Ta špičatá, ostrá věc, která nás začíná píchat do zadku

3I/ATLAS, Iryna Zarucká a Charlie Kirk. Kdo potřebuje mimozemšťany, když nám schází lidskost?

Je to… fakt docela zvláštní.

Měl jsem na dnešek přichystanou úplně jinou Dekompresi. Věnovala se dílčím výsledkům mého zásadního výzkumu mezihvězdného objektu 3I/ATLAS, který se v současné chvíli řítí skrze Sluneční soustavu rychlostí přes 60 kilometrů za vteřinu.

Abych vás zasadil do kontextu, existují dvě interpretační větve, které o jeho nátuře debatují s názorovou rozmanitostí mramorového šutru.

Jedna větev razí variantu, že 3I/ATLAS je obří invazní mimozemská loď bitevního typu, od podpalubí až na půdu napěchovaná po zuby ozbrojenými ufouny, kteří nás letí:

- buďto sladce pomilovat všemi svými klepety, chapadly a nazouváky, načež si pak ze Zeměkoule udělají takový menší intergalaktický fastfood (do důsledku by se tak naplnila vize bratrů Strugackých, co skutečně znamená ten „piknik u cesty“),

- nebo nás letí prostě vygumovat a restartovat; jako už několikrát v planetární historii (a na pár vteřin tak nateasovat další řadu seriálu Grahama Hancocka na Netflixu, která se takto dostane na obrazovky zase za nějakých těch dvanáct tisíc let).

Druhá větev tohle všechno hrne ze stolu a konstatuje, že je to prostě jenom další pitomá kometa. Stupidní, flamboyantně gay vesmírný objekt, který sviští kolem nás jen proto, aby nám dal na odiv svůj monumentální, do dálky se táhnoucí třpytivý ocas.

Podle mě jsou to všechno kraviny.

Jeden z ústředních argumentů stoupenců teorie o bitevní lodi (stejně jako varianty, že jde o rekogniskační sondu) se točí kolem toho, že trajektorie objektu je dokonale naprogramovaná tak, že si stihne v detailu prohlédnout v podstatě každou planetu vnitřní Sluneční soustavy.

Ovšem právě od toho se odvíjí moje zásadní (zatím nikoliv peer-reviewed) studie.

Každou planetu soustavy si totiž podle mě nechce prohlédnout plavidlo přichystané na válku. Chce si ji prohlédnout plavidlo, určené k tomu, aby jeho osazenstvo

vidělo

co nejvíc

atrakcí.

Přesně tak: razím teorii, že 3I/ATLAS je ve skutečnosti mimozemská výletní loď, narvaná turisty z jiného hvězdného systému. Přesně jako naše pozemské cruise ships hodlá prostě ukázat svým klientům všechna místa z brožury, jen místo norských fjordů, Filipín a západu slunce nad Atlantikem jim prostě ukáže Venuši, Zemi a Mars.

A pak se otočí kolem Slunce a pojede zase dál.

No, tak o tomhle jsem chtěl původně psát.

Aha, já to teď vlastně napsal.

No, každopádně…

… ještě jsem chtěl psát o jedné věci.

Za poslední měsíc jsem toho viděl docela dost. Potkal jsem dost lidí, účastnil se docela dosti událostí, dělo se toho tolik, že jsem dokonce začal zase chlastat a jestli to takhle půjde dál, budu teď asi zase chvilku brát i drogy. Doufám, že ufouni na cruise shipu přivezou nějaký dobrý matroš.

Pár těch věcí mě ale zasáhlo trochu víc, než bych od doutnajících trosek svého vybombardovaného emocionálního portfolia čekal.

Umřel někdo, koho jsem znal, a bez koho bych nikdy nedojel na čopru až k moři. Vzpomínku na něj i jeho jméno si nechám pro sebe, ale nemůžu to jenom tak minout. Byl to fajn chlap.

A pak umřelo pár dalších lidí.

V Americe zabili Irynu Zaruckou, jejíž vražda ve mně – a nebyl jsem sám – vybudila primární, atavistickou reakci, po chvilce vystřízlivění následovanou ohledně jejího vraha zcela chladnou, civilizovanou a racionální touhou „getting medieval on his ass“.

Zabil ji čtrnáctkrát trestaný idiot, který volně běhal po světě.

Většinová média to ve velkém ignorovala.

Mlčení feministek bylo ohlušující.

Matt Walsh k tomu řekl tohle: „Jako společnost máme dvě možnosti. Buďto aplikujeme brutální a nesmlouvavé násilí na agresivní kriminálníky, nebo dovolíme, aby bylo brutální a nesmlouvavé násilí aplikováno na nevinných. Ať tak či onak, jedna nebo druhá skupina bude vždycky podrobena brutalitě a násilí.“

A pak tam zabili Charlieho Kirka.

Měl jsem Charlieho Kirka rád. Byl mi sympatický: křesťan a diskutér s koulema. Na něco se můžu třeba dívat jinak, ale jako katolík jsem k němu měl hodnotově určitě blíž než k děvčatům z OnlyFans. No, a teď ho nějaký kretén zastřelil.

Z vraždy Iryny jsem byl regulérně nasraný.

Vražda Charlieho… to mi bylo prostě líto.

A tak jsem dal na svůj Instáč noticku, kdy se za něj bude v Praze konat zádušní mše.

A tím to pro mě mělo skončit.

Ale tyvole, pak se začaly dít věci.

Viděli jste někdy, že by někdo vyvěsil parte zemřelému a lidé mu pod to začali malovat šklebící se smajlíky? Jakože LOL? Pozvali jste někdy někoho na pohřeb – a lidi vám začali posílat nasrané zprávy, jak si dovolujete uctít památku zemřelého?

No, tak to se mi začalo dít.

A nebylo to jen jednou. Ani jen dvakrát. Ani jen třikrát.

Je mi úplně jasné, co se kolem Charlieho Kirka děje. Nežiju pod šutrem.

Ale psát někomu, koho (ne)znáte osobně, jestli si jako dělá prdel, že se jde za někoho pomodlit?

No to mě poser.

Co si pamatuju – ať umřel, kdo umřel –, říkávalo se v takové chvíli jediné: „Upřímnou soustrast.“

Když se o celé té mele zmiňoval Theo Von ve svém podcastu, podotkl věc, která ve mně zůstala – řekl něco ve smyslu: „Je tady něco velkého a zlého, na co zatím moc dobře nevidíme, ale je to tam: a to, co na nás vykouklo teď, je špička rohu té bytosti.“

Tohle všechno – ta nenávist, co jde až za hrob, ta arogance a pýcha, absence lidskosti, pochopení a soustrasti – je jen špička rohu démona, který prodlévá v temných hlubinách pod každodenností.

Ta představa mě děsí. A mobilizuje.

Jestli je tohle jen špička rohu, pak to celé musí být opravdu velká mrcha.

Takže na ni budeme potřebovat opravdu velké kvéry.

Agrese kolem Charlieho Kirka přesáhla běžnou politickou třenici. Tohle není rozkol levice a pravice. Je to vyhranění dobra proti zlu. To jsou kategorie, ve kterých se teď pohybujeme.

Obyčejné lidské dobro. A obyčejné lidské zlo. (Jo, je obyčejné. Ať si o sobě zase tolik nemyslí.)

Jako křesťan jsem se naučil jednu hezkou věc:

Myslím si, že dobro je od pánaboha. A že zlo je od ďábla.

Ty nenávistné vlny zdola, které se teď valí do světa, jsou od bytosti, jejíž růžek nás velmi citelně začíná bodat do prdele. A jestli si na to nedáme bacha, tak nás brzo prostě ojede.

Možná dokonce ještě dřív,

než nás přijdou

kolektivně

opíchat

do zadku

ufouni

z té výletní lodi.

Pic by Freepik