Louis CK mě táhne přes půl planety a Léa Seydoux mě asi zabije
Proč jsem se za žádnou holkou nenacestoval tolik jako za přitloustlým zrzkem mexicko-maďarsko-židovského původu
Pokud to přepočítám na kilometry a letové hodiny, za žádnou holkou jsem se nenacestoval tak daleko jako za přitloustlým zrzkem mexického a maďarsko-židovského původu. Poprvé jsem Louieho CK viděl v roce 2013 v Londýně; a od té doby jsem se za ním kodrcal, kam to šlo.
Viděl jsem ho na vrcholu slávy v roce 2016; viděl jsem ho, když se po svém spektakulárním pádu hrabal zpátky na scénu v roce 2019; nemůžu uvěřit, že od té doby uteklo šest let… no, a teď jsem ho viděl znovu, ve stejném podniku ve čtvrti Hammersmith jako při našem sladkém poprvé.
Sledovat takhle něčí public apperance postupem času mi přijde jako jeden z těch největších perků, jaké člověku nabízí to štěstí udržet se na živu aspoň jednu dekádu. Louie CK pro mě spadá do stejné party jako v jiných oblastech třeba Nick Cave, Cormac McCarthy nebo Hideo Kojima – lidí, kterým se v životě dějí všechny možné hezké i hnusné věci, a oni se u toho nezaseknou; naopak to všechno vezmou, vcucnou to do sebe, implodují, převaří to v sobě a pak explodují – všechno to narvou do svého díla.
Píšu to hotentotsky, já vim. Chci jenom říct, že Louis CK není současně fenomenální komik a nekompromisní dramatik náhodou; sledovat ho v průběhu let s povědomím o tom, co se s ním děje mimo pódium, je studie hnětení života v uměleckou formu.
Jinak pokračuje moje mise vidět všechny filmy s Léou Seydoux. A naplňuje se taky moje proroctví, že mě to asi zabije.
Každopádně poslední dobou mi nejde z hlavy tenhle postřeh z jednoho rozhovoru, kde Seydoux mluví o práci s režiséry a režisérkami:
„Je to velmi odlišné! Když režíruje muž ženu, je pro něj spíše objektem fantazie. Pro ženu je ale alter egem a řekla bych, že tam dochází k identifikaci. Miluju obojí, režiséry i režisérky.“
Vlastně je to úplně jasný, jen je to pregnantně vyjádřeno (upřímně, nechte Léu Seydoux přečíst třeba telefonní seznam a máte mou plnou pozornost) a platí to i když o ženách píšete, zpíváte nebo je malujete či socháte. Když se zamyslím nad tím, jak zacházím se svými ženskými hrdinkami třeba v Psychonautice… no, potěšpánbů. Na mou obhajobu, Psychonautiku jsem napsal víc než před dekádou. Už jsem… trošku… někdo jiný. Proto mi daly úpravy před aktuálním vydáním tak strašně zabrat, lol.
Taky se mi v tom rozhovoru líbí, že je tam ta přízeň herečky k oběma přístupům. Není to fůj, chlapi, šovinisti, nebo fůj, ženský, feministky… je to prostě láska k oběma přístupům hnětení (evidentně moje oblíbené slovo v dnešní Dekompresi) protagonistky ve formu své vize.
A ještě k těm lidem a mizériím, které jim život umí naservírovat… tohle je Kevin Spacey a jeho řeč na Oxford Union 1. prosince 2025.
„Dřív jsem věřil, že pravda zvítězí. Že když zachováte klid, zůstanete potichu a necháte pracovat systém, fakta nakonec přehluší hluk. Ale mýlil jsem se.“
David Brin má ve své knize Existence strašně zajímavou úvahu o tom, jak bude vypadat svět, v němž se rozšířená realita (AR) stane mainstreamem. Každý bude mít přímo v očích zabudovaný AR modul, který mu bude rozšiřovat realitu podle toho, jaký kanál si zrovna vybere. Na jednom uvidí u všeho wikipedické poznámky, na druhém se mu bude promítat pod nohy navigace, na dalším kolem něj budou skákat anime postavičky, na jiném dostane celý svět steampunkové textury...
Netuším, kde se vzalo tohle video, ale až se do toho pustí tvůrci odchovaní brainrotem, bude to asi vypadat nějak takhle:
Brin k tomu má v té knížce ještě jednu vychytávku: existuje tam ostrov, na němž není dostupný signál, a pobyt na něm je pro obyvatelstvo té dystopie největší luxus. Pouze tam totiž svět vidí tak, jaký skutečně je.
Potrpíte-li si na liminální prostory (já jo… a jsem o tom schopný popsat stohy papíru), pak by vás mohla zaujmout čínská dreamcore a liminal space asthetics hra Millenium Dream:
… „Liminální prostor je čas mezi tím, co bylo, a tím, co bude. Je to místo přechodu, vyčkávání v nejistotě. V liminálním prostoru se odehrává proměna, pokud se naučíme počkat tu a nechat jej, aby nás přetvořil,“ jak definoval liminální prostor jeden z klubů na Redditu, který vznikl krátce před propuknutím pandemie covidu – období, kdy se v liminální prostor proměnil celý svět za našimi okny a z toho pojmu se stal konečně mainstream (viz křivka vyhledávání na Google Trends: s prvními lockdowny explodovalo vyhledávání „liminálních míst“ jak přehřátý papiňák). …
I miss her.
And I’m telling her
with all the silence
I am capable of.
(Charles Bukowski)
Implodují a explodují...krásne.