.
V zámku bytu zarachotí klíč.
Šimon vytřeští oči na dveře, které se pomalu otevírají dovnitř.
Když policista překročí práh, Šimon už se krčí za bílou skříní v pokoji. Julii má na dohled. Kapačka jí pěchuje do žíly umělou výživu. Šimon slyší, jak za sebou policista zavře dveře. Přejde po linoleu v předsíni, projde do pokoje a zarazí se. To už Šimon odhaduje z pouhých zvuků.
„Slečno?“ řekne policista.
Šimon si před oči pozvedne zkrvavené ruce. Až nyní k němu pronikne bolest. Tupá bolest z ostrých ran v rozšklebeném mase.
Policista obejde lůžko, pozornost upřenou k Julii. Skloní se k ní.
Šimon se opírá o skříňku přímo za ním.
Stačí mu, aby natáhl ruku, sevřel pažbu, palcem odepnul sponu a vytrhnul policistovi pistoli z pouzdra.
.
Což také udělá.
.
„Ani se nehni, vocase,“ řekne, když policista – pozdě – plácne rukou po prázdném pouzdru. „Neotáčej se.“
Policista se narovná, spustí ruce podél boků, řekne: „Kdo je ta dívka na lůžku?“
„Co je ti po tom?“
„Kdo je to?“
„Nestarej se!“
„Děláte velkou chybu, pane.“
„Fakt, jo?“ řekne Šimon, pistoli namířenou na zátylek policistovy hlavy. Ruka se mu třese vysílením, po pažbě stéká krev z rozřezané dlaně. Pomůže si druhou rukou. Teď už se pistole tolik netřese.
Policista řekne: „Víte, kdo jsem?“
„Jo. Ty jsi ten sráč, co mi oběsil sousedku.“
„Tu dole tam?“ Pauza, jak se policista zamyslí. Pak: „Ta přece s nikým nesousedila.“
Šimon se uchechtne. „Ne?“
„Ne,“ řekne policista.
„Ty nevidíš tu díru ve stěně, blbe?“
„Vidím.“
„A kam si asi myslíš, že vede?“
„To nevím.“
„Tak se běž podívat.“
Policista pomalu projde kolem lůžka, skloní hlavu a podívá se dírou dovnitř. „Vypadá to jako byt. Což nedává logiku. Ta žena s nikým nesousedila.“ Otočí se k němu. „Za tou stěnou žádný byt není.“
„Seš jak poškrábaná deska, vole.“
„Kdo je ta dívka na lůžku?“
„Povídám, že to není tvoje sta-“
.
Policista skočí vpřed, jednou rukou odrazí pistoli, druhou trefí Šimona do zubů.
.
Šimon padá, policista se po něm vrhne, Šimon kecne na zadek a stiskne spoušť.
Kulka se vydere z hlavně a v ohnivém oblaku vyrazí k policistově tváři.
Střetnou se očima.
Náhle však… Šimon vidí sám sebe. Z policistových očí. Ale dívá se přitom do tváře policisty. Vidí ho pod sebou, s rozedranýma rukama, se zbraní, z níž vystřelil díky ryzí neznalosti toho, že nemá držet prst na spoušti. Vidí sám sebe, ale s policistovou tváří, do půl těla nahého.
Je to Šimon, kdo má teď na sobě uniformu – Šimon, na koho se vzduchem řítí projektil.
Kulka se ocitne v jeho hlavě.
Ale není to kulka.
Pohlédne na svou dlaň.
Nic v ní nedrží.
Znovu dřepí na zemi.
Žádný policista tady není.
Jen Šimon má teď na holém těle rozepnuté sáčko policejní uniformy.
.
Dívčí tělo v potrhaných šatech vyhřezne ze skály pod náhorní plošinou a začne volně padat k hladině jezera pod ní.
Julie se v pádu nadechuje čerstvého vzduchu, prozářeného teplem a ozonem, a rozhlíží se do všech stran. Jezero končí přímo u skalnatého úpatí kolmé stěny, podél níž se Julie řítí dolů.
Vichr jí z očí vytahuje kapičky slz, ale Julie zamhouří víčka a soustředí se na to, co vidí pod hladinou jezera pod sebou. Vidí hluboko. Vidí modravou hlubinu, do níž se skalní stěna propadá. Vidí hejna ryb, která se prohánějí kolem ostrůvků jezerních travin a řas. Vidí ostré zuby skal, prokusující se vzhůru tmou, jako by tu čekaly právě na ni. Ale vidí také volný, obrovský prostor hlubiny mezi nimi, k němuž má namířeno.
Padá desítky metrů, bez opory a bez naděje.
Mihne se před posledními metry skály a prolne hladinou.
A padá dál, hluboko chladnou vodou. Mezi potopenými skalami, do tmy a do ticha.
.
Šimon se přes místnost došourá k Julii na lůžku.
V ruce ho brní, jako by ho do ní někdo praštil.
Vyplivne krvavou slinu, jako by dostal do zubů.
Hlava mu třeští, jako by mu jí někdo prostřelil.
Pohladí Julii po tváři.
Pak vyrazí k domovním dveřím.
Protože si pamatuje, jak v jejich zámku zarachotil klíč.
Krvavou dlaní stiskne kliku. Zavře oči.
„Kristova noho. Ježkovy voči. Sezame, prosím tě... otevři se.“
Zatlačí na kliku. V zámku to klapne. Přitáhne ji k sobě...
.
... a dveře se otevřou.
.
Do nosu pronikne Šimonovi pach chodby.
Přitiskne se k futru a vyhlédne ven.
Chodba je prázdná.
Něco upoutá jeho pozornost. Sklopí oči. Na rohožce bytu leží pistole. Něco mu říká, že je policejní.
Sehne se k ní, vezme ji do ruky. Z nějakého důvodu je to povědomý pocit.
Otočí se k Julii. „Vrátím se pro tebe.“
Vykročí z bytu, podlaha ho zastudí na bosých nohou. Pohlédne doprava, tím směrem, kde bývaly dveře jeho bytu. A skutečně: je tam prázdná stěna – jen dlouhá, nepřerušovaná zeď.
Nic nenasvědčuje tomu, že by tam kdy byl nějaký byt.
Šimon se otočí na druhou stranu.
Zrychlí se mu dech.
Dobelhá se k výtahu.
„Pojeď,“ šeptá, jakmile zmáčkne tlačítko. Kdesi nad ním – nebo pod ním? – se rozhučí zdviž. „Pojeď.“ Šimon vnímá, jak ocelová lana putují po kovových kolech, slyší, jak kabina skřípe šachtou... Blíží se. „Pojeď!“
.
V chodbě vrznou dveře.
.
Šimon se vrhne ke schodišti. A běží. Dolů. Dolů, ze schodů. Běží.
Výtah v šachtě stále hučí. A Šimon bere schody po dvou, poničená ruka mu klouže po zábradlí.
Seběhne jedno patro. A další. A ještě jedno!
V kolikátém je teď... v pátém? Ano, páté patro. A ještě jedno.
Už je ve třetím.
Ve druhém.
...
Zábradlí před ním je lepkavé krví.
...
V přízemí vyběhne do chodby.
...
Do své chodby.
Ta krev na zábradlí byla jeho.
Je ve stejné chodbě, z níž vyběhl.
Teď už v ní ale také stojí muž, který za sebou právě zamyká.
Studnář.
Byly to jeho dveře, které v chodbě vrzly.
Šimon řve a běží a natahuje ke Studnářovi pařáty rukou, z nichž chlístá krev.
Studnář se směje, směje se tak, až mu z očí pod tlustými brýlemi cákají slzy, a otáčí se k němu od dveří.
„Tak pojď!“ ječí Šimon. „Pojď!“
A Studnář se k němu otočí čelem a samozřejmě, že v ruce drží sekeru.
Rozmáchne se.
Šimon po něm skočí.
Studnář máchne sekerou.
.
20
Na dni jezera žije bytost.
Julie její přítomnost spíš vycítí – přítomnost čehosi obrovského a neviděného. Mohla by to být jedna ze skal, nějaký obří kámen, který se sem zřítil z hor, když se krajina kolem formovala. Ale Julie chápe, že dva krátery, jež se k ní ve tmě a tichu stovky metrů pod hladinou otáčejí, jsou ve skutečnosti prastaré oči.
„A-hůůů,“ zaduní chladem kolem ní.
Prostor před jejíma očima hloubkou potemní. Jezerní bytost otevře cosi v boku svého těla – tlamu? – a vyšle Julii signál, že o ní ví. Že ji vidí. Že s ní komunikuje.
Julie pozvedne ruku a rozevře vstříc bytosti všechny prsty. Padá nesmírně rychle – je to volný pád prostorem, vodou, ale bez tření atomu o atom, molekuly o molekulu. Je tu a není tu. A zdraví jezerní bytost.
„Hůůů...“ zaburácí bytost ještě jednou.
„A-hůůů!“ vykřikne za ní Julie.
Pak prorazí samotné dno jezera.
.
Mravenci se ženou kaňony v kůře stromu, ale pak je svazek štětin ve štětci nabere a shrne do připravené dřevěné misky. Miska putuje do dalších rukou, které z ní mravence přes široký list nasypou do skleněné láhve. Mravenci padají do nepoznaných hlubin, vnímají odlesky světla za neproniknutelnou bariérou a padají na desítky a stovky svých druhů, kteří po sobě zmateně bubnují tykadly, drnčí a klapou, jejich nohy se vlamují jedna do druhé, ti nejníže prorůstají s těmi jen o kousek výš. Mnohobytostní organismus se fyzicky slévá v kompaktní hmotu.
Láhev je uzavřena, když je plná.
Nesou ji pralesem. Silné ruce, mnoho nohou.
Ne víc než jedna láhev. Ne víc než tihle mravenci. Nikdy ne víc.
.
Julie vyletí do tmy. Kdesi blízko září bod oranžového světla.
Svět kolem ní rotuje a burácí. Už zase cítí svistot větru na kůži. Provazce deště ji šlehají do tváře. Cítí sůl na rtech. Cítí... Pomalu se zastavuje. A pak ji to najednou táhne zpátky... zpátky nahoru.
Ne. Ne nahoru – dolů!
Ve spršce vody prorazila mořskou hladinu – vyletěla vzhůru, ne dolů – a nyní padá zpátky a kousek od sebe vidí klouzat po bouřných vlnách člun, který má na přídi rozsvícenou lucernu a…
Šplouchne do vody. Už zase padá tmou. Je však znovu hmotná. Udělá několik rychlých temp a vyplave zpátky nahoru. Do tmy a do bouře oceánu. Dřevěný člun se houpe kousek od ní. Vichr ji šlehá do tváře. Slaná voda pálí ve zraněních. Doplave ke člunu. Vyškrábe se na palubu.
Padne zády na prkna a vysílena se dívá, jak se nad ní houpe lucerna, ve vichru a dešti. Monumentální úbočí granitových hor jí vplouvají před oči a zase mizí, jak se člun houpe na vlnách, jimiž ve skutečnosti jsou. Všechny vypadají jako načrtnuté uhlem – hrubé, neotesané tvary.
.
„Grrrůk-há! Rrrrughka! Grafükchi!“
Hrdelní výkřik ji přinutí otočit hlavu k zádi člunu.
Vrásčitý trpaslík v nepromokavé rybářské čepici a černé pláštěnce, který kormidlo svírá buclatýma rukama, na ni třeští temné oči a tiskne si kormidlo k hrudi, jako by se za ně chtěl schovat. „Rrrgha!“ křičí. „Grafükch!“
Julie k němu vztáhne ruku. Hustá voda jí kape do očí. „Nebojte... nebojte se mě...“
„Grhafůk mghrafrag-a freakh-úki!“ Hluboký hlas z rybářových nahrubo načrtnutých úst zní, jako by v hrdle drtil kamení.
„Je to jenom...“ řekne Julie, ale zarazí se.
Rybář si sundá rybářskou čepici a přitiskne si ji na hruď. Druhou rukou stále svírá kormidlo, když otočí oči k nebi a začne potichu drmolit: „Grha. Fraghutchi. Fraghakhům. Gragha-ti mrrrükhaka!“ Kůže na jeho holé hlavě je zvrásněná stejně hluboce jako jeho tvář. Působí to, jako by měl pod čepicí odhalený mozek.
Julie vydechne a praští zátylkem o dřevěné dno. Na nebi nad hlavou jí září hvězdy. Spíš šmouhy než body. Na černém pozadí jsou načrtnuté bílým uhlem. Bílé jako sníh.
.
Kráčí po rozvrzaném molu, osvětleném kostrbatými lucernami. V bouři našlapuje po prknech, namlácených jedno přes druhé, a z luceren nad hlavou jí do cesty kanou těžké závěsy oranžového světla. Když se ohlédne, vidí, že rybář se stále ještě krčí na svém člunu za kormidlem a drmolí tu svou vyděšenou, nerozluštitelnou modlitbu. Šráfy deště, rozrývající prostor, k ní nesou nejznělejší písmena a tříští je po molu kolem ní. Celý ten svět bolí. Jako by i každý závan větru měl tupé hrany.
.
Neotesané, neuspořádané molo se změní v neotesanou, neuspořádanou městkou ulici. Mohly by to být kočičí hlavy, kdyby měla každá aspoň stejný počet stěn. Julie dělá dlouhé kroky po nahrubo – jak jinak – otesaných kvádrech a jakžtakž krychlích, jimiž je tu ulice vydlážděná.
Blíží se k polorozpadlému domu, z jehož oken chlístá do noci světlo poskakujících plamenů ohně.
Vkročí na zápraží. Žádný úhel na tom domu není pravý. Všechno se hroutí do sebe, padá to na jednu nebo na druhou stranu, nahozené, neumělé, ne odbyté – spíš vytvořené v nejlepší vůli někoho, kdo tím došel na absolutní hranici svých paleoliticky omezených možností.
.
Uvnitř všechno ztichne.
Černým uhlem načrtnutí lidičkové, cákanci teplých barev vyplněný interiér, náznaky židlí a stolů, zalitých šmodrchanci oranžového světla krbu a žlutých svíček.
„Grrrch...“ „Hrgha-kchů...“ „Mrükch-a!“ Hrdelní hlasy. Posvátná hrůza.
Julie se posadí na jednu z židlí. Osazenstvo stolu – dřívější, nedokonalé náčrty lidí, koncepty existencí – na ni vyjeveně hledí černýma očima bez duhovek. Uprostřed nich září bledé hvězdičky duší. Julie se zaboří do opěradla. Plameny v krbu ji hřejí. Konečně je jí teplo.
O desku stolu, neohlazenou, nehoblovanou, jako by tady právě někdo porazil strom, před ní udeří těžký kus skla. V dutině uvnitř je nalita pěnivá tekutina. Julie se usměje na hostinského, který jí pivo přinesl. „Hrrrakg-hů!“ řekne on. „Ghrak-hah-hah.“ Stojí tam, kyne jí rukou, ať to vypije. „Grak-hah-ha-ha-hach!“
„Cha cha,“ na to Julie. „Cha cha cha!“ Natáhne se po pivu a hodí to do sebe na jeden lok.
Barman se plácne do kolen. „Grakach!“
„Ha-gra-khach!“ „Ha-hach!“ „Grakhach-acha-chach!“ Hospoda burácí smíchy. O stůl před Julii udeří další pivo. Cítí, jak jí cukají koutky. K jejímu stolu si opatrně přisedají další postavy. Směje se s nimi. V tomhle světě načrtnutých lidí.
.
Usíná v peřinách s tlustými okraji.
V polospánku vidí, jak se škvíra dveří hostovského pokoje zavírá – a jak se skrz ni snaží nahlédnout dovnitř ti, s nimiž strávila večer. Vidí jejich doširoka rozevřené, jakoby temperou namazané oči, oči úžasu, oči nepochopení a posvátného obdivu. Oči, které vidí, že někde, a možná ne tak daleko, je něco víc, mnohem víc, než na co celý život hledí.
Oči se jí zavřou. Na víčkách cítí úžící se světlo z chodby.
Spí, potichu oddychuje. Nakonec se dveře zavřou a Julie poprvé, co se na tomhle místě ocitla, cítí hebkost bez hran. Zachumlána v peřinách, obtažených tuší.
Propadá se do nich. A do spánku.
.
.
.
→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 9/10 → COMING SOON
.
Titulní ilustrace: Sergio Diaz
Foto: Freepik