Ahoj, tohle je Dekomprese.

Aktuálně: Temné dny, kdy se nedá bdít, a zářivkové noci, kdy se nedá spát. Doháním výpadek z minulého týdne; bude o to o trochu delší.

Viděl jsem: Dave Rubin si do svého pořadu pozval Erica Weinsteina, Bena Shapira a Jordana Petersona – a vysílal to v přímém přenosu na YouTube. O srocení nejzajímavějších veřejně exponovaných borců dneška, označovaném za „Intellectual Dark Web“, už jsem se zmiňoval, a záznam setkání těchhle figur je do něj dokonalým vstupem. Krátce předtím, než se u Rubina potkali výše zmínění, se u něj odehrál masivní dvouhodinový rozhovor pouze Petersona s Weinsteinem – který je ještě zajímavější než následující grupáč se Shapirem; na myšlenky je tu víc času; což je stěžejní pro dnešní masivní oblíbenost IDW, „intelektuálního dark webu“, obecně – televizní pořady, kde na sebe pět minut ječí lidé, co se vzájemně neposlouchají, blednou jak laňka ve světlometech 18kolového náklaďáku před novými platformami jako jsou podcasty a youtubové formáty právě typu Rubin Show, kde je na konfrontaci názorů mnohem víc času.

V povídání Petersona s Weinsteinem zazní spousta věcí: například to, že primárním úkolem liberálního i konzervativního politického křídla by mělo být vyčistit svůj vlastní dvorek od radikálů a extrémistů. Inspirující je i pohled na tradiční média, do nichž (nejen) v USA nalezli lidé, kteří k jejich tradičnosti nemohou mít dál – čtenář se tím dostává do situace, v níž čte něco, co se jmenuje jako něco, co četli i jeho rodiče, ale čte v tom články od lidí, kteří tam tlačí svou politickou agendu; přirovnání „ráčci poustevníci v ulitách, které jsme znávali“, sedí i na to, co se stalo s mnoha českými médii: takové Lidovky měly svého času nějaké renomé; dnes je to společně s Mladou Frontou Dnes smradlavá hromada manipulativního papíru, která se tváří jako noviny, ale prokazatelně chrlí do lidí to, co píská trestně stíhaný estébák a premiér Babiš. Záchrana novinařiny, jak Weinstein v rozhovoru označuje stěžejní úkol dneška, se týká Ameriky stejně jako Česka. Novinařina, která se odvíjí od zoufalého žadonění o čtenářskou pozornost (ergo soutěžení s click baity na sociálních sítích) je tu označena za fenomén, kdy „smrtelné záškuby umírající instituce jsou nejnásilnější“. Se zombifikovanou novinařinou nemá nějaká demokracie ani za mák šance na přežití.

A probírá se tu i mnoho dalších záležitostí: pojem maskulinity coby ochoty stát jeden po boku druhému v boji (oproti současným rozesírajícím reality shows typu Survivor, kde jde o to podrazit všechny ostatní a propodrážet se až k vítězství); význam společenských mechanismů namířených k posílení monogamie (versus skutečnost, že polygamní společnosti jsou násilnější než ty monogamní); či schopnost vést kvalitní diskuzi (jako zlatá rada mi přijde nezajímat se o nejstupidnější, ale nejsofistikovanější verzi protiargumentu).

Tady je rozhovor Rubin, Weinstein, Peterson a tady se k nim připojí Shapiro. Koho to celé zajímá víc, sázky už jsou zase o něco vyšší, Peterson odehrál čtyři velké rozhovory se Samem Harrisem a proběhlo i setkání, kdy se k té bandě připojil Joe Rogan.

Slyšel jsem: Nové album Heaven Punk od Scarlett Taylor. Scarlett je muzikantka z kalifornské Santa Moniky, jejíž projev mi evokuje něco mezi Lanou Del Rey (ovšem pokud by Lana nepůsobila ve většině songů, jako že právě pozřela rohypnolový dort) a hypotetickým hudebním doprovodem něčeho od Davida Lynche, co by Lynch natočil, kdyby mu dneska bylo dvaatřicet. Taylořin hlas ve mě navíc vyvolává meridiánovou odezvu známou z ASMR; když jsem se jí na to ptal, dostalo se mi zdrcujícího poznání, že nic takového její posluchači běžně nezaznamenávají. Sem ňákej divnej asi.

Četl jsem:

Pavel Kysilka o tom, jak se Česko popasuje s globální ekonomickou krizí.

Jak se manipuluje se skutečností v režii magazínu Time. (A ještě něco k poprasku ohledně migrační krize na hranici Mexika s USA.)

Pole dance z pohledu třetí vlny feminismu.

Zpráva roku: medvěd se vykoupal ve vířivce, schrupnul si a zase šel.

Přeložil jsem: Je to osm let, co v Česku vyšel první Kick-Ass: Nářez – a teď, po dvou dalších dílech (včetně spin-offu Hit-Girl: Zabijačka) se příběh uzavírá v dokončení nářezovské trilogie. Bylo mi nesmírnou ctí přežvýkat dílo Marka Millara a Johna Romity Jr. do češtiny a poválet na jazyku edukativní příběh o klukovi v zeleném neoprénu a prepubescentní masové vražedkyni; fakt mi budou chybět.

Plánoval jsem: Mluvená verze překlopená do podcastu nebyla tím, čím bych to chtěl mít, a tak od ní ustupuji a vracím se k původnějšímu podcastovému povídání, které ovšem pojede v delších intervalech, nevázaných přímo na newsletter. Těch málo, co vás tu ještě zbývá, díky za pozornost a stay tuned.