Dekompresní mixtape: Co sledovat, co číst a co si pamatovat

Kurátorovaný výběr textů, tracků, ambientů, knížek, filmů i jiných Substacků: Od Chainsaw Mana přes Alej prokletí až po Kyoto Connection z Buenos Aires

Vítejte v Dekompresi. Dnes můžete nechat algoritmy za zády, protože jsem si dal gin s tonikem a doporučím vám, na co máte koukat a co číst, aniž by vám to radil počítač.

---

ČÍM SE ZKLIDNIT

Pro úvod – už před časem jsem propadl ambientním kanálům, které člověka teleportují do bubliny jiného světa. Dobře se u toho pracuje, medituje… a tak vůbec.

Oblíbil jsem si Focus Soundscapes, které kromě zvukových kulis vyprávějí i zajímavé příběhy, a to tak moc, že jsem si musel s jejich autorem popovídat i pro Wired.

Dnešní doporučení jsou dvě:

Ambient Outpost…

… a Future City Music.

Pusťte si to, bude se vám u toho dobře číst.

---

CO SLEDOVAT

Probíhá období comebacku anime, mangy a všeho japonského do mého zorného pole.

Vidět v kině, na velkém plátně věci jako Demon Slayer: Kimetsu no Yaiba Infinity Castle a Chainsaw Man – Film: Reze Arc? Když jsme se před lety krčili u Ghost in the Shell, Akiry a Urotsukidóji na malé obrazovce na Pragoconu a pak jsme si to kopírovali z videokazety na videokazetu, nikoho z nás nenapadlo ani SNÍT o tom, že by se z toho stal někdy mainstream a my na to čuměli v normálním multikině uprostřed Prahy.

Asi to tak nevypadá, ale Chainsaw Man je i o lásce

Ale přesně to se teď děje, Demon Slayer globálně natrhnul šos i Supermanovi (který v kinech pohořel, a sakra že zaslouženě) a stejně jako Chainsaw Mana si ho můžete díky crwákům v Česku doplnit i v tištěné formě. Vidím během roku tuny filmů, protože se tím částečně živím, a u americké produkce dnešních dní je to povětšinou čiré utrpení – debilně napsané postavy, kreténsky spatlané příběhy, nulové povědomí o tom, jak budovat empatii, napětí, lásku, zalité tunou peněz.

A pak jdete na Demon Slayera, který navazuje na hromadu dílů mangy a odkazuje na anime seriál a předcházející film, má asi tucet hlavních postav, hodí vás rovnou doprostřed děje, který je něčím mezi Inception, Kurosawou a nejbrutálnější počítačovou hrou, jakou jste kdy hráli – a během pěti minut máte absolutně jasno, kdo je hodný, kdo je zlý, komu fandit a od koho si nechat zlomit srdce.

Nad Chainsaw Manem se rozplývám víc tady.

Životaschopnost kultury poznáte podle jejích příběhů.

„Bokuden Šikahara, Musaši Mijamoto… Tihle naši dávní mistři šermíři vybojovali nespočet bitev a pobili nespočet lidí. Prostě se bili a bili, pořád dál… Jedině účastí v bezpočtu bitev se naučíš bojovat.“
(All You Need is Kill)

Ale jsou ještě i hezké lokální věci. Například Bugonia Yorgose Lanthimose je super.

---

JINÉ SUBSTACKY

„V Česku jako by se občas žilo spíš ze setrvačnosti. Pořád se jenom za něčím ženeme, že si ten čas ani nestačíme užívat. (…) Pořád se řeší práce a peníze. Povinnosti, starosti, kariéra, umístění ve společnosti... Člověk by řekl, že jsme bohatá země jako jinde v Evropě. Ale my jsme především uhnaná země. Já chci život žít, ne ho přežívat. A to jsem našel tady v Mexiku. Život se tady žije tak nějak víc naplno, divoce, vášnivě, i když stojí za prd. U nás jsme na tom o něco líp, ale zase se jenom lopotíme a nic z toho.“

Novinář v Mexiku od

Vaclav

Lang je jedním z těch Substacků, které si přečtu vždycky. Je to nářez.

„I don’t begrudge anyone taking sides, but I deeply resent being pressured by spazzy virtue signalers who demand I take their side,“ píše

Mike Knittel

na Mike’s Substack v postu I Don’t Care About Gaza ...and you don’t either. Just admit it and join me on the dark side.

„Well, I had something of a revelation recently (...) and that revelation goes something like this: I don’t give a fuck about any of it, and I’m done pretending I do out of some misguided sense of propriety. And let me tell you something, I’ve felt light as a feather ever since. It’s the same exact sense of lightness I felt after finally admitting to myself that I don’t give a fuck about notions of “systemic racism”, “white privilege”, “xenophobia”, pronouns, and so on.“

Připomínka zapomenutého umění, že spoustu věcí můžeš mít prostě u prdele.

Angažovaná žurnalistika my ass.

---

CO ČÍST

Znovu čtu Neuromancera. Doporučuju to sjet znovu každému, kdo si chce udržovat kontext o tom, co jsme od budoucnosti čekali, co jsme od ní nečekali, co jsme od ní dostali a co vlastně vůbec.

Seděli tam, kouřili a zatímco bouře běsnila, řekl: „Víš, je to takovej pěknej pocit, bejt úplně zalezlej jako potkan v díře, zatímco venku jde všechno k čertu. Poslouchej toho bastarda, jak nahoře běsní. A nám to může být jedno.“
(Roger Zelazny: Alej prokletí)

Alej prokletí. Do knížky roztáhl Roger Zelazny původní kratší útvar jen proto, aby se z toho dal udělat film, což je na ní znát, a film se na knížku stejně vykašlal, což se Zelazny dozvěděl až v kině. Kritický koncenzus: oboje to je úplný hnůj. Ale přečíst si to, pak se na to podívat a pak si číst o tom neskutečném clusterfucku, který to obnášelo (pročež výsledek vypadá tak, jak vypadá), je opravdu velice zábavné.

„After the production moved to Flagstaff, Arizona, Jan-Michael Vincent became drunk, and insulted the local Native American residents, who in turn “befriended” him and gave him peyote, which caused a three-day delay in filming when Vincent became intoxicated, and could not be found.“

Dívka jménem Patience od Daniela Clowese mi dlouho unikala, nechápu, přitom jsem fanatik do příběhů o cestování časem. Takže jsem si to přečetl a je to naprosto dokonalé, doporučuju.

Přemýšlím o rozhovoru s Andrewem, o tom boji světla a tmy. Jestliže přijetí světla ze mě udělá člověka víry, co ze mě udělá přijetí tmy?
Odpověď je prostá.
Jenom člověka.
(Philip Fracassi: Sirotčinec v údolí)

Philip Fracassi je můj oblíbený horrorář, u nás ho vydává v nádherných edicích Gnóm. Získal si mě povídkami Hleď, prázdnota, jeho Sacculina je roztomilá jednohubka o tom, co se skrývá pod hladinou, a Sirotčinec v údolí je plnokrevný velký příběh. Krev a násilí, jak to máme rádi.

---

CO POSLOUCHAT

Moc neposlouchám česká rádia (snad s výjimkou Breakbeat Conference Saku a Kaplicka na Rádiu 1), protože můžu poslouchat rádia z celé planety – a vy taky. Umožňuje to aplikace Radio Garden, kde si naladíte COKOLIV z CELÉHO SVĚTA, takže ráno posloucháte to samé, co zrovna poslouchá někdo na Miami Beach, v poledne se teleportujete do Nepálu a večer se necháte přizdít do kómatu ambientem z Belgie. Někdy sem dám výčet nejlepších stanic, co jsem za těch pár let, co v tom frčím, posbíral; no teď doporučím alespoň The Kyoto Connection z Buenos Aires.

Florence and the Machine vydali nové album a jmenuje se Everybody Scream.

Když si pustíte Chamber Version alba, najdete tam ještě takové komornější verze pár hodně nařvaných tracků, podobně jako u kompletní edice Dance Fever byly ty čtené, básnířské verze. A třeba „chamber“ verze Sympathy Magic člověku udělá díru do duše.

Anna von Hausswolff má taky nový album, Iconoclasts, a je taky super. Není to tak dávno, co jsme si s ní dělali selfíčka v Praze u Salvátora, co? Má tu teď dokonce i písničku s Iggym Popem. Longevity? Kulový. Iggy Pop je longevity.

---

Z dalších skvělých zpráv – Dekomprese je poprvé v zisku! Díky za kafíčka, hřejou mě u srdce. Pokud se chcete účastnit mise udělat ze mě miliardáře (milionář už jsem), můžete mě podpořit tady:

Ještě vás teda poprosím, jestli se vám Dekomprese líbí, sdílejte jí s kamarády na svých sociálních sítích. Protože já už skoro žádný sociální sítě nemám (ale kamarády jo).

Ještě doplním, že vyšla čtvrtá část Psychonautiky, čistě subjektivním pohledem zatím úplně nejlepší kus celého příběhu - kvůli těmhle scénám jsem to psal.

Pokud vám Psychonautika náhodou nechodí, podívejte se, jestli se vám neschovává ve spamu a brutálně tam nenakládá ostatní spamované položky - to by jí bylo podobný.

---

CO SI ZAPAMATOVAT

„If they don’t have what you want don’t listen to what they say. There’s no greater waste of time than justifying your actions to people who have a life you don’t want.”
(Alex Hormozi)

---

Tak zatím.

Darek