PSYCHONAUTIKA: Sekvence 6/10
„Nikdy se nepočítalo s tím, že by se Jurij Gagarin z vesmíru vrátil.“
.
Hrnec se od okenního skla odrazil jako ode zdi.
Šimon už vzdal pokusy okno otevřít. Bylo to stejně beznadějné jako v případě dveří. Takže si řekl, že to okno prostě rozmlátí. A bude tady řvát jako na lesy, dokud někdo nezavolá policajty. Ano, jen ať ho zavřou. Někam jinam než sem.
Rozmáchl se a třísknul hrncem do okna.
Sklo ani nezapružilo. Ani škrábanec. Pak už bil do okna pěstmi.
Otloukl si klouby.
Udeřil do okna čelem.
Všiml si, jak k parkovišti devět pater pod ním přijíždí policejní vůz. Automobil ženy, který se tam zasekl včera, stál pořád na stejném místě. Kolem parkoviště chodilo několik lidí, dívalo se na svá auta, které nebylo možné vyparkovat, a policisté nyní vystupovali z vozu a gestikulovali rukama s tím, že situaci vyřeší.
Šimon sledoval, jak se s nimi lidé kolem parkoviště dohadují; ukazují na svá auta a na své hodinky, jejich ruce letí jednou vzhůru a jednou zase dolů, tlumené hlasy sílí a zase odeznívají.
Pak viděl, jak:
- u parkoviště zastaví dodávka, vyleze z ní parta chlapů v montérkách,
- otevřou kufr, s nástroji v rukou se vydají k vozu, který blokuje parkoviště,
- objeví se jeho majitelka - paní ze včerejška, ve stejném kalhotovém kostýmku, a staví se jim do cesty; vykřikuje, brání jim, buší do nich rukama.
Chlapi si jí nevšímají. Pokračují k jejímu autu. Policisté přikročí a postrkují ji pryč. Jeden z nich od ní vyfasuje facku. Druhý po ní skočí a povalí ji na zem. Zkroutí jí ruce za zády a nasadí pouta. Druhý se z facky otřese, pomůže mu s ní znovu na nohy a už ji odvádějí k policejnímu vozu.
Lidé kolem parkoviště postávají, komentují to a dívají se na hodinky.
Chlapi v montérkách dojdou k jejímu vozu a pustí se do něj všemi nástroji, jaké mají po ruce. Odmontují dveře. Rozeberou kapotu. Vyjmou okna. Objeví se zedníci, kteří Šimonovi v noci zazdili dveře, a nesou jim náruč cihel. Chlapi postaví auto na cihly a odmontují z něj kola. Ještě na místě oddělí pneumatiky od disků a od duší.
U parkoviště přibrzdí náklaďák, z něj vystoupí další skupina mužů a začnou jednotlivé díly rozebíraného auta nakládat na korbu. Zatímco ti, kteří auto rozebírají, postupují opatrně a pečlivě, tihle berou jednotlivé díly a házejí je na korbu jako odpad. Plech se promáčkne. Roztříští se sklo.
Po nějaké chvíli z ženina auta nezbude vůbec nic.
Lidé srocení kolem parkoviště se vydají ke svým vozům a začnou vyparkovávat. Policisté se snaží manévry řídit, ukazují tam a zpátky.
Dveře policejního vozu se otevřou a zatčená žena vyklouzne ven.
Začne utíkat od parkoviště, ruce spoutané za zády.
Někdo z lidí na ni ukáže. Policisté se pustí za ní.
Náklaďák s rozebraným autem odjíždí.
Dodávka s mechaniky odjede též.
Lidé vyparkovávají a jedou pryč.
Policisté dotáhnou vzpouzející se ženu zpátky k vozu. Všichni jsou celí od bláta. Jeden otevře dveře, druhý ji posadí dovnitř. Nastoupí, auto se dá do pohybu.
Šimon sleduje, jak odjíždí.
Pak auto prudce zrychlí a něco ho strhne ke straně. Narazí do lampy, vybuchnou jiskry, lampa spadne k zemi, auto zůstane viset na na špalíku plném elektřiny, jiskry a oheň srší do stran.
Spoutaná žena vypadne ze dveří, plazí se pryč, dostane se na kolena, vstane, belhá se.
Kapota vozu chytne plamenem. Jeden policista vyskočí z auta.
Auto exploduje, odhodí ho stranou.
Policista dopadne ženu a zhroutí se s ní na zem.
Ona ho kope, zmítá se, ječí, a on se ji snaží šetrně udržet u země.
Šimon pozvedne zrak. Panelák naproti jemu je stále tichý. Nikdo nevyhlíží z oken. Nehybný, tmavý monument. Světla se rozsvěcejí a zhasínají. Bez lidí.
.
14
„Sergeji?“
Tma.
Jen chvějící se noha v náručí.
.
„Hele,“ řekne chlapec, který se probere s blondýnkou na jednom rameni a se zrzkou na druhém. „Neměli bysme tady něco jako... najít, nebo tak něco?“
Další dva chlapci se probudí ve vzájemném objetí. Když je hlas jejich kamaráda probudí, namáčknou se na sebe ještě o trochu víc. „Nebuď...“ řekne jeden.
„Co bys hledal?“ řekne blondýnka. „Vždyť je to super.“
„To jo,“ řekne on, „ale co jsem slyšel, tak tady můžeš něco najít. A pak za to dostáváš nějaký jako odměny nebo tak něco.“
„Pšt,“ řekne zrzka se zavřenýma očima.
„A kdo to jako říkal?“ řekne jeden z objímajících se chlapců.
„Ten týpek, jak nám to prodal, ne asi?“ řekne ten druhý. „Že prej se k tomu váže nějakej rituál nebo co. Nějaká hra. Nebo co.“
Zrzka zamručí a zaboří nehty do svalů na chlapcově hrudi. „Tak rituálů tady děláme dost... a ty hry se mi taky celkem líbí,“ řekne.
Blondýnka se posadí, protáhne se, zívne. „Tak co budeme dělat dneska?“
Dvojice chlapců se vymotá ze vzájemného objetí. „Ty jo, já bych ** ** ***** ******, Lucko, ***** *** ******** ** *******. Kluci, **** ** ****?“
„** *****!“ řekne ten druhý a už je na nohou. „* ***** ******* *****!“
Zrzka nespokojeně zamručí: „* ** **?“
„** ***** **** ************!“ zavýskne blondýnka.
Všichni se rozesmějí.
Z pralesa za nimi vykročí obrovský, zarostlý muž. Jeho brutální, chlupy porostlé nahé tělo je propíchané piercingy. Oči má temné.
Chlapci ztichnou, děvčata vykřiknou.
Muž řekne: „A já nic?“
.
Kužel světla dopadl na stůl před Julií. Ten, kdo seděl za ním, se na ni ze stínu usmíval. Na sobě měl kostkované sako - bílé a černé nepravidelné tvary. Všechny hrany ostré. Masivní. Supermasivní. Vystupoval ze tmy jako linoryt.
Neviděla jeho tvář - jen ten úsměv od ucha k uchu.
Široká ústa plná zubů.
Julie ho chvíli pozorovala, chvějící se nohu v náručí.
Úsměv toho na druhé straně stolu byl všeobjímající.
Julie se usadila a vyhoupla překřížené nohy na stůl. „Tak co bude?“ řekla.
Úsměv linoritového muže rozřízl tmu ještě více do široka.
A Julie mu úsměv opětovala.
.
15
Vrtulník se v tlumeném rachotu zastavil několik pater nad Šimonovým oknem. V jeho boku se otevřely dveře a muž v černé kombinéze a kukle s vizorem zakrývajícím polovinu obličeje vyhodil ven motanec dlouhého lana. Šimon sledoval, jak se lano při pádu k zemi odvíjí.
Spadlo kousek od policisty, jenž se ještě před chvílí potýkal s řidičkou rozebraného vozu. Ta nyní rezignovaně klečela kousek od něj. Policejní auto pořád ještě hořelo kousek od nich, ohořelá kostra druhého policisty stále na místě řidiče.
Policista vstal a natahoval se po laně, které se z vrtulníku odmotalo až k němu.
„To ne...“ zašeptal Šimon.
Vrtulník poklesl na úroveň Šimonova okna. Muž ve vrtulníku se zadíval jeho směrem, Šimon u okna ztuhl. Pak se muž podíval znovu dolů; vrtulník se pohupoval ve větru před oknem.
Šimon následoval mužův pohled.
Policista dole utáhl smyčku ženě kolem krku a zagestikuloval na vrtulník.
Ten ve vrtulníku mu ukázal palec nahoru a cosi houkl na pilota.
„Ne!“ křikl Šimon.
Vrtulník se zhoupl směrem vzhůru, lano se napjalo, žena ztratila půdu pod nohama.
Děsivou rychlostí ji vrtulník vytáhl vzhůru. Policista ji ze země sledoval.
S provazem kolem krku a rukama spoutanýma za zády se zastavila na úrovni Viktorova okna. Nedívala se ale na něj. Dívala se na byt vedle něj.
Na svůj byt.
„Ne...“ Teprve teď ji Šimon poznal. Byla to sousedka od vedle. Pokaždé v kostýmku. Pokaždé šmrncovní. A teď se dusila na provaze devět pater nad zemí, tažena vzhůru absurdní kovovou masou vrtulníku...
Muž v kombinéze odřízl provaz.
Šimonova sousedka vytřeštila oči. Pak se propadla o devět pater. Černá linka lana za ní šlehla vzduchem.
Prásk.
Vrtulník zakroužil nad scénou s hořícím policejním vozem, kde policista začal sbírat použité lano, a hromadě masa a kostí, zbývající ze ženy, nevěnoval pozornost; pak prorachotil před tváří ztichlého paneláku naproti a zmizel v kalném nebi.
.
16
„Nikdy se nepočítalo s tím, že by se Jurij Gagarin z vesmíru vrátil,“ řekl linoritový muž za stolem. Nebo spíš jeho úsměv. Julie ho poslouchala s nohama v kuželu světla na stole. „Proto byli dva,“ řekl Úsměv. „Jurij...“
„A Sergej,“ řekla Julie. „Trefila jsem to?“
„Ne,“ řekl Úsměv. „Ten druhý se jmenoval Vladimir. To je ten, koho znáte z učebnic. Ten, co se vrátil.“
„Hm,“ řekla Julie. „A kdo byl tedy Sergej?“
„To nevím.“
„Tak dál.“
„Máte dva odznaky,“ řekl Úsměv.
Julie se dotkla prsty piercingů ve rtech. Přikývla. „Člověk rychle zapomene, jak k nim přišel.“
Úsměv se usmál.
„Takže jsem ve třetím?“
„Ano,“ řekl Úsměv.
„Hm.“ Julie sklopila zrak k noze v náručí. „Kdo by to byl řek.“ Sundala nohy ze stolu a položila na něj nohu ve skafandru. Pohladila ji, když sebou noha mírně cukla, na rozloučenou. Pak ji posunula k Úsměvovi.
„Děkuji,“ řekl a masivníma, hranatýma rukama zvedl nohu ze stolu. „Připravena?“
Julie se ušklíbla. „Sere medvěd v lese?“
.
Kráčeli spolu řídnoucí tmou, vstříc jakémusi umělému úsvitu.
Několikrát se cestou pokusila podívat Úsměvovi do tváře, ale viděla pořád jen ta ústa. I když kráčel vedle ní, kdykoliv se k němu otočila, tak jí těmi ústy čelil. Těžko říct, jak to dělal. Nohu ve skafandru držel v náručí.
.
„Aha,“ řekla Julie, když se zastavili před zdrojem všeho toho světla. „Už si vzpomínám.“
Ve vitríně před ní byla vyhloubená forma pro lidskou postavu. Část postavy v ní už byla. Větší část chyběla. Přesto bylo při prvním pohledu zřejmé, jak má postava vypadat.
Ve vitríně byl kosmonaut.
Ale nebyl celý.
V připravené vyhloubené formě byl zatím jeho trup - ve stejném skafandru, do něhož byla oblečena noha, kterou sem Julie přinesla z Ukrajiny - a jedna ruka.
„Jurij Gagarin,“ zašeptala Julie.
Úsměv, stále otočen k ní, přiložil nohu na vyhrazené místo.
Končetina zapadla k trupu, jako by tam byla vždycky.
Julie sledovala, jak se přitom trup kosmonauta zhluboka nadechl. Ruka, která už u něj byla, ohnula prsty.
„Skvěle,“ řekl Úsměv.
„Jo,“ řekla Julie a otočila se k němu s rukama za zády.
.
Úsměv ji chytl dvěma prsty za spodní ret a vytáhl ho k sobě.
Probodl jí ústa třetím piercingem a zase ji pustil.
Julie se dotkla kovu prsty.
„Jeden nahoře, dva dole,“ řekla.
„Ten nahoře stárne rychleji,“ řekl Úsměv. „Kvůli relativitě času.“
„Jasně,“ řekla Julie a konečně se mu trefila pohledem do očí. „Proto jsem radši dole.“
.
17
Nahý zarostlý muž, v jehož osvaleném těle se třpytí řady piercingů jako temné hvězdy, sedí na hromadě krásných, mladých, opálených těl a dívá se na mořskou hladinu ve sluncem prozářeném dni.
Všechny je zabil. Všechny. Zrzavá dívka spočívá přímo pod ním, prohnutá v zádech, přehozená přes mrtvoly svých kamarádů. Muž sedí na jejím břiše. Je pevné, vycvičené a hebké. Hned pod ní leží dva chlapci, co strávili noc v objetí. A pod nimi další dívka. Úplně dole je ten kluk, co běhal po pláži v modrých boxerkách.
Muž je všechny zabil. Nikoho nevynechal.
Na pláži se zabíjí obtížně. Nejsou tu žádné ostré ani tupé předměty, jimiž by je mohl ubít. Ale všechno kolem pláže se už jako zbraň použít dalo. Jednoho z chlapců utopil na hraně písku a oceánu.
Když se hejno papoušků vzneslo k rannímu lovu, chytil si kluka, co se tak měl k té zrzavé - a rozbil mu hlavu o kámen na hranici džungle.
Blondýnka se pokusila uplavat, ale muž ji dohnal - kráčel po mělčině tam, kde se ona snažila o silná tempa - a pak ji uškrtil nebo utopil, podle toho, co přišlo dřív.
Druhý z těch hochů se pokusil kamarádku bránit. To mu musel muž uznat. Byl to frajer. Dokonce takový, že muži vytrhl dva piercingy z ucha, když už ho ten dobíjel pěstmi na zemi.
Zrzka tam stála, dívala se a čekala, jak souboj dopadne.
Teď, posazen na jejím těle, držel své utržené piercingy v dlani a prohlížel si je.
Žádné jiné tu nebyly. A to ho rmoutilo.
Nikdo z těch mladých sem vůbec nepatřil.
Ani jeden neměl jedinou trofej. Ani jeden z nich.
Neměli ponětí, kam lezou. Ten, kdo je sem pustil, by zasloužil.
Ale muž věděl, že vinu nese celý svět tam venku.
Svět, v němž už každý může kamkoliv. Dokonce i sem.
Nějací hráči tu ale pořád ještě budou. Musí být. Nějací, co vědí, do čeho jdou. Tím si byl muž jistý.
Najde je. Tím si byl jistý též. A až je najde...
... tak je zabije.
.
„Doznejte, přátelé, jak mrzutě tu spolu
syčíme v rukou osudu, palivo nezralého věku.
Neunášení řvouce vzhůru
v žhavých poryvech ducha nebo vzteku.“
(Robert Graves: Pod hrncem)
.
... třicet. Třicet jedna. Třicet dva...
Třicet tři hrnců ze čtyřiceti osmi, které Šimon ztupil o stěnu. Ale nepřestává. Škrábe dál. V betonové zdi, jíž jeho byt sousedí s bytem jeho šmrncovní - a teď také mrtvé - sousedky v černém kalhotovém kostýmu, už je viditelná prohlubeň, kterou těmi hrnci vyškrabal. Puchýře v dlaních mu praskají a krvácejí.
Třicet tři hrnců - dokud Šimon nenarazí na železné dráty uvnitř panelu.
Zařve a škrabe dál. Kolem drátů, pokrytých ostrými drážkami. Skrz ně. Neustává.
Chytá dráty rukama. Pouští se do nich nehty. Páčí je nožem.
Pak druhým nožem. Nakonec vidličkou.
Panel je plný krve.
Škrábe. Škrábe dál.
A krvácí.
.
.
→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 7/10 → 29. ledna 2026
.
Titulní ilustrace: Sergio Diaz
Foto: Freepik