větev.
„Papoušci!“ zakřičí blondýnka v květovaných plavkách.
„Hovno papoušci,“ opáčí urostlý chlapec v modrých boxerkách. „Papagájové!“
Oba jsou krásní, opálení, utíkají po bílém písku, na nohy jim naráží vlnky přílivu.
Papoušci jim zakrouží nad hlavami a rozlétnou se nad mořskou hladinou, z níž vyskakují sytě modré, oranžové a žluté rybičky. Hejno ptáků je v letu chytá do nohou a do zobáků a hned se vydává vzhůru k oblakům.
„Počkejte!“ ozve se na pláži za nimi. „Počkejte na nás!“
Chlapec s dívkou se otočí - vidí, jak je dohání trojice stejně krásných a stejně opálených lidí jako jsou oni: dva další chlapci a jedna dívka.
„Tak makejte, volové!“ vykřikne ten v boxerkách.
Jak všichni zrychlí, jejich nohy zaduní v bílém písku.
.
Buch. Buch. Buch, buch, buch, buch, buch, buch!
Julie stála před tou věcí uprostřed betonové plochy obehnané betonovou zdí, nezapálenou cigaretu v ústech, a zírala na to. Byla to chatrč. Bouda ze starých, zčernalých fošen, v jednom rohu pobořená, jako by ji zmohla tíha nerovné střechy, vyrobené z nepříliš uspořádaných kulatých klád.
Jednolitá betonová plocha končila ve čtverci tak na dva metry od boudy do všech stran. Bouda stála v mazlavé hlíně, stejné, po níž sem včera Julie přišla - pouze na ní nerostla už žádná tráva.
Celý ten betonový útvar, kilometry a kilometry čtvereční plochy, všechny ty tuny betonu někdo prostě plácl doprostřed téhle nekonečné pustiny... kolem téhle chatrče.
BUCH! BUCH! BUCH!
Julie se třásla po celém těle. Teď už ten strach měla sama. Rozšířenýma očima zírala na neumělé, těžké dveře, stlučené z prken, zavěšené na pantech z pruhů vydělané kůže. Blížila se k nim.
Buch.
Bosé nohy přešly po blátě. Dotkla se prsty hrany dveří, otevřela je. Vstoupila dovnitř.
Bylo tam šero. Chatrč neměla žádná okna. Podlaha ze stejných prken jako zdi.
Škvírami v prknech prosvítalo kalné světlo.
BUCH!
„Ách!“ Julie odskočila od toho, co vydalo ten zvuk.
Když to spatřila, v hrůze sebou trhla co nejdál po místnosti a zírala na to.
Ta věc naproti ní třískala do stěny před sebou, jako by věděla, že už není sama.
Byla to noha.
Lidská noha v šedobílém skafandru.
Ležela na podlaze a silně, ustavičně, nenávistně kopala do zdi chatrče.
Nezapálená cigareta vypadla Julii z úst.
.
11
Julie se k tomu skloní.
Natáhne k tomu ruku. Dotkne se toho prsty.
Ucukne, jak to znovu kopne do stěny.
„Neboj,“ řekne, „neboj se mě.“
Znovu natáhne ruku. Znovu se toho dotkne.
Vezme nohu za stehno a pomalu ji přisune k sobě. Je těžká. V nohavici a botě jakéhosi skafandru. Hýbe se, ohýbá se v koleni, sama od sebe, pomalu, tam a zpátky.
Když zahlédne místo, v němž je noha oddělena od těla, zaplaví ji pocit něčeho nedohlédnutelného. Není to řez; není to odtržení... Prostě tam pouze není tělo. Není tam díra, není tam záplata, prostě tam jen... něco není.
.
Julie vezme nohu do rukou.
Je to těžká noha.
.
Chatrč sebou pohne.
Podlaha se rozechvěje.
Noha se jí skrčí do náruče.
.
Škvírami v prknech začne do vibrující chatrče pronikat více světla.
Zdroj světla se pohybuje, jako by něco svítilo na chatrč z čím dál nižší výšky.
Julie s nohou v náručí projde místností a otevře dveře.
Světlo venku ji oslepí - znovu ta šedobílá plocha betonu pod šerým nebem... ne.
Ne.
.
Vyhlédne přes okraj mazlavého bláta kolem chatrče a pak... do hlubiny pod ním a za ním.
Betonová plocha, po níž sem přišla, už není kolem chatrče. Propadá se. Je níž a níž.
Julie vydechne v nepochopení. Roztřesou se jí nohy, poklekne ve dveřích - jen se dívá, jak se betonové zdi kolem chatrče propadají. Shlédne na betonovou plochu, která se propadá hluboko pod ni. Přes zdi se přelije šerý, chmurný svět pustiny za nimi. Daleko před sebou vidí tečku brány, kterou sem prošla. Noha v jejích rukou se chvěje v chladném vzduchu.
Mazlavý kousek země, na němž chatrč stojí, stoupá výš a výš.
.
Nebe nad horizontem mořské hladiny vybuchuje v ohňostroji pastelových barev. Měsíc se nad tím vznáší jako rozsvícený héliový balón, stříbrný mrak Mléčné dráhy se propaluje tmou nadcházející noci. Stromy pralesa za pláží ševelí v tichém vánku a pětice krásných, mladých lidí se na sebe vrhá v podvečerních hrách.
Blondýnka, která se už zbavila svých květovaných plavek, se tísní mezi dvěma chlapci, kteří se na ni tlačí svýma rukama a ústy, první zpředu, druhý zezadu. Dívka mručí a zaklání hlavu, jak cítí jejich polibky na svém hrdle a ve vlasech. Stojí spolu ve svitu měsíce, kde se mořské vlny vsakují do bílého písku, a jejich dokonalá těla po sobě kloužou, komunikují dotyky a vůněmi a mikropóry opálené kůže.
Chlapec, co dříve běžel po pláži v boxerkách, se kousek od nich miluje s dívkou s rezavými vlasy. Nevědí, jak dlouho jejich milování probíhá, ale matně si uvědomují, že s ním začali hluboko ve vodě - a nyní nad nimi šumí listy nejbližších stromů pralesa. Dívka leží na břiše, prsa a kolena zabořená do hlíny pod stromy, rukama v blaženosti svírá vlhké kořeny. Dýchá do země, hlavu otočenou ke straně, oči zavřené, cítí, jak jí mořský vzduch a sůl a vůně ozonu s každým nádechem proniká hrdlem do plic a rozlévá se jí po těle. Žije. Žije tak nádherně.
„Kde je vůbec Jáchym?“ zeptá se náhle chlapec za ní.
„Já...“ vydechne dívka. „... chym?“
„Takovej ten zrzek,“ řekne chlapec, aniž by ustával v rytmických pohybech.
„Nik...“ šeptá dívka. „... o... o-hó... nik... oho tak... ový... ých... ho... nezn...ách... ámmm...“
„Takovej ten divnej, jak se k nám přivařil, ne?“ řekne chlapec.
Ale dívka už ho neposlouchá. Pootevře oči a vidí, jak nedaleko od nich na pláži druhá trojice pokleká. I v tom šeru pozná tu chvíli, kdy do její blonďaté kamarádky proniknou chlapci ve stejnou chvíli, každý z jedné strany.
Blondýnka zakloní hlavu ve výkřiku.
„Tohle...“ zašeptá dívka pod větvemi pralesa... „to je ten nejlepší trip...“
.
Hučení. Nesmírné, neustávající hučení.
Julie nevidí mohutný šedobílý sloup, který vyrůstá z betonové plochy a vynáší ji s chatrčí výš a výš. Jen vnímá práci nepochopitelných mechanismů, které ji vzdalují od země. Svírá nohu ve své náruči a cítí, jak se ta věc ve skafandru chvěje - jako kotě, do něhož se pustí zima.
„Tak co, Sergeji,“ řekne Julie, „už se bojíš?“
Pak ji i s chatrčí pohltí mraky.
.
12
Šimon skoro zaspal, že mu zazdívají dveře.
.
Venku byla pořád ještě tma, když sebou trhl a uvědomil si, že usnul - na linu v síni, zády opřený o dveře. Probudilo ho cinknutí kovu o kámen, jakési škrábnutí. Hned nato zpoza dveří zaslechl Skorohrušínského hlas: „Ale no ták, nechcete přece vzbudit lidi.“
Šimon vyskočil na nohy a přitiskl se ke kukátku.
Na chodbě stál Skorohrušínský a se skoro dokouřenou cigaretou v prstech dohlížel na dva muže v pracovním oblečení a se silně čadícími cigaretami v ústech, kteří zazdívali dveře Šimonova bytu cihlami. Skorohrušínský se na něj usmál. „Dobrý večer,“ řekl.
A chlápci vzhlédli od svých zednických lžic, také na něj pohlédli a: „Dobrý večer.“ „Dobréj.“
„Co to, do prdele...“ řekl Šimon, „děláte?“
„To nic,“ řekla Julie a stiskla ho za rameno. „Jenom nás tu zazdívají.“
Šimon vykřikl, otočil se, praštil zády o dveře.
Julie stála v předsíni a lehce se na něj usmívala. Naklonila hlavu ke straně. „Ty se bojíš, Sergeji?“
„Já... jsem Š... Šimon.“
„Šimon? Aha. Tak v tom případě mě ještě jednou těší.“ Ukázala mu zuby. „Já jsem pořád Julie.“
„Takže... jsi z toho venku?“
Julie se usmála a pohlédla na kukátko. „Jak se dostaneme ven?“
Šimon se pomalu otočil, jako by ji nechtěl spustit z očí, a podíval se do kukátka. Vybral si přesně ten moment, kdy se k němu blížila cihla, která ho zakryje. Šimon se nadechl. Těsně předtím, než výhled v kukátku pohltila tma, Šimonovi Skorohrušínský zamával.
„To si snad dělaj prdel!“ řekl Šimon. „Héj!“ A znovu začal mlátit, kopat do dveří a řvát, ale nebylo to k ničemu. Svět za dveřmi se propadl do ticha a poté, co se ozval zvuk posledních doplněných cihel, nebylo slyšet už vůbec nic.
„Kurva, co se to děje?“ řekl Šimon, když se znovu otočil k Julii.
„Zazdili to,“ řekla. „Víš, co se stane teď?“
„To teda opravdu netušim.“
„Nahodí omítku a přemalují to. Ty dveře zmizí ve zdi, jako by tam nikdy nebyly. Myslíš, že si toho někdo všimne? Stane se to ještě dnes večer. Ráno už tam bude jenom zeď.“
Šimon na ni zíral ve tmě předsíně. Na piercinzích v její tváři pulzovalo matné světlo zpoza okna.
„A tohle všechno víš jako odkud?“
Usmála se na něj, udělala k němu krok a objala ho. „Pojď sem... To přece nevím já.“
„A kdo to teda ví?“ zamumlal, v nose její vůni.
„Ty přece, Sergeji.“ Políbila ho na tvář.
Otevřel oči.
Usnul v předsíni, zády ke dveřím.
Vyskočil na nohy, podíval se do kukátka - tma.
Buch, buch, buch!
Trhl hlavou směrem k pokoji, v němž ležela Julie - a z něhož se ty rány ozývaly.
Několik rychlých kroků; zastavil se ve dveřích.
Julie ležela na matraci, oblečená, nehybná, tak, jak ji tam uložil.
BUCH!
Ty rány - to byl tlukot jejího srdce.
.
13
Stoupala oblaky. Stále výš, vzhůru do chladu a větrna.
Seděla ve dveřích chatrče a vnímala hlubokou vibraci mechanismu, jenž ji vynášel vzhůru.
Noha ve skafandru se v jejích rukou třásla.
Vnímala, jak vzduch kolem ní řídne.
Otočila se do chatrče. Na hřebíku na stěně visel zaprášený dýchací přístroj.
Nohy se jí podlomily, když se pokusila vstát.
Mraky vířily kolem; udělala krok, zachytila se dveří, poklesla na kolena, nohu stále v náručí, nadechla se - a nenadechla nic, bylo to jako dýchat nevzduch - a další krok, pozvedla ruku, hřebík s dýchacím přístrojem byl příliš daleko...
Spadla na zem, nadechovala nic a vydechovala stejné nic, stále rychleji...
... apatie...
.
Noha v náručí sebou zamlela.
Rytmicky jí narážela do hrudi.
Julie přišla ještě jednou k sobě.
Upustila nohu, která ji probudila.
Vyškrábala se po zdi a nasadila si masku.
Zašmátrala prsty po tlakové lahvi. Nahmatala kolíček. Otočila ho.
A nadechla se.
S nohou v jedné ruce, s lahví ve druhé, kyslíkový přístroj na tváři, Julie vystoupila ze dveří chatrče do přímého slunečního svitu v absolutně modré obloze.
Všude kolem ní a pod ní se bobtnalo moře hustých bílých mraků.
Šedobílý sloup s chatrčí na špičce mířil stále vzhůru.
Julie se podívala nad hlavu.
Nebe mělo klenbu.
Nekonečnou, černou plochu bez hvězd.
Až na jednu výjimku. Přímo nad Julií zářil z plochy světelný bod.
Julie se nadechovala kyslíku z lahve a dívala se, jak světlo v klenbě světa roste.
„Připrav se, Sergeji,“ řekla, „za chvíli vystupujem.“
Ten světelný bod byl otvorem, k němuž chatrč mířila.
Když už byly baňaté bílé mraky hluboko pod ní a otvor se přiblížil, spatřila kolem něj Julie zašlý, přes vzorkovnici nastříkaný nápis „комплекс 546к4-ПВ022653-435334ход-54“.
Černá plocha pohltila všechno světlo, chatrč projela otvorem a zastavila se.
.
→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 6/10 → 25. prosince 2025
.
Titulní ilustrace: Sergio Diaz
Foto: Freepik