.
18
Julie utíká nízkou travou za černým zajícem. Směje se nahlas. „Že tě chytím!“
Zajíc přeskakuje kamení, rozeseté po celé louce. Na krátkou chvíli se vždycky zastaví, jako by dával Julii šanci. Zastřihá ušima, napůl se ohlédne. Julie dupe za ním. Pak se dá zajíc znovu do běhu a Julie ho následuje.
Hluboko pod ní se zrcadlí hladiny rozlehlých jezer.
Utíká po náhorní plošině, zvlněnou zeleň střídají zborcené věže skal, trčících ke zlatavému nebi.
Sukně s květinovými vzory Julii pleská o nohy ve vysoko zašněrovaných kožených botách. Na sobě má tričko s obrázkem božské multihlavy z DMT vize a kožený křivák. „Jen počkej, zajíci!“ křičí. „Natrhnu ti...“
Zajíc proskočí skálou a zmizí.
„... šos.“
Julie zpomalí, zastaví se před skálou. Mhouří oči. Krev jí pulzuje pod novým piercingem pod spodním rtem. Snaží se vydýchat. Pak natáhne ruku... a vnoří ji do skály.
Nejdřív jen prsty. Pak jí ve skále zmizí ruka až po zápěstí.
Vítr fouká, čechrá jí vlasy. Julie otáčí rukou ve skále. Je krásný jarní den na náhorní plošině nad jezery.
Uvnitř skály ji něco nebo někdo chytne za ruku -
- a vtáhne ji dovnitř.
Na náhorní plošinu svítí slunce. Ale Julie už tam není.
.
Šimon rve ze stěny beton až na železnou kostru.
Potisící mrskne hrncem - teď čtyřicátým třetím - do strany; a vrhne se k vnitřnostem stěny. Z jeho prstů jsou drápy. Cení zuby ve vytřeštěné tváři.
Potisící sevře krvácejícíma rukama vroubkovaný železný drát. A zatáhne.
A ten drát - konečně! - povolí. Ohne se.
„Áááárch!“ Šimon řve a vyvrhává betonovou stěnu zaživa.
Řičí smíchem a pláče a konečně z ní trhá železná střeva.
.
V jeskyni hoří oheň.
Julie dostane pěstí do břicha, pak ji kdosi odhodí ke stěně.
Sklouzne po skále, ale okamžitě se otočí, aby nepříteli čelila. To, co spatří, ji zneklidní. Přinejmenším.
U ohně stojí obrovský nahý muž, **** ****** ** ** ***** ******* *****, ********** nesčetnými piercingy. Má je v mohutné hrudi, ve rtech a tvářích pod divokým vousem, v čele, v uších a v obočí. V chlupatých rukou drží černého zajíce, jehož Julie pronásledovala až sem, a oštěp s naostřenou špičkou.
„Ne,“ řekne Julie.
Muž probodne zajíce oštěpem - pomalu, poslouchá zajíce kvičet, dokud mu z tlamy nevybublá krev. Oči nespouští z Julie. Jeho ústa neprozrazují nic.
Julie už stojí na nohou, ruce zaťaté v pěsti před obličejem, připravena k boji.
„Jenom klid, malá,“ řekne muž. „Jenom klid.“
Naostřená špička oštěpu vyjede mrtvému zajíci z druhého boku, muž zvíře posune až do poloviny a pak oštěp položí na dvě vidlice nad ohněm. Plameny začnou mrtvé tělíčko olizovat, jeskyni naplní pach pálené srsti. Julie hledá stěnu, skrz niž ji sem vtáhl. Muž usedá k ohni a začíná otáčet králíkem nad ohněm.
„Myslíš, že mě přepereš?“ řekne, aniž by na ni pohlédl.
„Přinejmenším to zkusím,“ řekne Julie, ruce stále zaťaté před sebou.
„Tak to aby ses nejdřív radši najedla.“ Srst na zajícovi hoří, jak jím muž otáčí. „Jsem větší než ty. Vážím tak čtyřikrát tolik. A jsem asi třikrát tak starý. Holčičko. Opravdu si myslíš, že na to máš?“
„To jsou odznaky?“
„Chceš si mě získat? To se ti nepovede,“ řekne. Po chvíli: „Jo. Jsou to odznaky. Naše zkušenosti jsou nesrovnatelné. Kolik sis myslela, že má tahle hra úrovní? Šest? Amatérko.“
„To bych řekla, že šest,“ řekne Julie. „Dvě za Gagarinovy nohy. Dvě za ruce. Jednu za tělo a jednu...“
„Tak Gagarinovy, jo? Ha. Ha ha ha. Vědělas, že Gagarin měl posádku?“
Julie strne. „Cože?“
Muž se chmurně usměje. „Jak tohle jednou začneš hrát... nemůžeš jen tak přestat. Tohle je běh na dlouhou trať. Jen se na mě podívej. Spočítej je.“ Muž vstane a napřímí se, celou svou nahotou čelí Julii. „Počítej.“
Piercingy má vrostlé do kůže jak kovové bradavice. Když na ni vyplázne jazyk, napadne Julii: jak s něčím takovým vůbec může mluvit?
„Desítky,“ řekne Julie.
Muž se uchechtne a posadí se zpátky k pečínce. „Počítalas s tím? Že nezůstane jen u té tvojí papuly? Na tom, že jsi orálně fixovaná, nic špatného není. Ale jestli to chceš někam dotáhnout…“ Zachrčí, vyplivne do ohně chrupavku. „Ale toho už se bát nemusíš. Tys právě prohrála.“
„Kdo jsi?“ ptá se Julie.
„Hádej třikrát,“ řekne muž, pohled upřený na teď už holého králíka. Z mrtvolky začíná kapat tuk. „Za každou špatnou odpověď ti utrhnu jeden odznak.“ Teprve teď na ni pohlédne. Ale ne do očí - dívá se na trojici piercingů v jejích ústech. „A pak tě zabiju.“
„Jo?“ Julie zatíná zuby a sune se zády po stěně. Někudy ji sem přece vtáhl.
Muž se ušklíbne. „Jo,“ řekne - a najednou je přímo u ní. Ve stísněném prostoru jeskyně je to obr. Julie nestačí reagovat. Náhle má jeho ruku na hrdle; přirazí ji na stěnu a škrtí ji. „Ha!“ zařve na ni. „Tak hádej!“
„No...“ řekne Julie, rukama se snaží odtrhnout drápy ze svého hrdla. „Sergej asi nebudeš.“
Muž nakloní hlavu ke straně, povolí stisk, usměje se. „Špatná odpověď,“ řekne a serve jí piering přes horní ret.
.
Šimon odhodí ztupený hrnec a rozhlédne se po dalším.
Ale je konec. Za ním se hromadí čtyřicet osm zničených hrnců.
Z betonové stěny před ním civí železné dráty do všech stran. Je to brána, která ho zve dovnitř. Do běloby betonu.
„No tak...“ šeptá Šimon. „No tak...“
Otočí se. Belhá se před oknem, skrz něž na něj ustavičně civí slepé oči protějšího paneláku. Z rukou mu na lino kape krev. Opře se o futra. Přehoupne se do chodby. Projde do kuchyně. Každý krok je flashbackem nějakého jiného Šimona. Otevře příborník. Ano, jasně, přece. Ty lžíce.
Osmnáct lžic.
Vrátí se s nimi před stěnu. A začne škrábat.
.
Obrovská, lesklá, černá mravenčí kusadla sevřou hranu listu, který dopadl se zaduněním na kořen stromu. Mravenec se zapře předníma nohama a přitáhne list k sobě. Vlhký, těžký vzduch naplní pach feromonů. Mravenec se tykadlem dotkne hlavy svého druha. Ten mu odpoví vrzavým zvukem.
Zapřou se nohama. Zavrzají, pět dalších obkrouží list.
Feromonová výměna. Stridulační orgány drhnou o plošky na jejich tělech.
Kůra na kořeni stromu, vystouplém ze země, pod jejich nohama šelestí a šumí.
Dýchají pod kusadly. Na končetinách a na zadečcích vnímají komunikační doteky dalších mravenců. Pokračují v cestě do mraveniště.
Stejně jako tisíce jejich druhů.
Listí ze stromu padá. Dál.
Vstupují do podzemí.
.
Sedmnáct lžic Šimon ztupí a zohýbá.
.
Pak vezme do ruky osmnáctou.
Škrábne. A hrana kovového držadla mu projede masem do dlaně.
Bolest už Šimon ani necítí. Narovná se. Lžíce mu vyklouzne z ruky. Šimon se otočí na Julii. Pak se otočí zpátky ke stěně a kopne do betonu.
Ve stěně zůstane díra.
„Hele,“ řekne Šimon.
Z díry září jasné světlo.
Kopne znovu. Zvětší díru.
„Julie.“
A znovu. Zeď pukne jako skořápka. Šimon se skloní a zadívá se do pokoje své sousedky a řekne:
„I broke on through to the other side.“
.
Julie se odkutálí k ohni, drží se za ústa, z rozervaného horního rtu se jí řine krev.
„Neboj se,“ říká muž. Stojí na druhé straně ohně s jejím odznakem v prstech. „Je to jenom krev.“
Julie vytrhne oštěp s králíkem z ohně a namíří ho na muže. Uvědomuje si, jak nepatřičně to vypadá, s pečeným zajícem napíchnutým v polovině; ale je to jediná zbraň, kterou má. Vycení zuby. Ret se roztrhne ještě víc.
„Ale, ale,“ řekne muž a začne piercing rozšroubovávat. „To vypadá hrozně. Nevidíš na to, tak ti to popíšu. Máš to roztrhnuté tak, že je ti vidět řezák, i když sklapneš. Po tomhle ti zůstane pěkná jizva. Hele: máš ráda, když to bolí?“
„Hárch!“ zařve Julie, oštěp připravený k bodnutí.
Muž se podívá na hrot rozšroubovaného piercingu, pak si jím probodne ********* ** ******. „Ale to bude jenom jedna z mnoha, než s tebou skončím.“ Zašroubuje piercing, ale ********* ********* *** **** * *****. „Teď ti rozervu hubu zezdola. A pak jí použ…“.
.
Julie přeskočí oheň a vrazí mu oštěp do boku.
.
Muž jí třískne pěstí do jizvy.
Juliina hlava odlétne vzad, jizva se rozšklebí po lícní kost.
Týlem narazí do kamenné stěny. Křupne to.
.
Oštěp se zlomí, pečený králík skončí v ohni.
.
Muž chytne Julii pod krkem a kolenem jí zlomí několik žeber.
.
Julie protočí zlomený oštěp v ruce a vrazí ho muži okem až do mozku.
.
Rukama ho sevře za vlasy,
nohama se odrazí od stěny
a v pádu mu třískne obličejem do ohně.
Muž bublá, jak se mu tvář škvaří ve zbytcích králíka.
Julie se na něj vyhoupne, vstává, zatlačí mu nohou do zátylku.
A stojí na něm,
oddychuje,
dokud sebou ten parchant nepřestane škubat.
.
.
Šimon drží Julii v náručí a prolézá s ní dírou ve zdi. V jednom bodě se o něco zarazí, ale teď už si žádné překážky nepřipouští. Zachrčí, o něco dalšího se zapře... a prorve se zbytkem stěny, omítka kolem něj se drolí a puká.
Je skutečně tam. Ve vedlejším pokoji, s Julií v náruči.
V pokoji před ním je nemocniční lůžko, na stojánku vedle kapačka s umělou výživou.
„Jo,“ přikývne Šimon. „Jasně.“
Když Julii pokládá na bílé prostěradlo, paprsek světla přeběhne po šrámu na její tváři.
.
.
Mužova hlava se peče v dohasínajícím ohni.
Julie okusuje zajíce, jehož vytáhla z uhlíků pod ní.
Druhou rukou vytrhává piercingy z mužova těla, jako by sbírala borůvky.
.
Šimon napichuje umělou výživu Julii do žíly.
Pohladí ji po šrámu.
„Neboj se,“ řekne a přikryje ji. „Všechno bude dobrý.“
.
Jeden po druhém si Julie vpichuje mužovy piercingy do předloktí levé ruky.
Když jí dojde místo, odtrhne ze sukně podélný kus látky. Tou si stáhne polámaný hrudní koš. Zbývající část sukně odhrne a pokračuje s piercingy do stehna pravé nohy. S dalšími pak do lýtka pravé. Dalšími vyzdobí bok, rameno a oblast pectoralis major.
Jako poslední si nechá ten, který ji strhl ze rtu. Nyní ho strhne ona jemu. Oderve kůži, která na něm visí. A položí ho na kostřičku zajíce jako obětinu.
.
„Tak už to mám spočítaný,“ řekne, když na jeho potrhaném těle nezbývá ani jeden odznak.
Oheň dohoří. Julie šlápne na mrtvolu pod sebou a pevně vzpřímena se rozhlédne.
„Bylo jich 867. Sráči.“
Zbrocena krví vyrazí - a stěnou, jíž dovnitř proniká matná záře, projde do dne, v němž sluneční paprsky tančí na stéblech rozvlněných trav.
.
19
A právě tam se také propadne.
Pohlédne na svou nohu, která se zabořila do hlíny; ale noha nevypadá tak, jak by vypadat měla. Žádná prohlubeň, žádná díra, žádný trs trávy vykopnutý z místa. Noha prostě mizí o kus dříve, než by měla. Jako by země pod ní byla pouhou projekcí.
Julie udělá další krok. Došlápne... a druhá noha se vsákne do země ještě hlouběji, než ta první.
Rozhlédne se. Snaží se dýchat pravidelně, pomalu. Vzduch do břicha; teprve pak do plic a nakonec pod klíční kosti. Plný jógový dech. Výdech. Od klíčních kostí. Přes hrudník. Až k břichu.
Cítí, jak se pomalu, synchronně s výdechem, propadá do země. Jako do suché bažiny.
Na náhorní plošině je nádherný, prosluněný den. Modravé nebe se třpytí v hladinách jezer kolem ní. Jsou hluboká: prolákliny v zemi, zaplněné křišťálovou vodou. Poryvy větru, jež hladí stébla trav kolem Julie, tvoří na jezerech zvrásněnou tkaninu miniaturních vlnek.
Jezera jsou tak hluboká, tak průzračná, že odtud Julie vidí úbočí skal pod jejich hladinami. Slunce do nich září tak, že jsou až sem vidět srázy horských masivů, táhnoucí se do mnohakilometrových hlubin.
Další krok. Noha, na jejímž stehně se třpytí odznaky a zasychá krev, vklouzne do země po koleno.
Oči upírá na skalnatý výčnělek před sebou. Okraj náhorní plošiny. Jen kousek odtud.
Pomůže si rukou, zkrvavenou a pokrytou perličkami kovu. Vnoří se do země až po loket.
Ještě jeden krok. Julie už je v zemi po pás.
Výčnělek má na dosah ruky.
Natáhne ji. Prsty se pokusí sevřít pevný bod. A ruka se proboří skálou.
Julie zatne zuby, když ji země pohltí až po krk. Slunce nad krajinou září dál. Uvědomí si, že stačí ještě jeden krok - a slunce už bude svítit na kraj bez ní. Bez Julie. Na skálu, trávu a hlínu, v níž se právě teď a právě tady utopí.
Udělá ten krok.
Světlo jí zmizí z očí.
Poslední máchnutí ruky zmizí pod hladinou stébel trav.
.
V zámku bytu zarachotí klíč.
.
.
→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 8/10 → TBA 2026
.
Titulní ilustrace: Sergio Diaz
Foto: Freepik