PSYCHONAUTIKA: Sekvence 9/10
„Vyskoč z jedné strany obrazovky a ve stejném okamžiku přikráčíš z té druhé.“
.
„Během nekonečného času bylo možná mnoho světů zpackáno, pokaženo a zavrženo - spousta práce přišla vniveč, ale po mnoha neplodných pokusech se během nekonečného času umění tvorby světů neustále vylepšovalo. To, co víme, nás nepřesvědčuje, že tento svět není plný chyb a nedokonalostí ve srovnání s nějakým nejvyšším standardem. Možná to byl jen hrubý infantilní pokus nějakého božstva, které jej potom opustilo, protože se stydělo za nedokonalost svého výtvoru. Či je to jen dílo nějakého závislého podřadného božstva, jež je terčem posměchu svých nadřízených. Možná je produktem překonaného přestárlého senilního božstva, které mu dalo počáteční aktivní sílu, pak ale zemřelo a od té doby se svět řítí do podivuhodných dobrodružství.“
(David Hume, 1779)
.
Propadla se. Znovu. Proklouzla škvírou v materii světa.
.
Julie otevře oči. Je vyspaná. Rozervané šaty na sobě má suché.
Boty zašněrované až ke kolenům. V hojící se kůži řady piercingů jako kroužková zbroj. Sůl z mořské vody uchycená na chloupcích.
.
Leží na perfektně hladké mramorové dlažbě a kolem ní procházejí lidé.
Posadí se, rozhlédne se. Mlžnatý, prosluněný viktoriánský svět. Lidé v krásných šatech kolem ní chodí bez povšimnutí. Před Julií je kašna, rozvinutá kamenná socha. Za vysokými domy na hraně náměstí se pnou k nebi obludné haldy kopců, zastiňující sluneční světlo. Jsou ale prozářené milionem luceren zasazených v monumentálních chuchvalcích parků a horských sídel, rozprsknutých po stovkách kilometrů hor.
Julie obrátí pozornost zpátky ke kašně. Tvar upoutal její pozornost. Rozvětvený, kroutící se kamenný strom, z konečků jehož větví prýští voda.
Julie k ní natáhne ruku a lízne si. Sladká, sladká voda.
Vyškrábe se na kašnu a strom obejme.
Ví, že je to ten strom.
Oddenek. Rozvinutá větev. Multidimenzionální prorůstání vesmíry.
Šplhá se po něm. Dál a dál a výš a výš, aniž by si jí všiml kdokoliv z lidí na náměstí města v té nesmírné kotlině, hluboko v zemi rozsvícených paláců a vodou přetékajících kašen. Je průzračná jako křišťál, je z organického skla tavícího se v lehkém vánku.
Stejně tak voda jako Julie.
Protnou se.
.
A náhle, tak náhle, jako z toho místa zmizí, teď Julie ve hvězdách objímá nesmírný kmen stromu, který hučí a hlomozí potenciálem, stromu v džungli obrovského dusna, stromu...
... který je utkaný z materie multiverza...
... protože sám je samotným jeho kmenem...
… rozsochatou páteří vesmíru.
Julie se tiskne ke stromu tváří, pak se odváží zvrátit hlavu, ale mozek se jí zavře před deset na stou na sto dvacátou druhou dimenzí, do nichž se větví jeho koruna. Protože je člověk, pouhá pětidimenzionální bytost, plně si uvědomující pouhé tři ze svých rozměrů, a prorůstání veškerenstvem je pohled naskytující se pouze bohům. A tak Julie vidí jen to, co si ve své lidské formě vidět připouští - strom, rozvětvující se mnohostí alternativ ke každému okamžiku jejího bytí.
.
Mravenec jí přecupitá po ruce, zastaví se, zapohybuje k ní tykadly.
Julie na něj pohlédne, v tváři jí cukne, když mravenec zapustí žihadlo.
K mravenci se připojí ještě jeden, bodne ji do stejného místa - do bodu mezi palcem a ukazováčkem, a zakmitá tykadly jako ten první.
Julie se dívá, jak jí na ruce narůstá modrofialová boule a ve stejném okamžiku se hroutí do sebe, vtahujíc do sebe i zbytek její ruky...
... mravenci cupitají pryč...
... Julie se drží pevně kůry stromu, ale cítí, jak jemně imploduje. Díra v ruce ji do sebe vtahuje, v pomalé rotaci ji vsakuje jako odtok na dně vany, obrací ji naruby, aby ji vyplivla někde na druhé straně této miniaturní černé díry, a Julie cítí, ano, jistě: mravenčení...
.
Utíká za černým zajícem. Na náhorní plošině. V krajině nezměrných jezer.
Proběhne kolem povědomé skály. Nedotýká se jí. Ví, co je uvnitř.
Utíká za černým zajícem.
.
V noci si ho opeče v lese, na ohni, který sama rozdělala, napíchnutého na oštěpu, který si sama vyrobila - a jímž ho sama probodla.
V noci se choulí pod krovem kapradí a dívá se do nebe, v němž se myriády souhvězdí zrcadlí jedno ve druhém jak v hluboké tůni. Světlo galaxií a mlhovin, jež donekonečna obíhá konečný prostor, vytváří opakující se obrazy... mnohonásobné galaxie, mnohonásobné mlhoviny nad Juliinou hlavou.
„Dvourozměrný torus,“ řekne. „Pac-Man. Vyskoč z jedné strany obrazovky a ve stejném okamžiku přikráčíš z té druhé.“ Usíná. „Je to jenom...“ Hluboko v lese cosi zachrčí a vyvolá v ní vzpomínku na jiný les, mlžný, kdesi na Ukrajině, les obřích jelenů a vlhkého bahna. „Hra. Neboj se...“
.
Uplyne den.
Noc.
Dny.
Noci.
Čas.
.
Den: Julie stojí na větrné skále, oblaka za ní jsou rozervanou tapisérií.
Její oči - dvě škvíry, v jejichž odrazu zapadá slunce.
Na zjizvených rtech jí pod pircingy na lícních kostech hraje sebevědomý úsměv.
Vichr jí pleská cípem těžkého kabátu o stehno prošité řadami hvězd piercingových odznaků.
Další řady se jí ve slunečních červáncích mihotají na hřbetě i předloktí ruky, v níž drží dlouhý oštěp.
Ve druhé ruce drží s ledabylým triumfem Gagarinovu paži, oblečenou v rukávu skafandru.
Mušketýrky zavázané ke kolenům.
Stojí pevně.
Dýmající mrtvola obřího tura, jehož pro Gagarinovu ruku zdolala, chladne za jejími zády.
.
„Lovec,“ řekne jí pak ve tmě koridoru Úsměv.
„Věděl, že Gagarin měl posádku,“ řekne Julie.
„Nevěděl dost,“ řekne Úsměv.
„Smolík,“ řekne Julie a vyplázne jazyk.
Úsměv ji za něj chytí a vytáhne jí ho z úst. „Cha.“ Probodne ho jehlou. Vloží piercing, zašroubuje.
Julie si olízne zjizvený ret. „Jste nahrubo vytesaný,“ řekne pak. „Načrtnul vás nějaký starší bůh?“
Je to poprvé, co Úsměvův úsměv povadne. „Bůh?“
„Hm,“ řekne Julie. Na jazyku cítí krev. Polkne.
„Zaznamenala jste nějaké... posuny v prostoru? A v čase?“
„Ne,“ řekne Julie. „Ať to znamená cokoliv.“
Úsměv se narovná a znovu se rozzáří do plného svitu. Ale přece, i tak Julie cítí, že starý úsměv je pryč. Cítí v něm škleb pochybnosti. Vrásku nedůvěry.
.
Daleko v Patagonii je oranžový prach z usušených a rozdrcených mravenců uzavřen do stejné lahve, do níž byli ještě živí nasbíráni.
V tlumoku na zádech domorodého muže putuje do vesnice, která nemá jméno. Odtud ji nesou zvířata s nákladem směřujícím na trh. Pak se láhev ocitne v jedné z desítek beden na korbě náklaďáku, který ji doveze do Santa Rosa. V obrovské tašce ženy v pestrobarevných šatech pokračuje k osobnímu autu; to ji doveze do Buenos Aires. V podpalubí lodi, naplněné kontejnery, se plaví po moři. Mine Porto Alegre, Sao Paulo a Rio de Janeiro. Překoná Atlantický oceán. Obepluje západní Saharu. V portugalském Portu čeká několik týdnů. Odtud ji vezou do Madridu. Do Barcelony. A do Marceille. Na každé zastávce je část obsahu odsypána.
Jen tato láhev.
Jen tato dávka.
Díl odsypaný ve Španělsku se přesunuje přes Gibraltar do Maroka a odtud se v několika dalších fragmentech rozšíří do Alžírska. Ve stejnou chvíli už je díl z Marseille na cestě Itálií. To, co se dostane do Brindisi, je přes Adriatik dopraveno do Albánie a odtud pokračuje do východní Evropy.
Původní láhev se rozdělí na několik dalších dílů v Paříži.
Nadrcení, usušení mravenci z Patagonie se začínají sypat do očí psychonautů. A též několika nic netušících kaličů, jež se toku postaví do cesty; ač by je jejich oči nikdy spatřit neměly.
V Ankaře. V Bukurešti. V Čadu.
V Polsku. V Irsku. Na Ukrajině.
Muž, který prochází Prahou, nese v ruce svou poslední ampulku.
.
Prázdnota vyplivne Julii v plném běhu mezi chladnými, šedými, vysokými domy.
Na sobě má černé oblečení. Černou bundu. Černé kalhoty. Černou čepici.
Proběhne ulicí kolem ohořelého vraku policejního vozu.
.
Šimon zachytí topůrko těsně předtím, než by mu břit vklouzl do čela.
„Hůch!“ Studnář mu chroptí do obličeje. Směje se a skrápí ho kapkami svého potu.
„Sajrajte,“ vydechne Šimon a tlačí do topůrka plnou silou. Ale Studnář je silnější. Rozesměje se.
.
Julie rozkopne dveře do paneláku.
Běží po schodech vzhůru.
V devátém patře zahne do chodby.
.
Nad hlavou se Šimonovi mihne mrštné tělo.
Ruce v černých rukavicích uchopí sekeru.
Studnář pozvedne zrak v překvapení.
.
V letu jim Julie vytrhne sekeru z rukou.
Pod nízkým stropem udělá salto, dopadne do kotoulu, rozmáchne se.
Studnář se otočí právě včas, aby se mu sekera, proletivší vzduchem, zasekla přímo do srdce.
.
Šimon padne na záda. Nějakou dobu zírá do betonového stropu. Pak se mu v zorném poli objeví Julie. Natáhne k němu ruku. Šimon vydechne vzduch z plic, zakroutí hlavou. Ruku jí stiskne. Julie mu chce pomoct na nohy, ale Šimon zůstává sedět. Julie přikývne a sveze se na zem k němu.
.
Sedí spolu v tichu opřeni o stěnu panelákové chodby a před nimi chladne mrtvola Studnáře se sekerou zabořenou v srdci. Je to jen šedivá hromada. Hrbol v chodbě.
„Musel jsi o tom aspoň slyšet,“ řekne Julie.
„Já se v drogách moc nevrtám,“ řekne Šimon.
„Hm.“
Jediné denní světlo, jež do chodby proniká, sem prosakuje skrz zamatlané okno na jejím konci. Podlaha je chladná a veškeré zvuky, které vycházejí z vnitřku domu, působí jako by byly tlumené přes několik tlustých koberců položených na linoleu.
„Neboj se,“ řekne Julie. „Je to jenom hra.“
„Pch.“
„Vážně.“ Julie si sundá z hlavy černou čepici a z rukou černé rukavice. Pohlédne na Šimona. Jizva v horním rtu působí v lomu světla a stínu výrazně v množství piercingů, které má teď kolem úst, na lícních kostech i v obočí. „Měls nějakého hrdinu? V dětství? Nějaký vzor?“
„Vzor?“ řekne Šimon.
„Jo.“
Zamyslí se. „Myslíš jako majora Zemana nebo něco takovýho?“
„Třeba.“
„Hm. Toho mi cpali ve škole, ale já měl radši majora Kalaše.“
„Toho neznám.“
„Jo, hrál ho…“ Šimon se nadechne, najednou si to uvědomí. „No to mě podrž.“
„Co?“ zeptá se Julie.
„Nic.“
Julie vstane, postaví se před Šimona, zadívá se do chodby. Protáhne se. „Kosa.“
„Fakt?“ řekne Šimon. Na sobě má jen džíny a kabátek od policisty, ale zimu necítí. Jediné, co cítí, je bolest v rozřezaných rukou. Nechce se na ně radši dívat.
„Já měla nejradši Gagarina,“ řekne Julie. „Naši mi jednou koupili nafukovacího panáka, měl tak metr. Byl to kosmonaut - ve skafandru, s takovými těmi mikrofonky kolem pusy, tohle všechno. Říkali mi, že je to Gagarin.“
„A to byl jako tvůj vzor, jo?“
„Ne, ale... zůstal ve mně. Některý věci v tobě prostě zůstanou. Představovala jsem si...“ Odmlčí se, nakloní hlavu, jako by nastavovala ucho myšlence, která má přivanout chodbou. „Bylo to vzrušující. Záhadné. Takový zvláštní rozpor. Uzavřený ve skafandru, hermeticky, natěsno. A přitom ztracený v nekonečném prostoru všude kolem sebe. A ty hvězdy...“
Šimon si odkašle. „Gagarin z Vostoku nikdy nevylez.“
„Já vím, jasně... To ale není to první, co mě v těch pěti letech nebo kdy napadlo. Viděla jsem jenom ten absolutní protiklad. Klaustrofobii v agorafobii. A to mě vzrušovalo. Co tě vzrušovalo v pěti letech?“
„Majka z Gurunu. Asi. Nevim.“
„A kdyby se teď něco pídilo po tom, co je ukryté opravdu hluboko v tvém srdci...“
Šimon pokrčí rameny.
„Co je opravdu hluboko v tvém srdci?“
Šimon pohlédne na její tvář a usměje se. Promne si rukama obličej, zachrčí bolestí. „Sakra.“ Položí ruce zpátky do klína, na čele má teď krvavé šmouhy.
Julie si před něj dřepne a vezme jeho ruce do svých. Drží je – jemně, vlídně. A dívá se mu do očí.
„K čemu mířím, je, že tohle... tohle všechno... z tebe vytáhne něco, co je hluboko v tobě. A rozpráší to po celém vesmíru. Nebo vesmírech. Hypotetických možnostech. Nemožnostech. Krajinách. Celoplanetárních alternativách.“
„Ech... Co?“
„Ta skleněná ampulka. Pamatuješ?“
Šimon zakroutí hlavou, pokrčí rameny.
„Usnuls.“
„To asi jo.“
„Zůstalo v ní dost multiverza na to, aby ses ho ve spánku nadýchal.“
„Aha. Jo. Do prdele.“
„Ale Šimone, poslouchej.“ Zadívá se mu zhluboka do očí. „Neboj se. Jasný? Je to jenom droga.“
„Hele,“ řekne Šimon, „spali my jsme spolu vůbec?“
Julie se usměje. „Ne.“
„Aha,“ řekne Šimon. „Ale to bysme měli, ne?“
„To je komplikovanější.“
„Proč?“
.
Julie mu to řekne.
Šimon poslouchá.
Poslouchá dlouho.
.
Venku se stihne setmít, když projdou dveřmi do bytu Šimonovy sousedky.
Julie číslo jedna v černém oblečení se skloní k Julii číslo dvě na bílém lůžku.
Palcem pohladí šrám na její tváři a otočí se k Šimonovi. „Teď se nedívej,“ řekne.
.
21
Kdosi zaťuká na dveře.
„Kdo to může bejt?“ řekne Skorohrušínský. „V tuhle hodinu, to jsou lidi...“ V županu se šourá ke dveřím.
„No co je?“ Otevře dveře dokořán. „Snad nehoří.“
V chodbě proti němu stojí ten kluk shora, po každém boku má jednu dívku. Dvojčata. Nebo dvojnice. Kluk mu míří mezi oči poloautomatickou pistolí. Dívka v černém, s řádkami kovu v obličeji, drží sekeru. Ta druhá je zachumlaná do vlněné deky.
A kluk řekne: „Naval hlavu, kokote.“
.
„Hm,“ řekne Skorohrušínský. „Co na to říct?“
„Co třeba - pojďte dál?“ řekne Julie číslo dvě.
.
Skorohrušínský pokrčí rameny. „Tak pojďte, no.“
.
22
Hlava Julie Gagarina je pochopitelně v ledničce.
.
.
.
→ PSYCHONAUTIKA → Sekvence 10/10 → TO BE CONCLUDED
.
Titulní ilustrace: Sergio Diaz
Foto: Freepik