Na pařátech stromů u Proseckých skal vyrašily ze dne na den třešně rudé jak oční bulvy vařené v rajčatové omáčce – a přijměte, prosím, mou co možná nejupřímnější omluvu za to, že jsem do vašich myslí usadil zrovna tohle ohavné přirovnání. Oční bulvy vařené v rajčatové omáčce? Teda fuj.  Chtěl bych už jen dodat, že ty třešně teď ozobávají cvrlikající ptáčci – a klovají jim přímo do panenek.

Bethesda

Tenhle týden mi přinesl velkou radost. Společnost Bethesda, která má teď pod palcem počítačovou herní sérii Fallout, vyvěsila na svém Twitteru záběr na obrazovku, známou ze hry, s nápisem PLEASE STAY TUNED. Na jejím twitchovém kanálu se vzápětí rozjel přímý přenos záběru na televizi, na níž zářila ta obrazovka, a ten přímý přenos trval 24 hodin, během nichž na něj zíraly dva miliony nešťastníků posedlých kultem Falloutu – včetně mě. Na obrazovce před obrazovkou se v mnohahodinových intervalech děly různě surreálné věci, lidé celé hodiny čekali, až před kamerou na pár vteřin kupříkladu projde fousatý chlapík s hrnkem espressa a zase zmizí, aby ho už nikdy nikdo neviděl – a během toho v chatovacím okně diskutovali nad tím absolutně ničím, co měli možnost sledovat, tak závratnou rychlostí a v tak obrovských počtech (ve stejnou chvíli stream sledovalo z těch dvou milionů pokaždé alespoň sto tisíc lidí), že se hypersonická kanonáda písmen, slov a emotikonů měnila v neustávající proud zurčící divoké řeky na steroidech, kokainu a čiré touze.

Ale stálo to za to, to čekání. Fallout 76 byl oficiálně oznámen a ať už se z něj vyklube cokoliv, půjde o další prohloubení jedné z nejživějších mytologií dneška. Psycholog Jordan Peterson, kterého jsem v Dekompresi pořád ještě nevydřenil do sucha, říká v rozhovoru s Joem Roganem (který se stejně jako on počítá do srocení Intelektuálního temného webu, o němž jsem se zmiňoval posledně), že ten, kdo si přeje zhoubu veškerého bytí, je v první řadě ten, kdo se nedokáže srovnat se svou vlastní existencí. Fallout je stěžejním příkladem postapokalyptického příběhu, jaké dnes v popkultuře na člověka vyskakují z více stran než singly amerických trapperů s maximální slovní zásobou třiceti slov (ano, mluvím o tobě, Lil Pumpe, když už jsme u té apokalypsy) – a to ať už ze strany očekávané (v případě postapo filmu Mad Max: Fury Road nebo postapo seriálu Živí mrtví – The Walking Dead), tak i vcelku nečekané (film Tiché místo – A Quiet Place přinesl masovému divákovi neotřelý žánr postapokalyptického hororu), případně i v nečekané intenzitě „to čumíte, volové“, jakou divákům vytřelo zrak, lebky i mozkové dutiny finále aktuálních Avengers: Infinity War. Tímhle vším (ano, překvapivě mám směřování tohoto odstavce stále ještě na zřeteli) mířím k tomu, že pokud jen psychicky zdevastovaný nešťastník si přeje zhoubu všehomíra, zajímalo by mne, o čem svědčí masová obliba příběhů, vyprávějících právě a jen o zhoubě všehomíra.

Jako je třeba Fallout 76. Na který se nemůžu dočkat.

Hele, na mě nekoukejte; já jsem ten, co vidí v třešničkách na stromečcích vyklobané lidské bulvy.